„Doktrinářský, opatrný, vytrvalý, nezištný, po­malý, bez politické chytrosti, bez skvělých vlastností tribuna lidu, ale i bez jeho stinných stránek, čestný až k nepraktičnosti, daleko převyšující své protivníky spíše svým klidem a rozhledem než podnikavostí,“ napsal v anonymně vydané brožuře o „otci národa“ jeho syn Jan Palacký. Od potomka, s nímž měl zasloužilý patriarcha občasná nedorozumění, to byla tvrdá, ale vcelku věcná a věrná charakteristika.

Figura otce národa se velmi často objevuje v antikoloniálním kontextu, a to do jisté míry platí i v českém případě – ačkoli většina národů si v průběhu své emancipace vystačí s „otcem“ jedním, zpravidla vůdcem úspěšného protikoloniálního vystoupení, v českých dějinách figurují hned tři takové postavy. Vedle „otce národa“ Palackého jsou zde ještě „otec vlasti“ Karel IV. a „tatíček“ Tomáš Garrigue Masaryk. Nepochybně k této linii patří i Václav Havel, který však s ohledem na to, že se pro rodičovskou roli svým založením příliš nehodil, plní spíše úlohu personifikace našeho svědomí. Každá národní společnost potřebuje nějaké své velikány či – jak se říkalo dříve – výtečníky. U nás ovšem často dochází k jejich symbolickému přetěžování, jako bychom v dané epoše měli k dispozici pouze jednoho, o něhož se podle aktuálně existujících dělicích linií žárlivě přetahujeme. Národy s tradicí zajištěné státní…