Po opulentních Dokumentech, analyzujících z různých pozic českou malost, vydává Kamil Bouška sbírku s lakonickým názvem Viktor. Ačkoli se jedná o malou sbírečku, rozhodně není marginální položkou autora. Na první pohled se zdá, že zde autorský subjekt našel své heteronymum, které si může dělat, co chce. Jedná se o úspěšnou strategii, díky níž čtenář nebude spojovat všechny násilné, obscénní, erotické či odporné scény s básníkem Bouškou. U Viktora si to může dovolit, ale… ale ona oscilace zahrnuje i další rozměr. Viktor se totiž vůči svému autorovi vymezuje a nastavuje „Boušánkovi“ zrcadlo. Tím je sbírka ještě zajímavější, možná schizofrenní, ale rozhodně ne nudná. Na čtenáře může působit až trapně, ale dlouholetí znalci díla Kamila Boušky vědí, že básník má rád extrémy, je ochoten narušovat čtenářský komfort a jít vždy trochu za hranu. Sonda do Viktora však není subjektivním panoptikem jednoho týpka, který „měl blbé dětství a pak se to s ním táhlo“, nýbrž má obecnější rozměr. Viktor je latinsky vítěz, v pojetí knihy ale antihrdina, zloděj, feťák, dezolát, antivakcer,prostě zástupná figura reprezentující nemalé procento současné české společnosti. Tím jako by Bouška podkopával zacyklený svět literárního provozu, který z hlediska společnosti působí jako nedělní schůze v zahrádkářské kolonii a navenek bojuje občasnými proklamacemi. Viktor implicitní formou naznačuje, že obluda neporozumění a tuposti čeká, má hlad, žere, mlaská, řve a vítězí. Obstojí básník ve světě přehlížení a nízké společenské prestiže, nebo bude za svůj názor dehonestován? Kamil Bouška zvolil formu expresivní blasfemie, dobrá strategie!

Kamil Bouška: Viktor. Trigon 2026, 64 s.