Sama. Ale jinak

Způsoby, jimiž nevidíme a neslyšíme kolem sebe, jsou různé. Některé se pojí s určitým věkem, ale také ne vždy. Novela Jany Šrámkové (nar. 1982) Hruškadóttir mimořádně úsporně zaznamenává pootevírání mysli a smyslů ženy, na počátku děje asi dvacetileté. První obraz textu: dětský deštník zevnitř: „Vůně tuhého plastu a vlastního dechu, který se sráží na barevné slídě. Chlad kovové tyčky obtisknuté do tváře. Jediný deštník, který jsem kdy používala. Malá igelitová muchomůrka. Dostala jsem ji ke čtvrtým narozeninám a od té doby jsem s ní šla do školky prostě vždycky. Bez ohledu na počasí. Byla tak zaoblená, že když jsem se schovala do vršku klobouku, okolní svět zmizel a já přes matný filtr pozorovala, jak se lidé mění v červené skvrny.“ Obraz poslední: dům v pustině. Onen – v reálu vždy nesnesitelně pomalý, nastavovaný – příběh nazvedávání okraje deštníku dokázala autorka ve své novele zachytit s umírněností, taktem a důmyslem, s nímž jsme se u českých literárních debutů už léta nesetkali.

Taková láska

Dívka se stane téměř členkou rodiny své kamarádky; čtveřice jako vypadlé z francouzského rodinného filmu. Matka hraje na cello, syn na violu a oba báječně vaří, dcera je chytrá amazonka a otec, kultivovaný bonviván, přirozeným a humorným způsobem vede děti k samostatnému myšlení a k umění zábavného dialogu. Náraz zakřiknuté dívky z patrně nefunkční rodiny (o matce se, stejně jako ostatní postavy, dozvíme málo až nic; otec není) na tento něžný kýč je zachycen ve stylu vyprávění i v obrazech a promluvách, které si později jako vypravěčka vybírá. Používá humor gymnaziálních premiantů, šroubované výrazy, jednoduché idealizace (ona „by mě ukamenovala“, smyčce na koncertě „jako hejno migrujících hus“, „kůň od Zmatlíkové by byl dokonale bezpohlavní“; „rozlehlá stará vila“, „když jsme se usadili v jídelně, klasika hrála potichu“). Všechno nové vidí schematicky.

Čtenář se tu rozhoduje, podobně jako při četbě knih Andreïe Makina nebo Alana Hollinghursta (v jehož Linii krásy je mimochodem rozpracován stejný motiv „adopce“ mladíka do bohaté rodiny), zda se bude rozčilovat nad kýčovitostí líčené idyly, nebo ji přijme jako součást vidění vypravěče. Druhá možnost mu otevírá podivuhodný prostor. Vidění nové rodiny rastrem četby nebo filmů jako „obory naprosté dokonalosti“ se před čtenářem rozplývá i komplikuje v mnoha dějových a vyprávěcích zámlkách. Vypravěčka vyvolává dojem, že neříká konkrétní závažné věci, že polyká slova i čas.

A zde už je třeba říci, že Hruškadóttir je milostný příběh. Hrdinka rozhazuje zpod svého deštníku lásku všemi směry; její přimykací touhy se však nakonec všechny sejdou v postavě otce rodiny. V pasážích různorodého mlčení či prázdných dialogů se Janě Šrámkové podařilo zachytit hloubku a zoufalost této přitažlivosti se silou místy až buninovskou. V celé novele se o tomto vztahu nikde přímo nemluví. Například první téma, které čtenáře v souvislosti s nepříliš sympatickou postavou otce napadne, náhrada otcovství (a opakování útěku dospělého člověka), autorka nechává do textu vplynout motivem hrušky (odsud název), pod (nad) níž se její dva časoví otcové vystřídali.

Neobtěžovat

Stavba tematicky úzce zaměřené knihy je jednoduchá, funkční, pevná a zároveň vzdušná. Umožňuje bez utrpení opakované čtení z různých pohledů (u debutů řídký jev). Můžete se zaměřit například na téma začišťování vlastních stop, hrdinčiny upozaděnosti, pomalosti, důkladnosti, smrtelné vážnosti – a z toho všeho narůstající jistoty při rozlišování. Na stud hledět na hmotu světa (mj. hřmotná postava otce) vlezlýma očima, natož se jí dotknout.

Kniha je bohužel také proložena několika citáty z velké literatury, které se snaží text zbytečně povznést do jemu cizích rodinných prostor (Chodasevič, Eliot, Bible, Sen o kříži), závěrečný obraz samoty jako domku na pláni (důležitý obraz: jde o jinou samotu, než byla ta deštníková, nastává éra jiné slepoty) je zbytečně rozpatlán. Doufejme, že se autorka napříště těchto pomůcek zbaví – a že edici Fresh nastávají lepší časy. Nasvědčovalo by tomu i loňské vydání debutu Báry Gregorové Kámen – hora – papír, proti mluví neutuchající chrlení nudných popisovačů vlastních zážitků (od Tobiáše Jirouse po zatím posledního Jana Malindu). Sázet se nebudeme.