Populární americký profesor žurnalistiky a po­­litologie Peter Beinart jako by se vymykal veškerým kategoriím, kterými se s nevídanou myšlenkovou leností šermuje vždy, když se objeví další veřejný intelektuál židovského původu, jenž neváhá kritizovat počínání státu Izrael, případně organizací jako Americký židovský výbor, Liga proti hanobení či Americko­-izraelský výbor pro veřejné záležitosti. Nejsnazším a nejhloupějším způsobem, jak se vypořádat s takto nepohodlným myslitelem, je vřadit ho i s jeho argumenty do účelové kolonky „sebenenávistných Židů“, která sice nikdy nedávala valný smysl, zato vždy spolehlivě odvracela pozornost od diskutovaného tématu a zabíjela jakoukoliv smysluplnou debatu.

Tak trochu jiný příběh

U praktikujícího Žida a bytostného liberála i demokrata Beinarta, jehož dílo je bez ohledu na otevřenou kritiku státu Izrael prodchnuto láskou (neplést s tribalismem) k židovskému společenství, kultuře i náboženství, podobná kategorizace drhne ještě více než jindy, což samozřejmě neznamená, že by jí byl ušetřen. Tohle zkrátka není radikálně levicový – a v něčem až obsesivně antiamerický – Noam Chomsky, jehož fixace na kritiku USA může vést k idealizaci režimů, které si to ani v nejmenším nezaslouží. Když v roce 2012 Beinart vydal knihu Crisis of Zionism (Krize sionismu), byla to událost, která především ve Spojených státech, ale částečně i v Izraeli rozproudila debatu o potřebě znovuoživení liberálního a demokratického sionismu a otevřela téma krize identity u mladé a liberálně smýšlející generace amerických Židů, která už nedokáže bez mrknutí oka přijímat vše, co stát Izrael provádí na okupovaných palestinských územích. Zatímco liberálové knihu vítali, z konzervativního židovského prostředí zaznívala slova rozhořčení, jež v několika případech zavánělo touhou po exkomunikaci. Citlivě napsaná kniha ovšem nebývale rezonovala mezi americkou židovskou mládeží, a navíc byla jaksi preventivně empatická i k očekávaným nepřátelským reakcím. O zřeknutí se někoho, kdo žádá něco tak veskrze židovského, jako je polemická debata, sám je součástí minjanu ortodoxní synagogy a ještě mu prudce vzrůstá obliba u nastupující židovské generace, nemohla být řeč. Na jedné věci se nakonec shodli Beinartovi zastánci i někteří kritici: otevřít Pandořinu skříňku vztahu americké židovské komunity ke státu Izrael chtělo odvahu, a pokud se dál nemá prohlubovat už tak velká generační propast, byl vskutku nejvyšší čas.

Něco podobného se Beinartovi ­podařilo i s po­­slední knihou Být Židem po zkáze Gazy (Being Jewish After the Destruction of Gaza, 2025). „Jádrem židovství je univerzalismus spravedlnosti a partikularismus lásky,“ hlásá známý výrok rabína Jonathana Sackse a zároveň motto knihy, jež začíná třístránkovým „vzkazem někdejšímu příteli“, který v malém demonstruje „rozkol uvnitř naší komunity, rozkol mezi Američany a Izraelci, mezi levicí a pravicí, mezi mladší a starší generací“.

Způsob, jímž se autor vztahuje k současnému Izraeli, je stejně tak přístupem historika a politologa, jako židovského myslitele, který sleduje, jak se v průběhu existence Izrae­le proměňuje také samotný judaismus, jak se etnická nadřazenost stává součástí náboženství, které tu bylo dávno před sionismem i židovským státem, jak se z pozice „věčně nevinných obětí“ stává univerzální alibi, které nepřipouští, že by se po všech útrapách a pronásledování, které na Židy po staletí dopadalo, sami mohli ocitnout v roli původců zla. Autor nepřichází se zcela novými informacemi, nicméně způsob, kterým je předkládá, analyzuje a interpretuje, přičemž nevynechává teologickou perspektivu, jedinečný rozhodně je. Beinart provádí svého druhu dekonstrukci „příběhu, který si Židé vyprávějí“, aby „vytěsnili křik“ palestinských obětí. Je to vyprávění, které přičiněním značné většiny mainstreamových médií dobře známe i v Česku. Mluví se v něm o nejmorálnější armádě na světě, o státu, který je jedinou výspou demokracie na Blízkém východě, o bezpečnosti, která se neobejde bez apartheidní politiky a etnického čištění, či o právu na obranu, jež po strašlivém masakru ze 7. října dovoluje srovnat Gazu se zemí, vyvolat v ní v podstatě řízený hladomor a zabíjet desetitisíce civilistů včetně dětí.

