James Dean německé malby

Život i tvorba Petera Heisterkampa, který v době studií přijal jméno Blinky Palermo a pro svou tragickou smrt v mladém věku je přezdíván James Dean německé malby, jsou poznamenány hledáním osobní i umělecké identity. Narodil se v Lipsku v roce 1943 a dva měsíce po porodu byl spolu se svým bratrem-dvojčetem adoptován bezdětnou rodinou obchodníka Wilhelma Heristerkampa. V osmnácti se dozvěděl, že jeho údajný otec, kterého vyhledal, jej nezplodil. Počátkem padesátých let emigrovala Heisterkampova rodina do Spolkové republiky Německo a usadila se v severoněmeckém Münsteru.

Hledání identity

Peter Heisterkamp byl v roce 1962 přijat na renomovanou düsseldorfskou Kunstakademii, kde po pěti semestrech zakotvil ve třídě Josepha Beuyse. Ten měl už tehdy pověst zcela nekonvenčního pedagoga: odmítal tradiční metody výuky a kladl důraz na rozvíjení individuální kreativity a citlivosti. Jedním z prvních aktů v Beuysově ateliéru bylo Heisterkampovo definitivní osvojení si falešné identity: na základě podobnosti s právě zemřelým mafiánem a manažerem boxu. Od spolužáků dostal přezdívku Blinky Palermo, jméno, které s naprostou samozřejmostí akceptoval a začal jím hned podepisovat své práce.

I když se Palermova tvorba radikálně lišila od těžiště zájmu a orientací jeho profesora, rozpoznal Beuys již za několik měsíců originalitu studentova talentu a doporučil ho legendárnímu galeristovi Alfredu Schmelovi pro skupinovou výstavu. V té době se už Palermo přátelil s Gerhardem Richterem a Sigmarem Polkem, kteří také studovali na Akademii. Tehdy ještě nikdo netušil, že z tohoto trojlístku vyrostou tři stěžejní představitelé evropské malby druhé poloviny 20. století.

Malević, Yves Klein a newyorská škola

V první polovině šedesátých let, kdy Blinky Palermo začal malovat, přišel na světovou scénu minimalismus, který pozvolna vytlačil do té doby všemu dominující abstraktní umění. Ve Francii byla oslavována monochromatická malba Yvese Kleina, velkého kmotra hnutí ZERO. Evropská muzea se zpožděním prezentovala plátna dvou velkých protagonistů New York School of Art – Marka Rothka a Barnetta Newmana: první vytváří monumentálními, malířsky propracovanými plátny s horizontálními plochami most mezi abstrakcí a minimalismem, malba druhého má zárodečné rysy konceptuálního minimalismu.

Dvacetiletý Blinky Palermo maluje v roce 1964 malý obraz s hravě rozhozenými čtverci na bílém plátně. Je to jeho nevyslovená pocta Kazimíru Malevičovi, jehož výstava v Amsterdamu na něho silně zapůsobila. Malevičův mystikou a spiritualitou prodchnutý suprematismus měl – nazíráno čistě formálně – z perspektivy poloviny šedesátých let stejně blízko k mágovi Beuysovi jako k striktnímu minimalismu Donalda Judda. V tomto kontextu byla Palermova Kompozice s osmi červenými čtverci prvním pokusem o přeseknutí pupeční šňůry k jeho promotoru Beuysovi.

V době, kdy jsou skromné výrazové prostředky minimalismu zatíženy významy, jež jim nesmazatelně vtiskla avantgarda – modrá, červená a žlutá se automaticky asociuje s Mondrianem, čtverec v centrální poloze znamená Malevič, monochromaticky modrá se recipuje jako Yves Klein, horizontální pruhy se spojují s Rothkem a vertikální kompozice s Barnettem Newmanem –, nebylo ani pro takového umělce jako Palermo snadné najít si vlastní pozici.

