Prolínající se množiny

Když před pěti lety – k osmistému výročí založení Rigy – vyšla antologie lotyšské poezie Les duší (Bohemika 2001), byla to pro českého čtenáře vítaná možnost detailněji se seznámit s literaturou, která mu může být v lecčem blízká. S literaturou malého národa, jehož historie je narušena bezprostřední blízkostí silného souseda s vlivem destruktivním i inspirativním zároveň.

Dějiny posledního půlstoletí lotyšské literatury, které mapuje nová antologie, jsou stejně jako ty naše poznamenány emigrací, rozštěpením na oficiální a neoficiální proud – a jejich opětovným spojením poté, co se Lotyšsko znovu osamostatnilo; bylo to pouhé dva roky po naší „sametové revoluci“. Mezi českou a lotyšskou literaturou však existují i jemnější vnitřní vazby – jak upozorňuje Raimonds Briedis v doslovu, „půdu pro básníky lotyšského původu vytvořila v 18. století misie obnovené Jednoty bratrské ze saského Ochranova, jejíž účastníci, původem z Moravy, vyvolali široké hnutí lotyšského rolnictva, působící až do druhé poloviny 19. století. V roce 1777 z něj vzešly i rukopisné skladby prvního známého básníka lotyšského původu Kikuly Jekabse.“

Zatímco Les duší přinesl průřez lotyšskou poezií devatenáctého a dvacátého století, přítomný svazek se zaměřuje výhradně na poezii novou a nejnovější. Představuje poezii vznikající od šedesátých let až po současnost, zachycenou uprostřed ještě nedokončeného pohybu. Jde napříč poetikami i generacemi – zastoupeni jsou autoři nejstarší (Imants Ziedonis, 1933), střední (Inese Zandereová, 1958), ale i nejmladší (Karlis Verdinš, 1979).

Básně některých autorů, například Amandy Aizpurieteové, byly do češtiny přeloženy úplně poprvé – a řada textů dokonce pochází z autorských rukopisů, které dosud nebyly publikovány ani v Lotyšsku. Právě maximální možnou aktuálností je antologie průlomová a inspirující: zejména pro čtenáře, který se orientuje v současné české poezii a zná tvorbu básníků i básnířek narozených v šedesátých a sedmdesátých letech, je vzrušující hledat a nacházet podobné tóny i v cizí, a přece ne-cizí kultuře. Jak velkou plochou se množiny prolnou, jaké kontury a odstíny dostane podobný obraz, jakými hlasy mluví příslušníci téže generace, vzdáleni v prostoru, nikoli však v čase?

V tomto smyslu je poutavá například „ochutnávka“ básní Ingy Gaileové (1976), svébytně odpovídající také na (pseudo?)otázku ženskosti v literatuře a poezii zvlášť, a stejně tak mnohostrunná poetika Semjona Chanina (1970), oscilující mezi hravou, smyslovou konkrétností a intenzivním směřováním nad ni – alespoň takový obraz načrtávají zveřejněné básně. Samozřejmě by bylo příjemné mít k dispozici poněkud rozsáhlejší vzorek, než jaký poskytuje v prvním případě devět, ve druhém pak osm básní, nicméně v rámci žánru antologie jde o počet spíše nadstandardní.

Už samotná koncepce souboru zaručuje, že se s tím předchozím nebude samoúčelně dublovat; k prolnutí dochází jen u čtyř autorů, Imantse Ziedonise, Knutse Skujeniekse, Jánise Rokpelnise a Uldise Berzinse. V těchto případech jsou však vybrány jiné texty; u jediného, který se objevuje v obou svazcích (Pomník koze od Berzinse), jde o odlišné překlady i překladatele, takže je naopak přínosné porovnat obě verze.

Ostatně každá z antologií vyvolává poněkud odlišný dojem i jako celek. Les duší byl spíše (v dobrém smyslu) čítankou bez bližších údajů o autorech apod., kterou uváděla podrobná a zasvěcená studie Radegasta Parolka, autora celého projektu i samotných překladů (na některých z nich spolupracoval s B. Jestřábem, V. Smetáčkem a A. Janouškovou). Publikace nakladatelství Fra je oproti tomu překladatelským i redakčním kolektivním dílem – uspořádali ji Pavel Štoll, Marta Dziluma a Petr Borkovec, na překladech se podílelo celkem šest autorů včetně P. Borkovce – a obsahuje podrobné medailony všech autorů. Doslov má pak funkci spíš orientačně informativní a v ediční poznámce se explicitně odkazuje k Parolkově obsáhlé studii o lotyšské poezii v předchozí antologii. Koncepce nového svazku tak čtenáře přirozeně vyzývá k tomu, aby si z jednotlivých korálků v podobě patnácti výrazných a osobitých autorských poetik sám vytvořil šperk, jakým právě pro něj bude „poezie jedné země a jedné doby“. Postup tedy bude spíš deduktivní, v kontrastu k induktivně pojatému Lesu duší.

Výbory se organicky doplňují na více rovinách, než je ta nejnápadnější a nejjasnější, ohraničená časovým obdobím, a co je podstatnější, společně už dokážou poskytnout slušný obraz o lotyšské poezii jako takové. Je přitom jasné, že obě svorně rezignují na úplnost, což musí být logické už vzhledem k rozsahu, čítajícímu u nové antologie čtenářsky dobře zvládnutelných bezmála dvě stě stran.

Důvěru budí a ocenění si zaslouží pečlivost, s níž byly sestaveny jednotlivé autorské medailony, ačkoli nejsou zpracovány zcela jednotně; milovník poezie by si také pravděpodobné přál jít ještě blíž k věci a dozvědět se víc o poetice jednotlivých autorů – tím spíš, že české překlady zatím často nejsou k dispozici – a výměnou za to by myslím oželel vypočítávání veškerých literárních cen a řádů, jimiž byl autor poctěn, podrobný výpis jeho překladatelských zásluh a podobně. Čestnou výjimku v tomto ohledu tvoří informace, že někteří z prezentovaných autorů překládali do svého rodného jazyka českou poezii; například Karlis Verdinš, nejmladší prezentovaný básník, už stačil přebásnit Bieblova Nového Ikara. I tyto doplňující informace, jež berou ohled právě na českého recipienta, svědčí o tom, s jakou péčí, porozuměním a zaujetím byla antologie připravena.

Autorka je editorka.