Manuál kvíření jazyka českého, který je volně ke stažení na webových stránkách Institutu úzkosti a který má vyjít také v tištěné podobě, vytvořili Jamie Rose, Jana Valdrová, Toby Wehle a Singularis, tedy pracovní skupina, jejímž cílem je – slovy umělkyně Barbory Kleinhamplové – „bojovat s binaritou, pro český jazyk tak příznačnou“. S nejradikálnější formou tohoto boje přichází poslední z autorské čtveřice ve své gramatice „pátého rodu“. Nástin genderově neutrální mluvnice je v brožuře charakterizován jako kreativní vize, což chápu tak, že je dovoleno se při četbě pobavit. Pro představu pár vzorových vět: „Dvě aktivistaxe, jedno studenx a primátorka nesle vědro. – Něxdo neznámau zaklepalu. Xdo to bylu? – Do třídy vešlu jednau novau studenx. – Projekt se neobejde bez něxoho zodpovědneu. – Není hy tu. Bez ního to nepůjde. – Musím hy vidět, mám pro niho dárek.“ Jak jste si asi všimli, v názvech osob užívá „nebinární spisovatex a programátox“ Singularis zakončení ­-x, respektive ­-ix a ­-ex. Hezky česky přitom působí, že vedle slov jako „prostitux“, „striptéřix“ či „mažorex“ najdeme i civilní „chatařix“. To mě inspiruje k pokusnému vykvíření následující (snad bezchybné) sentence: „Češixe vždycky byle dobryje chatařixe.“ Při krkolomných hrátkách s touto nonbinární linguou ignotou, v níž jako by se ozývala jména z Asterixe i hanácká zpěvohra, nicméně cítím především ironii. Navázat na fascinující historii queer osobností, jejichž povahu a komunikaci určovala touha po sebevyjádření, svobodomyslnost a radikální stylizace, projektem spočívajícím v autistickém generování deklinačních tabulek je zvláštní: takový přístup ve jménu emancipace dospívá k další sadě pravidel a jinakost nechává promlouvat ve směšně robotickém, nesrozumitelném kódu, který je nesmyslně označován za „inkluzivní jazyk“. Jak se to stane, že uznání fluidní genderové reality někoho dovede k vytvoření takto rigidního konceptu? Vezmeme­-li Pátý rod jako zprávu o aktuální roli politiky identit v uměleckém „aktivismu“, těžko se ubráníme dojmu, že přihlížíme kvíření v onom pověstném Upířím hradu, o němž psal levicový kritik Mark Fisher. Je dobře, že nám Institut úzkosti tento trend předkládá jako parodii. Jen nevím, jestli není nechtěná.