Osm oken do italského futurismu

Výstava Futuristický dynamismus (Dinamismo futurista), uspořádaná Italským kulturním institutem v Praze ve spolupráci s již zmiňovaným muzeem, představuje tvorbu tří futuristů: Fortunata Depera (1892 - 1960), Roberta Irase Baldessariho (1894 – 1965) a Tullia Craliho (1910 - 2000). Společným prvkem všech osmi vystavených pláten je právě moment pohybu, ať už reprezentovaný autem vjíždějícím do prudké zatáčky (Tullio Crali, Síla zatáčky – Le forze della curva, 1930), dynamismem sportovního výkonu (Tullio Crali, Řeckořímský zápas – Lotta greco-romana, 1935, Roberto Iras Baldessari, Hráči s míčem – Giocatori di pallone, 1920) nebo shonem velkoměsta (Fortunato Depero, Městská simultaneita – Simultaneità metropolitane, 1946). V tomto ohledu tedy výstava poskytuje to, co by od jejího titulu a námětu průměrně vzdělaný Čech se zájmem o italskou kulturu a umění očekával. Co tento projekt takto naladěnému návštěvníkovi nabízí dále?

Vývoj futurismu

V rámci výstavního prostoru chybí jakýkoliv vysvětlující text, který by divákovi přiblížil prezentované umělce i jejich díla, vytvořená v rozmezí více než 50 let. Vágní povědomí o futurismu potvrzené názvem výstavy a tématickým rozpětím exponátů tak není žádným způsobem rozšířeno či poopraveno. S vynikajícími ukázkami italského futurismu druhé generace není návštěvník nikterak blíže seznámen, stejně tak jako mu nejsou vysvětlena specifika poválečného vývoje tohoto směru.

Výkony italského futurismu po první světové válce byly pozoruhodné stejně  jako události doprovázející futuristickou revoltu v jejích počátcích. Je třeba zdůraznit, že na výstavě zastoupený Fortunato Depero se stal spolu s Enricem Prampolinim umělcem, který ve dvacátých letech nejvýraznějším způsobem formoval nové rysy futuristického stylu. Protagonisté poválečného italského futurismu byli samozřejmě stále fascinováni dynamismem a rychlostí, ve svých úvahách o těchto typických atributech moderní, technologiemi zdokonalované civilizace toužili ovšem zajít ještě dále a v roce 1929 dospěli v jednom z mnoha futuristických manifestů k formulování fenoménu „aeropittury“. Fortunato Depero, který patřil do užšího kruhu futuristů už od roku 1913, se stal jedním z prvních signatářů tohoto manifestu, který prosazoval jakousi obrazovou adoraci syntézy člověka, stroje a letu.

Také další z prezentovaných autorů, Tullio Crali, byl předním představitelem této specifické odnože italského poválečného futurismu. Crali byl nejen talentovaný umělec, ale také vynikající pilot, který své vlastní zážitky z akrobatických letů přenášel na svá plátna, jež získala v Itálii takovou proslulost, že mu italské aerolinky poskytly volné lety za uměleckými účely. Crali stál i po skončení druhé světové války u pokusů oživit tradici aeropittury a společně s futuristy Paolem Buzzim, Pinem Masnatou, Brunem Munarim, Giovannim Acquavivou a dalšími inicioval v roce 1969 manifest „orbitálního umění“, které toužilo podmanit si kromě vzdušného také kosmický prostor. Výrazně abstrahovaná kompozice prezentovaná na této výstavě (Ve volném pádu – In caduta liberta, 1971) je typickou ukázkou Craliho pozdní tvorby, následující po zmiňovaném manifestu. Museo di arte moderna e contenporanea di trento e rovereto vlastní kolekci čtyřiceti pěti Craliho obrazů, která se do muzea dostala rok po umělcově smrti v roce 2001 a dílo tohoto autora tak může být v Praze představeno v rámci vskutku reprezentativního výběru.

S protagonisty futuristické aeropittury se dostal do kontaktu také poslední v Praze prezentovaný umělec, Roberto Iras Baldessari, který se v roce 1934 účastnil se dvěma díly z dvacátých let výstavy Mostra di Aeropittura Italiana. Povaha jeho tvorby se však od základních rysů aeropittury zásadně vzdalovala. Od poloviny dvacátých let se soustředil především na figurativní malbu a jeho formální i obsahový rejstřík výrazným způsobem ovlivňovaly jeho kontakty s avantgardisty z ostatních evropských zemí, například Archipenkem, Schwittersem nebo německým galeristou Herwarthem Waldenem.

Neochota nebo nedůslednost?

Výstavní počin Italského kulturního institutu je v pražském prostředí v tom nejlepším slova smyslu ojedinělý, proto považuji za zásadní chybu, že nebylo učiněno nic pro jeho větší zviditelnění a zpřístupnění širší veřejnosti. Zmiňovaná absence textů v prostorách výstavy a českých překladů popisek jednotlivých děl může být záměrná a v prostorách Italského kulturního institutu ji lze ještě akceptovat. K výstavě byla vydána skládačka s kvalitními reprodukcemi všech osmi vystavených obrazů, ani v ní ale nenajdeme žádný vysvětlující komentář. Chybějící výrazný poutač před vchodem do institutu a naprostou neexistenci sebemenší informace na jeho webových stránkách považuji za zvláštní projev neochoty podělit se s českým divákem o jedinečnou kolekci futuristického umění a za nepochopitelný nezájem o rozšíření a upřesnění v Čechách oblíbené školometské definice futurismu „adorujícího rychlost a dynamismus“.

Autorka je kurátorka.