Od 10. března 1948, kdy bylo nalezeno tělo ministra zahraničních věcí Jana Masaryka, se táhnou spekulace o tom, o jakou smrt se jednalo. Brzy získalo na síle podezření, že byl zavražděn komunisty. Smysl to dávalo i nedávalo.

Proč to smysl dávalo? Pár týdnů předtím se dostal k moci režim, pro nějž se vraždění domnělých či skutečných odpůrců brzy stalo charakteristikou, právě tak jako lhaní o oněch vraždách. Vražda Jana Masaryka, syna „prezidenta osvoboditele“ razícího heslo „pravda vítězí“ (lidovější syn k tomu prý dodával „ale dá to fušku“), by byla přímo symbolickým začátkem takového režimu.

Zároveň to ale smysl nedávalo, vždyť Jan Masaryk s komunisty přímo ukázkově spolupracoval. Nepodal na rozdíl od jiných demokratických ministrů v únoru 1948 demisi, čímž komunistické straně výrazně pomohl. O nové Gottwaldově vládě měl říct, že si s ní „rád zavládne“, zahraničním novinářům shrnul svou pozici slovy: „Já šel vždycky s lidem a půjdu s ním i dnes.“ Pro komunisty byl syn TGM v jejich vládě trumfem.

Vzhledem k charakteru stalinistického režimu se ovšem představě o ministrově vraždě jen těžko odolávalo už vzhledem k pochybným okolnostem prvního vyšetřování. Jenže ani další vyšetřování v roce 1968 a pak po roce 1989 nedošla k jasným závěrům. Proti verzi…