Přeložila Marta Pató

Protimluv 2023, 328 s.

Po úvodních stránkách románu Lászla Szilasiho (viz text na s. 18) z roku 2014 by se zdálo, že půjde o středostavovské historky abiturientů gymnázia v Segedíně, kteří se po čtvrtstoletí sešli na třídním srazu. Zsarnótzayová a Losoncová jsou pořád kočky; proč ale nedorazil Foghorn? Nosztávszky o tom něco ví, ale chce to říct vypravěči mezi čtyřma očima. Jeho zpověď celou prózu vrhne nečekaným směrem – po návratu z emigrace totiž skončil na ulici, a nebýt Foghorna, který už bezdomovcem byl a vzal ho do své party, asi by ani nepřežil, natož aby se z ulice dostal. Autorův domovský Segedín najednou poznáváme zdola, od nocleháren přes výklenky a boudy, kde se dá přespávat, po všelijaká prostranství, křoví a rumiště. Osm vyděděnců s veškerým majetkem táhne městem a my se podrobně dozvídáme, kolik vrstev mají na sobě, jak shánějí jídlo a víno, kde jim co hnisá, jak souloží nebo jakým způsobem hledají něco, co se dá nazvat něhou. O těch, kteří zatím mají kde bydlet, se tu říká, že bezdomovce potřebují, „aby se báli, že když se nepodvolí, budou z nich taky lúzři“. Až k závěru opulentního vyprávění s detektivní zápletkou nám přitom dochází, že díky Foghornovu vedení máme pořád co do činění s „bezdomoveckou aristokracií“, ne s těmi, kdo už se do centra ani nedobelhají a živoří v okolních houštinách. Název Třetí most jako by připomínal, že jde o fikci, protože mosty přes Tisu jsou v Segedíně jen dva. Jelikož ale orbánovský režim začal před pár lety trestat bezdomovectví zákonem, skutečnost je nespíš ještě horší.