close search

literatura

Jen tak halabala

Blanka Činátlová/#3/2012
literatura

Z cyklu zbytek básně

Bernard Noël/#3/2012
báseň čísla/literatura

odjinud

#3/2012
literatura

Chaloupka strýčka Buddhy – literární zápisník

Pavel Kořínek/#3/2012
literatura

Cáry

Michal Topor/#3/2012
divadlo/literatura

knihy

#3/2012
literatura

Krátký příběh jednoho vraha

Matěj Metelec/#3/2012
literatura

divadlo

Pokud máte vizi, nemyslíte na limity

Martin Bernátek/#3/2012
divadlo

film

Studie studu a ironie

Petr Pláteník/#3/2012
film

Anatomie nutkavosti

Antonín Tesař/#3/2012
film

Snění o mrtvých

Ivo Michalík/#3/2012
film/jiné

Represe místo transgrese

Tomáš Stejskal/#3/2012
film

umění

zrpsoetřtdokavné vněděí se mžůe jivet i jkao trset

Jan Haubelt/#3/2012
galerie/umění

Paralelní aktivity k vesmíru

Jan Wollner/#3/2012
umění

Solidarita dezertérů

Tereza Stejskalová/#3/2012
umění

hudba

Úspěšně se bráním

Lukáš Jiřička/#3/2012
hudba

filmy/hudba

#3/2012
hudba

společnost

Démokritova linie

Fernanda Navarro/#3/2012
společnost

napětí

Lukáš Rychetský/#3/2012
odpor/společnost

Althusserův Marx

Jiří Růžička/#3/2012
společnost

par avion

Radek Buben/#3/2012
společnost/zahraničí

Marxističtější než Marx

Ondřej Slačálek/#3/2012
společnost

Hacktivismus na vzestupu

Honza Šípek/#3/2012
odpor/společnost

Vítejte v revoluci

Štěpán Steiger/#3/2012
společnost/zahraničí

Stát smrdí od hlavy

Martin Škabraha/#3/2012
komentář/společnost

Už nemlč, Althussere

Michael Hauser/#3/2012
společnost

různé

Krok ke konci civilizace

Jan Motal/#3/2012
online/různé

Natalka Sňadanko: Sbírka vášní

Alexej Sevruk/#3/2012
online/různé

artefakty

#3/2012
kultura/různé

Podzemní proud materialismu setkání

Louis Althusser/#3/2012
esej/různé

Dopřeji si tragédii. A jednu kávu se šlehačkou, prosím. Děkuji.

Ondřej Buddeus/#3/2012
poesie/různé

došlo

#3/2012
došlo/různé

Althusser: filosofie a politika

Petr Kužel/#3/2012
esej/různé

Osudy lidských rostlin

Tomáš Pivoda/#3/2012
recenze čísla/různé

Hlavní je neodrazovat lidi

Michal Procházka/#3/2012
rozhovor/různé

Eskalátor

Nenáviděným symbolem dnešní šetřivé doby se v Česku zcela právem stali exekutoři, kteří desetiletí inkasují nepředstavitelné částky za to, že podepisují stále stejné předtištěné listiny a dluhy utajují tak dlouho, dokud patřičně nenakynou. Na žebříčcích veřejných škůdců už předběhli dopravní revizory, u nichž problémy s exekucí často začínají, i policajty, které reformy pomalu, ale jistě srážejí na úroveň nespokojeného lidu. Probírat se začínají nejen na soudech, ale snad i na ministerstvu spravedlnosti. Možnost spojení nákladů exekucí, kterou současná dluhová mafie nikdy dlužníkům sama nenabízela, by se tak možná v budoucnu mohla stát věcí povinnou. Stínový ministr spravedlnosti za ČSSD Jiří Dienstbier dokonce v pořadu Hyde park prohlásil, že ministerské

Je hrozné mít hlavu plnou myšlenek a ještě na něco myslet. Je to jako žárlit na otce. A proč vlastně? Nechme téma tématem a obraťme se k Althusserově matce. To se dalo čekat: táta byl despota, zrozen ve znamení doby, a matka starostlivá, trpící, sebelítostivá, sadistická žena, tvořící uvnitř taťkova nedozírného mlčení malý a zmršený, nicméně stabilní ostrůvek náhražkovitého otcovství. Mateřský – z mýdla, škrobu a mléka uplácaný – falus se přirozeně tyčil především v kuchyni, když byl muž v práci, při koupání, nad špinavým prádlem a v dětské ložnici. Paní Althusserová ovšem neměla ponětí, co všechno její třináctiletý synek o půlstoletí později zaznamená. Tak se dovídáme, jak budoucího vraha své ženy jeho máti hned

„Palachův čin byl zbytečný. Smysl měl boj,“ zahřímal si 21. ledna v MF Dnes Josef Mašín. Suverénně přehlíží rituální charakter sebeupálení, jež má kořeny staré stovky let, a také jakoukoli jinou životní cestu než tu vlastní. Stejně bychom se mohli ptát, jaký smysl měl pro český národ boj bratří Mašínů. O smyslu přepadávání služeben SNB a zabíjení spoutaných policistů by se totiž také dalo pochybovat. Nejvíce ale zarazí naprosté opomíjení hodnoty lidského života per se a nepochopení povahy této oběti, jež na nikoho ne­útočí, ale vyjadřuje sebezničením absolutní nesouhlas se světem a zároveň touhu ohněm zažehnout světlo naděje. Mašín to považuje za skutek depresivního (rozuměj: slabého) jedince.