„Ty nejhorší knihy jsou často nejdůležitěj­ší, protože jsou to obvykle ty, které se čtou v dětství a mládí,“ konstatuje výstižně George Orwell v eseji Týdeníky pro kluky. V pomyslné knihovně oněch nejdůležitějších a zároveň nejhorších knih měla po celé generace vyhrazeno speciální místo dobrodružná literatura, které se věnujeme v aktuál­ním čísle. Nepřehlížíme přitom skutečnost, že současné mladé čtenáře a čtenářky už příliš nelákají zaoceánské výpravy do dalekých zemí ve stylu Johana Fabriciuse ani westerny Karla Maye či historické romány Alexandra Dumase, a možná ani civilnější příběhy dětských part Arthura Ransoma, jež dobrodružství nehledají v exotických lokalitách. Jako by eskapismus v podobě dobrodružné „únikové literatury“ ztratil své kouzlo nebo se s konečnou platností přesunul k jiným žánrům.

Právě o tom, proč klasická dobrodružná literatura dnes už zajímá spíš sběratele a postarší nostalgiky, kdežto mladému čtenářstvu „zavání zaprášenými folianty“, jsme hovořili s dlouholetým redaktorem nakladatelství Albatros Ondřejem Müllerem, podle něhož dnešní děti a mladé lidi zajímají jiné knihy, protože i oni „jsou kritičtější, nejen ke světu, ale i sami k sobě“. S tím nepřímo souvisí i osobně laděný text Matěje Metelce, který se zaměřuje na klasická díla dobrodružné literatury, jejichž koloniální tematika je poplatná době jejich vzniku. Ve své čtenářské reflexi nicméně dochází k závěru, že i přes svůj implicitní rasismus „to byla v mnoha ohledech právě tato literatura, která ve mně zasela nechuť k imperialismu“. Josef Fulka ve svém eseji přichází s recepcí nového čtení Julese Vernea, v níž nabourává zažitou představu autora, jenž je nositelem buržoazních idejí pokroku, a odhaluje i surreálné a halucinační trhliny v jeho „inženýrském“ psaní. Věnuje se také Verneovu svéráznému pokračovateli Raymondu Rous­selovi a jeho zdánlivé „ujetosti“. V podstatě antidobrodružnou perspektivu do tématu vnáší Josef Musil, který představuje Josefa Váchala jako zástupce ekokritického „psaní­-toulání“, při němž tvůrce pociťuje environmentální žal. Protiklady Váchalova tuláka jsou pak dobrodruh, turista a skaut. A aby to náhodou nevypadalo, že dobrodružný žánr pouze pohřbíváme, najdete v rubrice beletrie ukázku z chystané knihy Davida Jana Žáka, v níž se spolu s Rychlými šípy ocitnete ve Stínadlech v roce 1939.

Gilbert Keith Chesterton svého času za­­vedl pojem „dobrá špatná kniha“, který bere v ochranu řadu „pokleslých“ děl, a některým dokonce přiznává uměleckou hodnotu. Ani redakce časopisu, který se zpravidla zaměřuje na tzv. vysokou literaturu, nezapomíná na to, že „dobré špatné knihy“ potřebuje každá čtenářská generace. Nikde ovšem není psáno, že musejí být dobrodružné.