Zmrzačený obr

Céline je velký spisovatel obrazivosti a velký umělec pamfletů, pod dvojí hvězdou jako Jonathan Swift nebo John Milton. Z těchto dvou úhlů je výsostně reprezentativní: je natisíckrát zesíleným hlasem všech ponížených Evropy, těch ponížených, kteří byli Hitlerovým vítězstvím a drželi by ho u moci, kdyby se nové síly z Asie a Ameriky nespojily a Hitlera nesmetly.

I ti, kteří Célinovi nepřikládají význam jako umělci, musí uznat, že Céline je významný dějinný fenomén. Jeho antisemitské pamflety, stejně jako jeho satirické, cynicky vystřízlivělé zpovědi, dokonale zachycovaly duševní rozpoložení jeho generace a prodaly se v milionech výtisků.

Ve chvíli, kdy píšu tyto řádky, si nejsem jist, jestli mám Célina rád nebo ho nenávidím. (...) Žid ve mně, pronásledovaný a vražděný po generace Célinovými předky, dokázal Célina pochopit, dokonce bych řekl, že mi byl blízký onou spřízněností kata a jeho oběti, Ale pro Američana ve mně, optimistického a racionálního, byl Céline člověk z jiného světa. (...)

Může se zdát nepřípadné, že si Žid dává tu práci, aby vyzvedl dílo antisemity. Tato nepřípadnost má však zářné předchůdce: nesmrtelným životopiscem Samuela Johnsona, který pohrdal Skoty a vysmíval se jim, byl Skot James Boswell. (...)

A já, Žid z Ameriky, jsem jel loni v létě vést rozhovor se Célinem, protože během války zasáhl mou duši a otřásl jí, tak jako Hitler otřásl mou zemí a mým rodem. Céline pro mě byl – a stále je – umělecký zjev, který v současném světě nemá obdoby.

Před Célinovým procesem

Den před Célinovým procesem, v jeho nepřítomnosti, podivnou ironií osudu vyšla zároveň ve Francii předmluva, kterou jsem před třemi lety napsal k jedné ze Célinových knih, a v Americe má kniha, která je Célinovi zcela věnována. Tyto dva eseje dělí celý svět, což je patrno i z toho, že za mou knihu mě teď Céline zažaloval, zatímco z předmluvy byl nadšen. Důvodem je, že předmluva byla napsána pouze se znalostí Célinova díla, kdežto kniha je výsledkem rozhovorů, které jsem s ním měsíc vedl v Dánsku. Není vůbec snadné shrnout závěry, k nimž jsem v knize dospěl, neboť složité je téma i mé hledisko. Kniha to nedovoluje oddělit. Protože však má předmluva byla otištěna v pařížském tisku a může mít jistou váhu v nynějším Célinově procesu, pokusím se zde krátce v několika bodech vyložit závěry své knihy:

1. Céline je nesporně antisemita. Netropí si posměch z pravého antisemitismu, jak se kdysi domníval Gide, ale je mnohem méně nepřátelský vůči Židům, než byl před deseti lety. Přibral je teď na jednu loď se zbytkem bílé rasy, které je určeno „jít ke dnu před další invazí Mongolů“.

2. Céline právně vzato nebyl kolaborant. Nevyužil nacistické invaze, aby posílil své postavení. Je pouze jedna věc, kvůli které může být postaven před soud, aby se zodpovídal před zákonem, a to je vydání pamfletu Beaux Draps v roce 1941 v Paříži.

3. Céline nesporně nese svůj díl morální viny nacistů. Jak to říkám ve své knize: „Když v roce 1938 napsal útočný hanopis proti Židům, bylo to, jako by zakřičel: ,Pal!‘ spolu se sborem hitlerovských fanatiků v přeplněném divadle Evropy.“ Nato se rozpoutala zhoubná panika, při níž bylo vyhlazeno šest milionů Židů. Ale Céline se nepodílel na přípravách táborů smrti. On označil oběti, na které se vrhly jiné ruce než ty jeho. A tudíž on je vinen ze zločinu před svým svědomím a žádný tribunál není oprávněn ho soudit. (Lidé mají vlastní svědomí obtěžkané dost.) Nejlepší, co lze udělat, je nechat ho jeho vnitřnímu soudu. Ten je nejméně slitovný ze všech soudů, před nimiž kdy člověk stál. Podle toho, co jsem mohl vidět v Dánsku, je Céline už tak dost potrestán.

4. Názor na Célina jsem v zásadě nezměnil od chvíle, kdy jsem napsal v předmluvě, že Céline je velký spisovatel, i když má své meze. V době tak sterilní, jako je ta naše, možná jeden z největších. Louis-Martin Chauffier v článku, kterým odpovídal na mou předmluvu, prohlásil, že velký talent není okolnost polehčující, nýbrž přitěžující. Ovšem odjakživa se činil rozdíl mezi zločincem obecného práva a zločincem politickým. Každý uzná, že Céline není zločinec podle obecného práva. Dokonce ani teď, když byly otevřeny nacistické archivy, není žádný důkaz, že by Céline za své knihy dostal od nacistů zaplaceno. Louis-Martin Chauffier uvažuje v řádu těch, kteří obdobně chtěli popravit Johna Miltona jako královraha. Takové uvažování vždy pronásledovalo a ničilo talentované lidi. A když si to svět vyčítal, bylo už pozdě.

2. února 1950

Z francouzského vydání knihy Miltona Hinduse The Crippled Giant (Zmrzačený obr, 1950) – L.-F. Céline tel que je l’ai vu (Paříž, 1951, 1969) vybrala a přeložila Anna Kareninová.