Řada prací z let 1964–65 naznačuje, že umělcovým cílem je hledání cesty z determinace závěsného obrazu v rámu. Chce rozšířit obraz nejen plošně, ale i do prostoru, chce rozbít kánon závěsné malby na cestě k trojrozměrnému objektu. Ale není to jeho jediná inovace. Paralelně pracuje na nemalovaném obrazu: formuje jeho plochu z různobarevných pruhů sešívané látky. V pozdním období navíc experimentuje s nekonvenčním podkladem: místo plátna či dřevěné desky používá eloxovaný hlinkový plech.

Výstavní sál jako uzavřená instalace

Za svůj krátký život vytvořil Palermo pouhých dvě stě obrazů a objektů. Düsseldorfská přehlídka prezentuje celou čtvrtinu jeho díla z německých a zahraničních muzeí i soukromých sbírek. Čtyři velké sály jsou věnovány různým segmentům Palermovy tvorby; každý z nich vytváří ucelený prostor, v němž se jednotlivá díla zesilují – vytvářejí takřka celistvou, prostorově uzavřenou instalaci.

Palermo byl totiž – přes svou otevřenou povahu, afinitu k alkoholu a talent womanisera – velmi rigorózní a zásadový, pokud jde o prezentaci vlastní tvorby. Jeho přístup k instalaci výstavy dokonce překonával známé desatero pravidel Marka Rothka. Obrazy zavěšoval níže, než bývá obecně zvykem, a aby vytvořil přesný kompoziční celek, pracoval dokonce s vodováhou. Tyto, na rozdíl od Rothka jen nesepsané zásady se kurátorkám výstavy podařilo rekonstruovat na základě svědectví Palermových současníků.

Vrcholem expozice jsou dva sály: první ukazuje Palermovu cestu od úplných začátků až k překročení hranice obrazu směrem k závěsnému objektu. Tu absolvoval umělec ve velmi krátké době: za pět let po již zmíněné Kompozici s osmi červenými čtverci zavěsil v rohu jednoho výstavního sálu – vysoko jako hvězdy – několik centimetrů tlusté monochromatické objekty ve tvaru čtverce.

Programatickým dílem je v tomto směru nepojmenovaný dvouapůlmetrový objekt – na stěně jsou upevněné čtyři vertikální lekce nakloněné tyče, které se vzpínají ke stropu. Symbolicky je spojuje malý kus plátna – to je vše, co zbylo z obrazu. Modrý kotouč s tyčí (1968), dvouapůlmetrový minimalistický objekt v modré barvě, blízké odstínu Yvese Kleina, zase působí jako pomník objektu.

V témže sálu je vystaven i jeden z dvaceti exemplářů edice Modrého trojúhelníku, monochromatického objektu, který se po zavěšení nad všemi dveřmi jedné bruselské výstavy stal Palermovým logem. Právě tato práce je – ambivalencí mezi barevnou příbuzností k Yvesu Kleinovi a symbolikou asociující oko prozřetelnosti – příčinou dodnes trvajících sporů o autentickou interpretaci Palermova minimalistického tvůrčího aktu.

Stejně výrazně působí i sál, v němž jsou vystaveny látkové obrazy s horizontálním švem. Palermo se v nich sice vzdáleně inspiruje Rothkovými pruhy, ale kouzlo těchto prací je v celkové atmosféře prostoru, v měkké, zasněné barevnosti ploch látky, které světlo absorbují a reflektují jinak než barva.

Záhadný konec

Poslední sál je věnován malbám na hliníkovém plechu. Vznikly za Palermova pobytu v New Yorku v letech 1973–75. Tyto malé práce, vytvářené v sériích na žlutém, červeném a modrém podkladu, vykazují výrazné stopy hrubě nanášené barvy. Je to pocta dílu Barnetta Newmana, na jehož slavný obraz Who‘s affraid red, yellow and blue naráží Palermova série Red, yellow and blue? Nebo jde o počátek nové cesty, která byla přerušena tragickou smrtí?

Sedmnáctého března 1977 zahynul Palermo při výletu na člunu poblíž ostrova Kurumba na Maledivách. Bylo mu třiatřicet let. Příčiny jeho smrti nejsou dodnes vyjasněny.

Autor přispívá do kulturních příloh MF Dnes, do Filmu a doby, Reflexu a polského týdeníku Polityka