Asociace českých filmových klubů (AČFK) existuje čtrnáct let. Nyní prochází řadou proměn. Jednou z nich je výměna dosavadního předsedy Jiřího Králíka, dlouholetého agitátora a nepsaného mluvčího klubového hnutí, za Petra Korče.
Král je mrtev, ať žije král! Příznačné zvolání, které nabylo konkrétní podoby odvoláním klíčového hráče Asociace českých filmových klubů Jiřího Králíka z funkce jejího předsedy, pronášejí někteří s úlevou, jiní s chvějivými obavami o budoucnost. Jiří Králík výrazně napomohl transformaci filmových klubů z předrevoluční podoby do organizace schopné obstát v konkurenčním boji protokapitalistických distributorů a kulturních institucí.
Zároveň svou neutuchající schopností vytvářet, iniciovat a realizovat konkrétní projekty provedl organizaci nejtěžšími léty (1993–1996), kdy filmové kluby, kina a nezávislá distribuce ochabovaly a ztrácely orientaci.
Někdejší Československý svaz filmových klubů do tržního vstupoval s devizou disidentské organizace, která v odlehlých teritoriích politické moci (pod dohledem ČSFÚ) vytvářela „ostrůvky pozitivní deviace“, místa soustředěné reflexe význačných kinematografických děl.
Tři klíčová setkání, během nichž se AČFK po revoluci konstituovala (prvním byla registrace občanského sdružení 1. 1. 1993), velkou měrou inicioval právě Jiří Králík jako dlouholetý aktivista filmových klubů a od roku 1991 ředitel Městských kin v Uherském Hradišti. Právě pod jejich patronací se zde poprvé v roce 1994 konala Letní filmová škola vedená Králíkem a o rok později se v přetlaku zájmu o kvalitní distribuční počiny zrodil Projekt 100. Zlaté časy AČFK a Jiřího Králíka.
Králíkovy seznamy
Do přelomu tisíciletí se právě díky Projektu 100 stala Asociace stabilním distributorem, který v současnosti do kin uvádí patnáct až dvacet titulů. Letní filmová škola, od roku 2006 pořádaná (vedle dalších seminářů a přehlídek) pod hlavičkou AČFK, se stala tradiční akcí s tematickou dramaturgií, bohatým programem a čtyřmi tisíci návštěvníků ročně.
Od roku 2001, kdy svou reálnou podobu dostal projekt Film a škola, se datuje nová éra AČFK. Projekt navazoval na tzv. „králíkovy seznamy“, tedy soupis titulů zlatého fondu, vytvořeného na základě hlasování filmových odborníků v roce 1994 na LFŠ. Aktualizovaná anketa proběhla ještě dvakrát – v roce 2002 a 2007, tentokrát pod názvem Filmové dědictví (Termín Zlatý fond totiž přebralo pro svou ediční řadu nakladatelství Levné knihy).
Jiří Králík díky osvětovému projektu rozjitřil spiklenecké plány zavedení filmové výchovy na středních školách. Paradoxně však také ideový autor „pedagogického zázraku“ potvrdil svérázný rukopis, který je cítit za rozmanitou činností AČFK.
Nedůslednost, nesoustavnost, mechanické opakování nefunkčních a neefektivních řešení, rozhodnutí a strategií. To vše se razantně projevuje jak na projektu Film a škola, tak v distribuční strategii, podpoře filmových akcí ze strany AČFK, stejně jako v Projektu 100. Letošní hlasování k Filmovému dědictví proběhlo za velmi neproporční účasti filmových odborníků, jeho průběh a výsledky byly spojeny s odborně pochybnou továrnou na filmová data www.csfd.cz a výsledkem byla barevná brožura bez účelu. Chmurné časy pro Jiřího Králíka.
Mystika a špatné počty
V roce 1995 bylo ještě pochopitelné nadšení pro „prométheovskou“ hodnotu Projektu 100, který vydal ojedinělou emisi výjimečných filmů do české distribuce. V té době se z Jiřího Králíka vedle Jana Jíry stala legenda české distribuce, člověk, o kterém „se mluví“. Bez osobních skandálů, s průraznou, lákavou vizí a kulturními aspiracemi. Neutuchající důraz na nedefinovatelnou „alternativní“ distribuci a „kvalitní filmy“ ovšem během několika let dokázal rozmetat toto nadšení do koutů diváckého vědomí.
Asociace se na jedné straně vlivem Jiřího Králíka proměnila v organizaci, která používá marketingové strategie, soustředí se na extenzivní propagaci, informovanost a spolupráci s médii. Přesto však je možno vyjmenovat řadu pochybení a nedůsledných či nelogických kroků, která doprovázejí její profesionalizaci, spojenou v roce 2006 se vznikem produkce AČFK. Už samotná absence takovéhoto orgánu byla zarážející. Do loňského roku se vše řešilo podomácku, na koleně. Přesto jsou ve vedení AČFK daleko větší nesrovnalosti, které budí pozornost a jejichž důsledkem je i Králíkovo odstoupení. Asociace prochází v posledních dvou letech reorganizací, s ohledem na neziskový statut a nejasnou distribuční povahu je v jednání změna stanov.
Po extatickém nadšení a zájmu přichází doba bilancování a revizí, v níž se zdálo zvolení Jiřího Králíka předsedou AČFK jako absurdní vtip. Po dvouletých finančních nesrovnalostech v rozpočtu, přímo souvisejících se „záplatováním“ megalomanských plánů ředitele LFŠ, rada zvolila do svého čela jejich autora.
Bez ohledu na to, jak svaté je poslání, které Jiří Králík patnáct let naplňoval, musíme brát v potaz efektivitu tohoto úsilí. Mýtus, který se za tu dobu kolem něj vytvořil, má až budovatelské rysy. Stačí si přečíst některé z oslavných rozhovorů z brožur Projektu 100 z konce devadesátých let.
Odstoupení Jiřího Králíka je součástí hořkého uvědomění hranic vlastních možností a nepřímou pobídkou k větší pluralitě u organizace, která má několik poslání najednou. Distribuovat filmy, pořádat a iniciovat filmové akce, festivaly a přehlídky a hlavně: zvyšovat mediální gramotnost. A poslední, výsostný úkol nemůže být založen na polovičatosti, hořekování a smělých představách.
Autor je předseda filmového klubu PASTICHE FILMZ.