Hezké chvilky bez záruky

Z většiny recenzí a kritik filmu Věry Chytilové Hezké chvilky bez záruky mám dojem, jako by byl uspořádán hon s rozzuřenými rafany na neposlušnou paní režisérku, která si zaslouží pořádnou lekci, protože už jí to nejde. Aby nedošlo k omylu, nevolám po nedotknutelnosti „klasičky“ ani po milosrdné ohleduplnosti (Chytilová to nemá zapotřebí). Jen mě pobuřuje, jak si kdekdo dovoluje poučovat, co udělala špatně a jak to měla udělat lépe... To, co je jí vytýkáno, jsou její nejvlastnější zbraně, její síla, jež se samozřejmě může vymknout, když příliš razantně přitvrdí, ale to je její riziko.

Příběh neúspěšné, vyčerpané a čím dál zoufalejší psycholožky však není o tom, že se nehodí do své profese, vlastně ani není tolik o ní a její nemohoucnosti v krizi – osobní i pracovní. Film se daleko víc soustřeďuje na to, co se děje kolem ní, co ji podráží a veškeré její úsilí zbavuje smyslu. Taková je hořce anekdotická zápletka ještě pohledné a přitažlivé Hany, jíž se v kritickém věku těsně před ženským odkvětem všechno bortí. Když je nakonec svými klienty – armádou v přesile – „převálcována“ a zapadne mezi ně i se svými problémy, její hystericky rozesmátý škleb uzavře film jako znepokojivá, tragikomická pointa. Tato reakce smíchu v slzách uvolňuje z neúnosného přetlaku a je možná její jedinou záchranou. Zasmát se tomu můžeme i my, případně Chytilové vytknout příliš letmý náhled či úzce jednostranné ženské zaměření, ale rozhodně nelze tvrdit, že naléhavý apel filmu není účinný.

Stejně nesmyslné je konstatování, že Hezké chvilky bez záruky postrádají Chytilové autorství. Psycholožka (a spoluautorka scénáře) Kateřina Irmanovová jistě sama dobře zná skutečnou praxi, a přesto udělila Chytilové licenci naložit s látkou po jejím. Autorské gesto je ve filmu naopak víc než zřetelné. Těžko si představit, jak by film asi vypadal, kdyby se režisérka nechala vést radami svých kritiků, aby hlavní hrdinka byla správná charismatická terapeutka, empaticky vstřícná vůči všem obtížným neurotikům a hysterkám. Takový film už by nebyl její. Karikaturně extrémní nadsázka i s porušenými pravidly tam zkrátka má být, i když nefunguje, jak by měla. Ostatně ani příkladně vzorné nebo rovnou kladné figury by Chytilová v tom rozběsněném spolku nenechala jen tak a odhrnula by z nich vzornou slupku, aby zjistila, co je pod ní.

Dvě hezké ženy před odkvětem

Co přesně tedy ve filmu Věry Chytilové nefunguje? O psycholožce Haně nevíme skoro nic než to, co je vidět navenek, postava místy ulpívá v nezajímavé ordinérnosti a vzbuzuje zdání, že důvěra její klientely závisí výhradně na jejím sympatickém zjevu. Tady vidím zásadní „zádrhel“ celé koncepce. Hrdince chybí výraznější obrys, sama o sobě nesděluje, jaká je, a ukazuje se, že to vlastně neví. Pro svoji profesi se nehodí, klienti ji spíš otravují a šokují, tak proč by je měla utěšovat či povzbuzovat; prostě i ona je případ k léčení. Vkladem půvabné Jany Janěkové do role je její zralé ženství, ale monotónně typizované postavě chybí něco jedinečného, proto Hanu modeluje převážně vnějškově.

Tím štědřejší byly autorky k druhé hlavní postavě, která na sebe upoutává pozornost – kunsthistoričce Evě (Jana Krausová). I její život je značně zbabraný, Eva opakuje úporně stejné chyby (v Chytilové filmech soupeří zneuznané ženy s povýšenými muži, matky vychovávají syny tak, že ti zaujmou ve vztahu s partnerkami tutéž pozici, na niž ony samy v manželství těžce doplatily) do té míry, až si z nich utvořila originální, výstřední styl.. Vlastně ona jediná, „uspěje“ a na rozdíl od ostatních si aspoň něco užije, i když v pošetilé vášni k „mladé a jemné kůžičce“ frajerského mladíka – kamaráda jejího syna. Není v tom koneckonců při vší mizérii aspoň trochu pozitivní přístup, táže se ironicky snímek. Nepoddat se stereotypu úmorné všednosti (hádky s citově závislým synem, péče o stárnoucí tělo) a oddat se vědomě sladkému klamu?

Filmu neprospělo přemnožení epizodních figurek, jež jako by se předháněly, která má větší trable. Typy komunální, pramálo humorné se střídají s těmi výstižnými k popukání: trapně ochotnický tramvajový frotér, dvě rozklepané babky, které sem zabloudily snad z televizní estrády, zato ve výrazné etudě protestujícího a rozvráceného ekologa se zaskvěl David Vávra. Každý ze sebe překotně chrlí své duševní zvratky a ani nečeká, co mu bude řečeno, prchá pryč a míjí dalšího, bez ohlášení vbíhajícího zoufalce.

