Na Ukrajinu často jezdíte, máte tam přátele. Po začátku plnohodnotné invaze jste se tam znovu vrátil a výsledkem je mj. kniha Zpěv sirén, která nese silnou osobní rovinu. Co bylo prvotním impulzem, kdy jste si řekl, „tohle musím napsat“?

Nevím, jestli byl nějaký prvotní impulz – spíš naopak. Nebyl jsem na Ukrajině několikrát, ale mnohokrát, jezdím tam už od roku 2016. Mnohdy jsem tam pobýval častěji než doma. Neustále jsem také dění na Ukrajině sledoval. Když vypukla invaze, nacházel jsem se na slovenských hranicích. V jejích počátcích jsme byli všichni v takové existenciální křeči, nejen Ukrajinci, ale i novináři. Po několika měsících intenzivního zpravodajství o válce mi začalo docházet, že v zásadě všichni píšeme totéž. A bylo to správné: situace byla natolik vyhrocená, že hranice mezi dobrem a zlem, mezi obětí a útočníkem, byly naprosto zřetelné, ani se to nedalo dělat jinak.

Co znamená psát o válce jinak než většina novinářů?

Uvažoval jsem tehdy o tom, jestli by nešlo psát o válce jinak, stejně jako jsem to dělal dříve, tedy bez silných černobílých extrémů. Chtěl jsem se dostat pod kůži válce a také lidem, kteří v ní bojují. Začal jsem nad tím přemýšlet v červnu…