Bergmanovská martyrologie

Monumentální umělecký odkaz loni zesnulého filmového klasika Ingmara Bergmana (1918–2007) bude ještě dlouho inspirovat k nejrůznějším reflexím. Svědčí o tom dosavadní bibliografie v širokém rozpětí filmu, divadla, literatury či filosofie a psychologie i její aspoň zčásti uspokojivé zastoupení v českém překladu (kde však postrádáme řadu významných monografií, např. od Robina Wooda, Petera Cowieho, Franka Gada, anebo knihu rozhovorů Bergman o Bergmanovi). Kniha Ingmar Bergman a jeho filmy od amerického profesora filosofie Jesse Kalina předkládá odborný výklad, v němž autor zvolil samostatnou, neodvozenou metodu, soustředící se především na metafyzický rozměr Bergmanovy tvorby. Tu rozvrhl do tří období s vybranými filmy, které – i za cenu jisté redukce – považuje za vývojově signifikantní. Pro jejich zevrubný průzkum nastolil základní existenciální a morální kategorie (soud, opuštěnost, martyrium, obrat, hanba a vize) jako „okamžiky syžetu, jejichž prostřednictvím se všechny Bergmanovy příběhy rozvíjejí“.

Laskavý, leč neústupný terapeut

Klíčem, jímž Kalin odemyká bergmanovské vnitřní prostory, je síla vlastního duchovního prožitku, teprve až poté nastupuje intelekt a filosofická vzdělanost. Bergmanovo poselství sděluje s téměř kazatelskou naléhavostí, ve svých interpretačních „kázáních“ jako by pročítal důvěrně známou „filmovou bibli“, v níž se rozprostírá síť obnažené lidské útrpnosti, volající po rozuzlení či přesněji rozhřešení. Kalinův křesťanský světonázor ve vztahu k Bergmanovi je očividný i bez explicitního vyznání. Režisérovo hledání Boha, jeho mlčení, skepse a pozdější ateismus nepřestávají být pro Kalina duchovními tématy, i když cesta k Všemohoucímu je uzavřena. Kniha je napsána s pisatelskou střídmostí, autor Bergmana nesoudí ani se nenechává ovlivňovat jeho charismatem, netrpí ambicí objevovat za každou cenu něco originálního, což se ostatně podaří málokomu. Odkazuje-li k jiným bergmanologům, ať souhlasně nebo z jiné perspektivy, hájí si důsledně své interpretační pole. Procházet Bergmanovým filmovým světem s průvodcem Kalinem je úporná a namáhavá cesta, jako bychom paralelně podstupovali psychoanalýzu pod vedením laskavého, leč neústupného terapeuta. Obdobně jako je tomu při vnímání Bergmanových filmů, které mohou někdy mučivě rozdírat, pokud se do nich člověk hlouběji projektuje.

Vyslyšení Šepotů a výkřiků

Tato knižní bergmanovská martyrologie si neklade primárně filmologické cíle, nýbrž sumarizuje spirituální obsah toho, o čem filmy zachmuřeného Švéda pojednávají: bolestné tajemství života, hledání hlubšího smyslu existence, jehož se filmovým postavám zoufale nedostává, smrt zaživa čili těžkost zmrtvělého života, eschatologie tělesné smrti. Pokud bych měla určit, ve kterém Bergmanově filmu se autor nejhlouběji dotkl živého nervu jeho sdělení, pak je to mistrovský opus Šepoty a výkřiky. Do centra pozornosti po právu Kalin vyzdvihl postavu umírající Agnes jako „nositelku milosti“, ztělesňující „vizi světa, který připomíná třináctou kapitolu Prvního listu Korintským, (…) lásku, která nikdy neselže“. Kalin nachází esenci tragiky citově ochromeného vztahu tří sester v Karinině deníku – jako obrazu jejího rozevřeného čistého nitra. Když zemře, deník zmizí (ponechá si jej na památku její služebná) a sestry ani netuší, že se svým nezájmem připravily o poznání, jež by jim Agnesiny zápisky mohly poskytnout ve světle její bezpodmínečné, a tudíž i zaslepené lásky. Kalin je přečetl za ně a docenil jejich emocionální svědectví.