Pozdní vášeň a memento mori

Co se ve filmu zvlášť povedlo, jsou dvě výtečné scény: dialog dospělé dcery (Hana) se starou sobeckou máti v kavárně Slavia, a jiné matky (Eva) se synem, když se před zrcadlem strojí a líčí na schůzku s milencem. To jsou generačně vyhrocené situace – posmutnělé gagy, v nichž dojde k ostrému střetu, selže sebekontrola a postavy explodují. Výrazně utkví i nečekaně vsunuté dokumentaristické intermezzo z  ústavu pro přestárlé: několik záběrů stařen před exitem udeří ve výmluvné, němé konfrontaci s mladými ženami a dívkami, které překypují energií, emocemi i hormony a stěžují si, že takhle se nedá žít. Co může být horší a beznadějnější než stáří, které sem vpadne v celé svraštělé, bezzubé bezmoci a definitivě? Chytilová v tomto malém gerontologickém příspěvku náhle zvážní, jako by mimo kameru vrhla pohled i sama na sebe… Stáří jako fenomén ji ostatně zajímalo odjakživa, vzpomeňme na její dávný dokument Čas je neúprosný (1978) nebo tematizující variace ve filmech Faunovo velmi pozdní odpoledne (1983) či naturalisticky obnaženou starobu ve Vyhnání z ráje (2001).

Ale zase: to by nebyla ona, kdyby se tímto mementem nechala pokořit. Její film, i když smrt a stáří nápadně registruje, je navzdory tomu živý, hlasitý až ukřičený – a pestře barevný. A ve výtvarné invenci, jak je u ní zvykem, i módně apartní. Virtuózní kamera Martina Štrby, až perfekcionisticky soustředěná na kompozice objektů v prostoru, v příznačné těkavosti a řezaných šikmých jízdách se zmocňuje interiérů i pražských ulic, fotogenické protagonistky snímá ve vytříbeně elegantních pozicích. Designy kostýmů (Tereza Kučerová) jsou svéprávnou součástí postav – zejména u Evy v jejím chic stylu oblékání (připomeňme, že herečka Jana Krausová je i profesionální výtvarnice). Nejen její zjev, havraní vlasy, ale i způsob mluvy a prudká gestikulace prozrazují, že režisérka se vidí spíš v ní než v ústřední postavě. Krausové role přilnula jak dobře střižený model, její póza efektní mondény je očividně krycí: v atraktivní ženě, pikantně „šmrncnuté“ erotismem, tušíme skrývanou nejistotu i mindráky ze stárnutí.

A Bolek Polívka? Epizodku znuděného bohatce režisérka oblíbenému herci benefičně darovala jako suvenýr na jejich film Dědictví aneb kurvahošigutntag (1992). A on si s chutí pohrál s nápadem, že v této roli je i není Polívkou. Jako herec-instituce, který přerostl sebe sama, je tu zprůhledněn až na kost, se vším talentem i samolibostí v masce operetně vyumělkovaného seladona – milionáře.

Závěrečný velký detail hrdinčiny grimasy smíchu následuje po lechtivé historce, v níž se ukazuje kopulující mužský zadek na loďce plující po Vltavě, sledovaný pobaveně okolními čumily. To je chytilovsky dráždivý výjev par excellence, ať se nám líbí či ne. A přiznejme, že moc ne, a téměř se štítíme ubrečené paničky, která o vltavském pornu vypráví, jsouc sama sebou pohoršená jako jeho účastnice. Tato výsměšná metafora na samé hranici „dobrého“ vkusu však vypovídá o lidské zhovadilosti, lačnosti i falešné morálce naprosto přesně.

Netajím se svým k obdivem k Věře Chytilové jako výjimečné personě v českém filmu a originální umělkyni. I když nejsem imunní vůči její hysterické vznětlivosti, rozumím tomu, proč jí používá a k čemu slouží v zájmu veřejné věci. Její hranou tvorbu předčily v posledních letech dokumenty, dosvědčující, že tento žánr ji podněcuje k velmi osobní, autentické výpovědi. Ale i hrané filmy, ač ne tak zdařilé, jsou pro mě důkazy osobité tvořivosti této filmařky, její pronikavosti v uvažování, ve vnímání. V jednom rozhovoru se kdysi vyslovila, že chyba, jíž se dopustí, je pro ni pravdivější než sebevětší úspěch. V jejím případě není důvodu podezírat ji z alibismu. Chápu její názor jako moudrý nadhled a potvrzení jisté neporazitelnosti, v níž jde o zájmy nadosobní, nikoli o ni samotnou; ostatně úspěch přináší radost jen dočasnou a kromě prchavého uspokojení ega nic víc nezaručuje.

Autorka je docentka katedry Filmových studií FF UK.