Když jsem nedávno četl své dceři první sešity příběhů Tarzana z rodu Opů od Edgara Rice Burroughse, místy jsem se nedokázal ubránit drobným cenzurním zásahům. Přišlo mi zkrátka trochu nevýchovné (a taky nepříjemné) pořád dokola titulovat příslušníky afrických kmenů, s nimiž se Tarzan setkával, jako „divochy“. Podobnou nepatřičnost jsem ale rozhodně nepociťoval před třiceti lety, když jsem Tarzana četl poprvé. Dnes však pro mě dobrodružná literatura přelomu 19. a 20. století dávno ztratila svou nevinnost. Když se k ní vracívám, čtu ji už v kontextu všeho, co vím o kolonialismu a imperialismu. V žádném případě však tato ztráta nevinnosti není důvodem, proč ji nečíst nebo si ji neužívat (i když to, že mě již nedokáže oslovit tak jako kdysi, má literární i psychologické příčiny). V neposlední řadě proto, že to byla v mnoha ohledech právě tato literatura, která ve mně zasela nechuť k imperialismu.

Bílý zachránce

Přestože škatulka „dobrodružná ­literatura“ je velmi mnohotvárná, vždycky je spjatá s exotikou. Cizí a zvláštní v ní ovšem nemusí představovat jenom vzdálené země a kultury, exotiku je možné hledat v minulosti, jako je tomu u Dumasových Tří mušketýrů, na periferii, kterou objevují Scottovy romány ze Skotské vysočiny 18. století, nebo ji lze najít…