Ach, pohádky, vzpomínky na zašlé časy, vyslanci vzdálené říše nespoutané fantazie, průvodci dětstvím, které už se nevrátí! Ježibaba se chichotá na hebké peřině, Jeníček bloumá malebným lesem, nejmladší dcera z chudé rodiny se vdává za prince, obři neškodně mumlají ve stínu hvozdů. Pili jsme tenkrát z křišťálových potoků – ale z toho všeho jsme už vyrostli.

Že lidová pohádka patří k žánrům dětské literatury, dnes považujeme za samozřejmost, a tak nás překvapuje, když čteme o krutosti a násilí či implicitní sexualitě v pohádkách bratří Grimmů. Nic z toho ostatně v jejich filmových adaptacích nenajdeme. Jacob a Wilhelm Grimmové se přitom sami snažili sesbírané pohádky očistit od „nevhodných“ prvků, aby tak mohl vzniknout nový, standardizovaný žánr, jejž pokřtili Kinder­- und Hausmärchen (dílo v češtině známé jako Pohádky bratří Grim­mů původně vyšlo ve dvou svazcích v letech 1812 a 1815) – jak název napovídá, šlo o vyprávění určená primárně k předčítání dětem v bezpečném domácím prostředí.

Prostý lid

Když literáti z Indie, Persie a arabských zemí skládali během několika století knihu dnes známou jako Tisíc a jedna noc, pracovali s podobným materiálem: směsí ústně šířených fantastických příběhů, které se postupně sepisovaly, upravovaly a sestavovaly do sbírek. Souborem prostupují orgiastické scény, narazíme na sex s nadpřirozenými…