Smrt nevinného člověka nemůže být ospravedlněna – tak se dá shrnout hlavní myšlenka drobného svazku Úvahy o terorismu (Réflexions sur le terrorisme, 2002). Albert Camus má v tomto souboru vystupovat jako humanistický myslitel, odmítající svět, v němž je zabíjení ospravedlňováno a lidský život považován za bezvýznamný. Působí tak ovšem hlavně zdálky. Camusovská badatelka Jacqueline Levi­-Valensi do knihy sebrala úryvky publicistiky, her, esejů a dopisů věnované spíše tématu politického násilí než výhradně terorismu. Výbor, který byl reakcí na 11. září 2001, má všechny nešvary kompilátu tohoto typu – pokud myšlení daného autora neznáte, obrázek si o něm spíše neuděláte: řada textů je představena tak fragmentárně, že si z nich odnesete jen matný dojem, úzký tematický rámec je v důsledku reduktivní. K Úvahám o terorismu nicméně můžeme přistoupit „uživatelsky“ – což má své přednosti.

Naše násilí, vaše násilí

Camusovy poválečné postoje k násilí formovala zkušenost nacistické okupace a odboje, kterého se aktivně účastnil. Uvědomoval si, že požadovat svět bez násilí je utopie, a také, že ne vždy lze násilí vzdorovat nenásilím. Násilí však má mít míru a meze a nemělo by být bez dalšího ospravedlňováno. Tato výhrada je formulována v souvislosti s poválečnou polemikou s komunistickým pojetím revolučního násilí. Filosofický výraz mu dal v roce 1947 Maurice Merleau­-Ponty v práci Humanismus a teror, v níž násilí dělí na ospravedlnitelné progresivní a neospravedlnitelné regresivní. V praxi se tytéž argumenty opakovaly už od dvacátých let: přežitím vlasti revoluce se vysvětlovala nutnost rudého teroru, utopení kronštadtského povstání v krvi nebo gulagů. Zatímco mnozí intelektuálové chtěli pravdu o sovětských táborech utajit, aby nedemoralizovali francouzský proletariát, Camus mluvil o mystifikaci revolučního ducha: „Pod slibem absolutní spravedlnosti zavádí trvalou nespravedlnost, bezbřehé kompromisnictví a všeobecnou nedůstojnost. Naproti tomu revolta usiluje jen o relativní a slíbit může pouze určitou důstojnost ve spojení s relativní spravedlností.“

Když někdo říká „ne každé politické násilí je odsouzeníhodné“, většinou tím míní, že odsouzeníhodné není „naše“ násilí, kdežto to „vaše“ odsouzeníhodné zůstává. Představa oprávněnosti cílů nezřídka vede k tomu, že se postupem času přestává brát ohled na míru v prostředcích. Proto považoval Camus za zcela zásadní násilí omezit – toto téma zpracoval v Člověku revoltujícím (1951, česky 1995) a v dramatu Spravedliví (1949, česky 1964) na příkladu „čistoty“ ruských teroristů z roku 1905. Důležitější než jejich ochota zaplatit životem je přesvědčení, že násilné prostředky je nutné omezit (což ve zmíněné hře představuje Kaljajevovo odmítnutí hodit na velkoknížete bombu, když s ním v kočáře jedou děti). Camus ovšem nepostihuje zcela přesně, do jaké míry souvisí schopnost omezit násilí se sebeobětováním. Teroristé, kteří by po činu unikli (a neskončili na popravišti jako členové eserské bojové organizace), by nakonec nevyhnutelně okorali a jejich morální čistota by se zhroutila, podobně jako se to stalo teroristům sedmdesátých let 20. století. Úpadek a degenerace není jen osudem hnutí, která se oddají ne­­omezenému násilí, ale také jednotlivých vyznavačů násilí, kteří zpravidla končí jako proslulý terorista Ilich Ramírez Sánchez, zvaný Carlos.

Vražedné soutěžení

Jestliže v první půlce svazku je otázka násilí pojednávána v souvislosti s oběma totalitarismy 20. století, v té druhé se točí kolem Alžírska. Francie toto severoafrické, oficiálně osmanské území kolonizovala už v první půlce 19. století a státoprávně bylo jedním z francouzských departmentů. Kromě deseti milionů Alžířanů v něm žil, často po generace, více než milion pieds­-noirs (černých nohou), tedy alžírských Francouzů, k nimž patřil i Albert Camus. Příležitost dát Alžířanům rovnoprávnost po první světové válce Francie nevyužila, a po té druhé už o ni stál jen málokdo. Cílem Alžířanů byla nezávislost; naopak udržet alžírské departmenty se stalo klíčovým politickým cílem čtvrté republiky, což nakonec vedlo k jejímu pádu.

