Ondřej Macl bere ve „své“ nové knížce čtenářstvo na šílenou párty, kde někdo každé tři vteřiny přepíná rozhlasové stanice. Jenže ty české hrají už desítky let stále stejné písně, jednu vlezlou melodii tak střídá další vlezlá melodie a texty jsou pořád o tom samém. Lásku střídá alkohol, alkohol láska – a někde za tím vyčkává samota, nejistota a smrt. Vam­-pam­-tyda­-pam… Že se do toho občas přimotá verš z maturitní klasiky, si člověk ani nevšimne – vždyť se to rýmuje. Způsobů, jak číst tento zvláštní (re)mix „cizích básní, písňových textů a ikonických výroků“, je více: snažit se propojit nenavazující melodie, pátrat po původu citací, zevrubně interpretovat každou z básní… Jednu strategii nabízí i přiložený Malý sémionautický manifest od francouzského kritika umění Nicholase Bourriauda, který (s vážností manifestům vlastní) povyšuje zdánlivě nevinnou legrácku na nové, objevné tvůrčí gesto, jež z autora dělá „výraznou uměleckou osobnost dneška“. Sdílí Macl tuto představu? A platí vůbec čtvrtstoletí od původního vydání manifestu? Nebo jde o další subverzi a teoretizující epilog je postaven na roveň textům Kabátů? A co třeba verše: „Bývali Čechové / gumídci méďové, / tak je znal svět“? Běží zde o sofistikovanou dekonstrukci národní identity prostřednictvím postmoderní juxtapozice textů literárního kánonu a konzumeristické popkultury pozdního kapitalismu? Nebo to autorovi prostě přišlo vtipné? Asi je mi to jedno. Bavil jsem se královsky.

Ondřej Macl & kol.: Hrajte ještě dál. Revue Prostor 2025, 82 s.