Fotografie jako povýšený okamžik

Prolog dokumentu o Annie Leibovitzové (1949) tvoří montážní smršť, při níž jako o závod cvakají spouště a prudké švenky kamery se střídají se stop-záběry. Kontrapunkt adrenalinového tempa a zastaveného pohybu na fotografii je pro tuto umělkyni víc než příznačný. Tahle svobodomyslná nezávislá žena s mužsky odolnou náturou a tvůrčí výkonností mapuje již téměř půlstoletí americkou společnost a její kulturní dějiny. Svoji uměleckou dráhu začala fotografka v bouřlivých šedesátých letech, kdy žila pod vlivem hnutí hippies a undergroundových trendů ve výtvarné a hudební sféře. Z její účasti na turné skupiny Rolling Stones vznikly fotografie odrážející psychedelické nálady na megakoncertech, hudebníky zachycovala stimulované drogami a sama fotila v narkotickém rauši. Renomé si získala konceptuálními fotografiemi zpěváků v hudebním časopise Rolling Stone, s typickou grafikou obálek, na nichž portrét jako by srůstal s drúzou názvů a jmen zaplňujících zbylou plochu.

Ve svérázném mediálním světě se Leibovitzová dobře orientuje a s celebritami komunikuje s imponující spontaneitou, aniž by jim poklonkovala. Při fotografování se nenechá ničím svazovat – sama uvolněná, má pochopení pro rozmary a výstřednosti slavných; ostatně umí jich invenčně využít. Snímky věhlasných ikon však nejsou povrchní ani senzacechtivé, objevují se na nich v neobvyklých pozicích a situacích, zcela odlišných od způsobu, jak jsou prezentovány v bulváru nebo v reklamách. Některé z nich už mají legendární pověst, jako například svlečený John Lennon v objetí s Yoko Ono pár hodin před atentátem nebo šlechticky vycizelovaný portrét nahé Demi Mooreové ve vysokém stupni těhotenství. V pestrém sledu fotografií (provázených autorkou nebo jejími kolegy, kteří „byli při tom“) objekty exhibují s humorem i patosem, extravagantně i zamyšleně: extaticky rozšklebený Mick Jagger na pódiu, zpěvačka Bette Midlerová stylizovaně uložená v podestýlce rudých růží, černošská herečka Whoopi Goldbergová ponořená ve vaně s mléčnou lázní anebo zcela neefektní, introspektivní výraz zpěvačky Patti Smithové, která tvrdí, že skrz tuto fotografii začala samu sebe jinak vnímat.

Popové ikony, intimita i kýč

Do fotografické výpovědi Leibovitzové patří i její privátní dokumentace, kterou zveřejňuje jako autentické svědectví o sobě a své početné rodině, svobodně, téměř bez cenzury. Soukromí považuje za legitimní součást své tvorby. Zvlášť zaujmou její rodiče, které zachycovala v průběhu let až do pozdního stáří. Sama sebe fotografuje civilně, bez předvádění; jedinečný je její těhotenský akt v poměrně pozdním věku, z něhož vyzařuje síla mateřského archetypu. Odvážila se fotografovat i situace hraniční a emocionálně vypjaté – bolest, nemoc i smrt blízkých. Speciální kapitola se váže k jejímu dlouholetému intimnímu vztahu se Susan Sontagovou (1933–2004), významnou americkou filosofkou, která Leibovitzovou citově i intelektuálně ovlivnila a přiměla k prohloubení tvůrčího pohledu. Kolekce fotografií nemocné přítelkyně, jež dokumentují její nemocniční léčbu a umírání, jsou němou konfrontací s utrpením a se smrtí, k níž netřeba slov.

Kromě portrétů a sociálních reflexí (např. z války v Sarajevu) fotografka v poslední době spolupracuje s módními časopisy Vanity Fair a Vogue a věnuje se inscenované fotografii. Opulentně aranžovaná živá panó v tematizovaných cyklech podle kultovních knih (Alenka v říši divů, Peter Pan, Čaroděj ze země Oz) nebo disneyovských pohádek překypují kýčovitostí, jež rozněžňuje infantilní srdce Američanů. Jak se vyrovnat s těmito nákladnými vizuálními projekty, v nichž figurují známé filmové hvězdy, v díle Leibovitzové, je věc názoru, vkusu a tolerance. Přinejmenším mohou být podnětnou ilustrací na téma neohraničenosti fenoménu kýče v moderním umění, jak o něm sofistikovaně psala právě Susan Sontagová ve svém známém eseji o „campu“ (v českém překladu vyšel v revui Labyrint 7–8/2000).

Portrét někdy duši dává, jindy bere

Dokument nabitý vizuální energií zaznamenává fotografčin životopis, nerozlučně spjatý s její tvorbou. Sledujeme z něj výseky filmové i fotografické, na něž autorka vzpomíná a glosuje je případnými poznámkami. Její vysoké nároky a ambice jsou obsaženy v jediné lakonické větě: „Fotografie je buď povýšený okamžik, nebo jen okamžik.“ Na jejích snímcích zaujme na první pohled originalita vidění, formální perfekce i vytříbený styl. V tematickém spektru, rozvětveném do několika linií, je tou nejatraktivnější portrétní fotografie, jíž je také věnováno ve filmu nejvíc pozornosti. V žánru portrétu se zřetelně prosazuje téma, které ji nepřestává přitahovat – lidské tělo. Jeho výrazovou mnohotvárnost zkoumá jak ve znehybnělé póze, tak ve vteřinové zástavě pohybu ve volném prostoru. Esence tělesnosti je obsažena i v reliéfních „krajinách“ tváří všeho věku.

Režisérka dokumentu nemá důvod komplikovat či zpochybňovat význam díla své sestry, neklade závažné otázky, vzdává hold její tvorbě. Kvalitou filmu je jeho zasvěcená komplexnost a důvěrná znalost fotografky. A přesto v tomto přitažlivém, ba strhujícím dokumentu cosi vadí. Fotografií se totiž zmocňuje „po americku“ jako efektního materiálu (samozřejmě prvotřídní kvality), který nabízí a prodává. Jako by jim ukrádal duši. Stačí chvíli v klidu zalistovat ve výpravných velkorozměrných fotopublikacích Leibovitzové a pronikneme do jejího fotografického světa v daleko hlubším ponoru a patřičném emocionálním vyladění…

Autorka je docentka na katedře Filmových studií FF UK.