Sám Camus byl do konce života (zemřel v roce 1960) přesvědčen, že je možné dospět ke smíření, a v tomto ohledu byl nepochybně naivní – i když dokázal poměrně přesně diagnostikovat chyby, jichž se Francouzi, ať ti alžírští, nebo politické elity v Paříži, dopouštěli: „Zdá se, že metropole nepřišla na jiné politické řešení než říkat alžírským Francouzům buď: ‚Chcípněte, zasloužili jste si to‘, anebo: ‚Oddělejte je, zasloužili si to‘.“ V situaci, kdy docházelo k masakrům civilistů z řad pied­-noirs a neméně krutým represím „domorodců“, včetně institucionálního zavedení mučení, představoval Camus hlas volajícího na poušti. Apel na to, že „jedině ochraňováním arabských životů můžeme ušetřit životy Francouzů, a to je jediný způsob, jak ukončit odporné vražedné soutěžení“, na nikoho z klíčových aktérů nezapůsobil, a situaci, která působila, jako by se „dva blázni rozpálení hněvem rozhodli smrtelným objetím ukončit vynucený sňatek, z něhož se nemohou osvobodit“, rozetnul až generál de Gaulle, kterého alžírská otázka vynesla po dvanácti letech zpět k moci.

Situace v Alžírsku se může někomu jevit jako předobraz izraelsko­-palestinského konfliktu: i zde jsou přítomni zahraniční kolonisté, kteří sebrali zem místním a potlačují jejich právo na sebeurčení. Ve chvíli, kdy se rozšíří vymezení antisionismu z odmítnutí konkrétního politického projektu na židovskou státnost, případně samotnou přítomnost v oblasti, jako příhodné řešení se může jevit alžírský model: „pied­-noirs“ se vrátí do metropole a místní získají vlastní stát na celém sporném území. Ovšem spousta „kolonistů“ nemá kam jít, jejich předkové přišli ze zemí, kam se vrátit nemohou, nehledě na to, že z etického hlediska je absurdní snažit se odčinit jednu historickou křivdu spácháním jiné, o nic menší. V tom spočívá nebezpečí snahy představit Izrael výhradně jako koloniální projekt – ačkoli osadnické hnutí na Západním břehu (kde se k zakořenění v zemi hlásí horliví konvertité, kteří před pár lety přišli z USA) tuto odpudivou tvář představuje až příliš doslovně. Stále však platí, co o vzájemných vztazích řekl spisovatel Amos Oz: Palestinci vidí v Izraelcích pokračovatele utlačovatelské koloniální Evropy, Izraelci v Palestincích zase inkarnaci minulých nepřátel, nacistů a organizátorů pogromů. Jak ostatně napsal Camus: „Každá ze stran obhajuje svůj zločin zločinem té druhé.“

Ani oběti, ani popravčí

Camusův postoj k alžírské otázce, který vystihuje sousloví „ani oběti, ani popravčí“, byl často redukován na výrok z nobelovského projevu: „Věřím ve spravedlnost, ale bránil bych svou matku dříve než spravedlnost.“ Kolem této nepříliš šťastné věty byla spousta halasu. Důležité v tomto pochybném dilematu ovšem je, zda jde skutečně o matčin život, nebo pouze o její způsob života. V prvním případě je jediným skutečně etickým postojem říct, že nemáme právo obětovat matku na oltář spravedlnosti o nic víc než handlovat životy jedněch matek za druhé. Těžko totiž říct, jestli je odpornější takový fanatismus, nebo takový cynismus. Volit mezi oběma krajnostmi představuje etické selhání, které Camus dává do souvislosti s hysterickým imperativem zvolit si stranu a pak striktně zohledňovat tuto volbu („Nesmíte o ruské čistce hovořit mezi umělci, protože by to bylo ve prospěch reakce“; „Musíte mlčet ohledně anglické podpory Franca, protože by to bylo ve prospěch komunismu.“). Upozorňuje, že pouze ti, kteří se odmítají plně ztotožnit s věcí jedné strany, se dokážou zamyslet nad důvody obou.

Jen takové zamyšlení může vést k (etické) reflexi, že cíle nemohou a nesmějí ospravedlňovat prostředky – protože „kdo pak posvětí cíl?“. Camus na tuto otázku odpovídá jednoznačně: právě prostředky. Ty se totiž vždy do cílů vepisují, přepisují je a nakonec i korumpují, a morální ospravedlnění, které je vždycky po ruce, tomu nedokáže zabránit.