Fanny a Alexandr: tohle je ten život...

Kniha spěje k interpretačnímu vyústění souběžně s Bergmanovou tvůrčí dráhou, která vrcholí filmovým testamentem Fanny a Alexandr. Kalin čerpal z rozšířené televizní verze tohoto filmu, aby precizoval finální výpověď starého mistra (i když ten pak natočil ještě několik televizních filmů). Závěr této dramaticky barvité a imaginativní rodinné ságy je jen zdánlivě radostným happy endem. Podle Kalina zde tvůrce vyjádřil až zlhostejnělé zklidnění, které nemá daleko k apatii: „…tohle je ten život, takový je i pro ostatní, vždycky takový byl i pro nás a není už co dodat. Nakonec zůstáváme na jevišti sami a světla pohasínají.“ Navzdory tomu celkový výklad Bergmanova díla v této knize vyznívá pozitivně a nadějeplně, i v největších temnotách autor spatřuje prosvítat paprsek světla.

I když je v knize filmologický aspekt odsunut na druhé místo, Kalin jej úplně neztrácí ze zřetele. Tento „deficit“ vyvažuje fotografickou dramaturgií – tematizovanými soubory snímků, dokládajícími konkrétní souvislosti scén či záběrů, ať v analogii, diferencích či jemných distinkcích (např. variace rituálů stolování à la Poslední večeře nebo komparativní detaily tváří, defilé mimických úsměšků ve Večeru kejklířů aj.). Tyto fotomozaiky, těsně korespondující s textem, slouží nejen jako běžná ilustrativní evokace; autor skrze ně komunikuje se zrakovou pamětí čtenáře-diváka, jemuž jako by promítal ztuhlé fragmenty z filmů.

Osvojení a cinefilská hommage namísto doslovu

Nebývá zvykem věnovat se v recenzích knih také doslovu. Text Milana Klepikova však na sebe nápadně upozorňuje jako původní, osobně vyladěná „hommage“ režisérovi, v níž prokazuje mimořádnou znalost jeho díla. Připustíme-li, že Kalin Bergmana jako nadčasového klasika poněkud konzervuje, Klepikov naopak prověřuje jeho aktuální životnost se cinefilní vehemencí kultovního spřízněnce. V pomyslné rozmluvě s režisérem se občas neubrání exhibici svých vědomostí (v řinoucích se citacích Bergmanových výroků), a dokonce jej osloví jako své druhé já (pan MK). „Svého“ mistra si přivlastňuje v radostném zjištění, že jeho pnutí mezi depresí a chutí ze života z něj činí „nejzábavnějšího filmaře, jakého zná“. Klepikovův možná místy příliš emfatický přístup však nediskredituje odbornou kvalitu jeho studie. Za zvlášť přínosnou pasáž považuji úvahu o „démonech“ s lidskými tvářemi nebo psychologický rozbor oponentních postav Vergérusů a Voglerů – typologických konstant v Bergmanových filmech.

V knize najdeme podrobnou, pečlivě „ošetřenou“ filmografii včetně soupisu televizních záznamů divadelních inscenací v Bergmanově režii. Doložena je též základní bibliografie zahraniční i české provenience (zde však postrádám erudovanou studii Petra Málka Fantómy opery ve filmu, otištěnou v Iluminaci č. 3/1996).

Pro četbu, respektive studium Kalinovy knihy je třeba ne-li hlubší, tak aspoň základní znalost Bergmanovy tvorby. Výtky týkající se intelektuální náročnosti či „nestravitelnosti“ jsou v tomto případě irelevantní a ostatně k tomuto režisérovi patří a dopadaly na něj v průběhu celé jeho dráhy (setkáváme se s nimi dosud). Samotná bergmanovská materie vyžaduje duševní námahu, aby vydala svoji hrůznou i laskavou zprávu o složitosti lidské duše. Spatřit se v ní jako v zrcadle většinou není zrovna příjemná konfrontace. Záleží na každém z nás, jak se s ní vypořádá.

Autorka je filmová historička, přednáší na Filmových studiích na FF UK v Praze.