Bypass

Česká politická reprezentace a zástupci filmového cechu zburcovaní Filmovou radou jako by se pohybovali v paralelních světech a karlovarský festival se po dva roky stal jejich hraniční zónou. Jediným možným místem pro setkání. Na jedné straně vytvořil platformu pro deklamování jednoty filmařské obce. Na straně druhé poskytl mediální prostor pro okázalou manifestaci zájmu českých politiků o prostředí kinematografického pozlátka.

Pokusy o nemožné

Počínaje vznikem Státního fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie v roce 1992 převládá v transformaci státní podpory české kinematografie politika dílčích řešení. Kulturní instituce a subjekty v kinematografii rozštěpila podle funkce kulturotvorné (státní) a podnikatelské (soukromé) a odsoudila film na okraj politického zájmu.

Současná situace, která odporuje efektivní systémové záštitě státu i dynamickému vztahu nabídky a poptávky v soukromém sektoru, je smutnou vizitkou přístupu státu k filmovému umění. Původní jednorázová dotace byla první přímou dotací státních peněz české kinematografii jako celku. Dotace Fondu pak zajišťovaly čtrnáct let v tichosti kina a autoři starých československých filmů.

Veškeré pokusy o integraci jednotlivých složek kinematografického systému byly vždy nesnadným bojem o zajištění politické podpory a rovněž ustavení dialogu jednotlivých institucí a zájmových skupin. Tyto pokusy vyvrcholily v roce 2006 jednáním zástupců filmařské a politické reprezentace na MFF v Karlových Varech. Na tomto jednání s prezidentem Klausem, jehož se účastnila akční skupina filmové obce, se pouze uspíšilo „konzervativistické gesto“ odmítnutí nově vypracovaného zákona, kterým Klaus dokázal zbytky své privatizační hegemonie a politické umanutosti.

Navrhovaný zákon pod heslem „promítej a plať“ se skutečně nestal potřebným klíčovým dokumentem, na němž by se shodly všechny zájmové skupiny. Výsledkem jednacího patu tak byla neefektivní jednorázová dotace, která dočasně snížila ideologické napětí a opticky přilepšila českému filmu na jeden rok.

Základním předpokladem, který by mohl zajistit obecnou přijatelnost připravovaného zákona o kinematografii, je silná integrace tří hlavních složek státní podpory. Stát by měl podle letošního přepracovaného znění zákona garantovat tyto tři typy činností: rozdělování a administrace státní podpory (filmový fond), archivace a prezentace filmového dědictví (filmový archiv) a prezentace národní kinematografie (filmové centrum). Celý dotační systém pak musí být napojen na komerční sféru. Měl by vyhovovat hlavním požadavkům – rozdělované dotace by měly být transparentní, podpora by měla být jasně strukturovaná a měla by platit odborná, přehledná kritéria výběru. Tak tomu je i ve většině zemí EU. Tato stanoviska iniciá­toři prezentovali poslanecké sněmovně v podobě tezí kinematografického zákona v březnu 2007.

Nárok na dotace: třetí kolo (diginovela)

Karlovarský festival nakonec letos opět podnítil ke spasitelskému gestu. Ivo Mathé, rektor AMU a současný vlajkonoš změn, předložil návrh tzv. diginovely, která má znovu rozběhnout zavádění digitálního vysílání (zablokované sérií soudních licenčních sporů) a zároveň přispět do Státního fondu kinematografie prodloužením reklamní licence České televize částkou zhruba 150 milionů ročně. ČT by jinak byla vázána vysílat od roku 2008 reklamu pouze ve výjimečných případech (sportovní vysílání).

Částka tvoří zhruba jednu třetinu dotací z fondu digitalizace, který ČT spravuje a který má za cíl podpořit zavádění technologických aplikací potřebných pro digitální vysílání. Výše navržené částky tak není zásadní újmou pro žádnou ze zainteresovaných skupin. Martin Krafl, tiskový mluvčí ČT, tvrdí, že lidé z televize s tímto záměrem souhlasili již dříve: „Česká televize reklamu k vlastnímu financování nepotřebuje. Ani jsme návrat reklamy neiniciovali. Nabídli jsme pouze, že pokud se reklama na ČT má vrátit, tak s tím, že příjmy z ní půjdou na fond digitalizace a fond kinematografie. To znamená, že jsme chtěli pomoci k tomu, aby nebylo třeba tahat peníze z kapes daňových poplatníků na rozvoj digitalizace a podporu filmu.“

Z překlenovacích rozhodnutí a jednání, která se stala jedinou nadějí na změnu zákona a zájmu politiků o film, vyplynul nejbližší termín, od něhož by se případně mohl nový zákon o kinematografii aplikovat – rok 2009. Tedy podle optimistických očekávání. Takzvaná diginovela by ale měla vstoupit v platnost již 1. 1. 2008 a tvořila by tak můstek ke stabilizaci státní podpory filmu a překlenovací řešení před „konečným řešením kinematografické otázky“.

Zůstávají tu ale zásadní dotazy. Proč se musí filmařská obec ubírat cestou kompromisů a dotačních bypassů, které pouze zakrývají neschopnost politiků deklarovat film za kulturní prioritu? Proč musí Česká televize projevovat „velkorysost“, která poslanecké sněmovně chybí?

Autor je doktorand na Katedře filmových studií FF UP v Olomouci.