Dekonstrukce falešných zaklínadel

Autor se nevyhýbá ani analýze povědomých „zaklínadel“, ať už jde o nesmyslnou analogii, která staví okupované Palestince bez vlastního státu i armády naroveň s nacistickým Německem, mechanicky opakovanou mantru o po­­užívání živých štítů, která má ospravedlňovat masové zabíjení civilistů, ztotožňování Hamásu se všemi Gazany, kteří si přece fundamentalistické islamisty v roce 2006 sami zvolili (co na tom, že voleb se tehdy účastnila pouhá čtvrtina současné populace), nebo zpochybňování počtu civilních obětí. Kam podobné argumentační přešlapy vedou? To víme i v České republice; každý z nás někdy slyšel zdánlivě neprůstřelnou větu „Izrael nemá na vybranou“.

Beinart není první ani poslední, kdo se rozhodl podrobně rozebrat mechanismy, které faktickou nadvládu nad Palestinci prezentují jako součást nezadatelného práva na sebeurčení Izraelců. Ojedinělá je spíše jeho kombinace akademického přístupu, který se odvolává na množství studií i dat, s publicisticky esejistickým stylem, v němž zbývá prostor i pro osobní stanoviska a zkušenosti včetně apelu směřujícího ke všem Židům v Izraeli i diaspoře. Bez zajímavosti není také to, že nepřivírá oči ani nad přešlapy, jichž se dopouští část propalestinských aktivistů a intelektuálů, když například ve světle hrůz, k nimž dochází v Gaze, není schopna empatie s oběťmi a rukojmími ze 7. října a zůstává vůči nim lhostejná. Sám se přitom několika příběhům izraelských obětí věnuje, což nakonec koresponduje s univerzalismem spravedlnosti, v němž spatřuje morální a etický základ judaismu i možnou cestu z bludného kruhu násilí.

„Přesto bych byl rád, kdyby levicoví aktivisté častěji připouštěli, že existuje i tradice kulturního sionismu,“ píše Beinart s odkazem na Martina Bubera, který odmítal myšlenku etnické nadřazenosti a prosazoval princip občanské rovnosti před zákonem. Autora nelze tedy označovat za náboženského antisionistu, jakými jsou například desítky tisíc satmarských chasidů v New Yorku, kteří odmítají samotnou existenci Izraele, a není náhoda, že mezi rabíny citovanými v knize se žádný ultraortodoxní učenec tohoto typu nevyskytuje. Nemluví o nelegitimitě státu, ale systému. Vzhledem k tomu, že sám vyrostl v Jihoafrické republice, Beinart dokáže nejen spolehlivě rozeznat apartheidní režim, ale také dobře ví, že pouze jeho pád může vést k ukončení oboustranného násilí.

Boj proti jakémukoliv rasismu?

Když Beinart detailně popisuje, jakým způsobem se po šestidenní válce proměnila agenda Ligy proti hanobení a jiných amerických židovských organizací, stejně jako další akademici si všímá, že hlavním indikátorem nenávisti vůči Židům přestává být xenofobie a stává se jím antisionismus. To ovšem znamená, že boj proti novému antisemitismu přestává být součástí většího tažení proti jakémukoliv druhu rasismu a působí spíše jako nástroj obhajoby systémové diskriminace založené na etnickém principu: „Využívají obvinění z antisemitismu, aby umlčeli kritiku války, jejíž morálnost nemohou obhájit.“ Pryč je zřejmě doba, kdy například v knize často zmiňovaný rabín Abraham J. Heschel kráčel v pochodu proti rasismu v Alabamě bok po boku Martina Luthera Kinga. Dnes naopak sledujeme, jak se americké židovské organizace myšlenkově sbližují s tamní krajní pravicí a nacionalistickými evangelikály, což není pěkný pohled. Univerzalistický odpor vůči jakékoliv xenofobii se vytrácí. Znamená to, že by nový (čti levicový či propalestinský) antisemitismus neexistoval? Nikoliv, sám Beinart uvádí několik takových příkladů, jenže také na řadě výzkumů dokládá, že „drtivá většina progresivních vysokoškoláků rozlišuje mezi Židy a Izraelem“.

Být Židem po zkáze Gazy je další v dlouhé řadě knih židovských autorů, která se snaží o nemožné v době, jež jakémukoliv smíření nepřeje. Kritiku si ostatně vysloužila i z propalestinských kruhů, protože se prý až příliš fixuje na otázku židovské identity, místo aby se více věnovala palestinskému osvobození. Podobný soud směřovaný na věřícího Žida, který se programově obrací především k židovské komunitě, působí až nejapně. Ve srovnání s arogancí, kterou předvedl český novinář Jakub Szántó, jenž Beinarta označil za „figurku, pro kterou je touha po uznání antiizraelských kruhů silnější než vlastní židovská identita“, ovšem blednou i ty největší koniny. I proto je dobře, že tak brzy po originálním vydání máme k dispozici povedený český překlad.