Před třemi lety vyšla v obtýdeníku Tvar (č. 6/2023) polemika mezi Irynou Zahladko a Timem Postovitem o jeho připravovaném básnickém souboru s pracovním názvem „Portréty“. Má zachycovat osudy ukrajinských uprchlíků a uprchlic, s nimiž Postovit přišel do kontaktu jako pracovník v sociálních službách a tlumočník v pražském uprchlickém hotelu Telesyk. Zahladko vyjádřila skepsi mimo jiné vůči tomu, zda autor opravdu dokáže ztvárnit prožitky druhých, tedy nikoli své vlastní: „Přijde mi, že se tady v Česku opravdu cítíte víc oprávněni k tomu přenášet cizí zkušenosti do vlastní tvorby (…) České spisovatelství mi přijde docela si jisté ve svém povolání: být hlasem, mluvit jménem těch, kdo mluvit nemohou, promlouvat k těm, kdo poslouchat odmítají.“

Od ruského útoku 24. února 2022 opravdu vzniklo nemalé množství českých děl reflektujících jak samotný konflikt, tak související imigrační krizi. Po koronavirové pandemii se jednalo o další význačnou událost, jež jedny sjednotila, druhé rozdělila a všem připomněla křehkost globálního řádu a života jako takového. V případě války se ovšem nejspíš nedočkáme antologie typu Pandezie (2021), jejíž editorka Anna Luňáková si v editorialu kladla v souvislosti s údajným válečným mlčením múz otázku: „Proč mnohdy tvoříme až tehdy, když jsme zasaženi my sami přímo?“ Ať už je…