Hradby se otřásají

Vyjadřovat svůj politický názor vlastní tvorbou je právo všech umělců a umělkyň. Dění okolo je zdrojem inspirace, a pokud nemá být výsledek reportáží, nemusí usilovat o nezaujatost. Dokud není dílo provedeno na zakázku, podléhá subjektivitě tvůrců. Dokument Věry Chytilové Potížistky se okamžitě po svém uvedení ve večerních hodinách na druhém programu České televize setkal s poměrně odmítavou reakcí. První kritické ohlasy svým tónem navázaly na (ne)přijetí strany Rovné šance a se samotným filmem nemají mnoho společného. Nelíbí se jim, že vznikl snímek o politické straně, které je navíc jeho režisérka členkou. Zlehčují názory těch, jež v dokumentu mluví o svých zkušenostech s nerovným postavením žen ve společnosti, a navrhují svá řešení. Vyjadřují rozpaky a pobavení nad tím, jak se k politice vyjadřují „neprofesionálně“. Režisérka na své cestě Českou republikou za členkami této politické formace záměrně nevyhledávala jen ty, jejichž slovní projev obstojí ve veřejných médiích. Právě proto, že Chytilová prezentuje názory žen z různého prostředí, vyhýbá se jak agitačnímu vyznění, které by na „tribunu“ stavělo jen ony „mediální profesionály“, tak klišé, že feminismus zajímá jen vzdělané, ambiciózní a většinou ještě navíc svobodné ženy.

Mocenské ambice, nebo občanská nutnost?

Trasa Věry Chytilové na mapě České republiky prochází všemi čtrnácti regiony a v každém se zastavuje u konkrétních osudů. Setkání a rozhovory s těmito ženami jsou vážná i vtipná, ukřičená a podruhé zase zcela suverénní a klidná. Ačkoli oslovuje ženy, které propojují sympatie nebo členství k určité straně, není snímek monotónní. Z nasbíraných čtyřiceti hodin materiálu sestříhala rychle ubíhajících padesát minut. Vzdálenosti mezi jednotlivými regiony překonává pomocí záběrů pořízených z předního okénka auta, odkud pozoruje, jak se mění okolní krajina, ale ženská zkušenost s uspořádáním společnosti má všude stejné kritické body.

Žena, kterou bil její manžel a po závažném zranění ani nezískala od státu invalidní důchod, se přesto nenechala zlomit, našla odvahu odejít a začít znovu. Paní, která musela opustit zaměstnání, aby se mohla starat nejprve o své děti a pak o nemocné rodiče, po této dlouhé pauze už nezískala místo učitelky ve škole – našla jen práci na hřbitově, nad čímž se sama usmívá jako nad bizarním obratem ve svém životě. Absolventka vysoké školy bojuje už s několikátým zaměstnancem o stejný plat, jako mají její mužští kolegové. Mladá matka soudně vymáhá na bývalém manželovi základní výživné, které činí pouhých 1570 korun, ačkoli minimální finanční potřeby dítěte jsou podle statistického úřadu šest a půl tisíce. Před čoudícími komíny havířovských dolů popisuje bývalá hornice, jak zdejší ženy dělaly takzvanou mužskou práci, ale když se doly zavřely a ony se stejně jako muži ocitly bez zaměstnání, musely doma ještě snášet hrubost svých zatrpklých manželů.

Ke každému z těchto příběhů bychom mohli doplnit alarmující číslo, kolik dalších žen se potýká s podobnými problémy, přesto se jimi velké politické strany zabývají jen okrajově. Podle režisérky dokumentu, členky strany Rovnost šancí, tedy nevstupují do komunální politiky, aby uspokojily své mocenské ambice, ale proto, že nemají zbytí, pokud chtějí své problémy řešit.

Mezi úderností a trapností

Film Věry Chytilové dokumentuje proces navracení hlasu ženám, které se této příležitosti chytají mnohdy s velkou vervou. Režisérka tento fakt ilustruje zvyšováním tempa ve střihu i v doprovodné dramatické hudbě, z níž někdy běhá mráz, jindy je použita jako satirické podtržení. Dynamickým střihem nebo švenky kamery doplňuje režisérka podle svého výpovědi respondentek.

V Třešti se baví na místě polozbořené autobusové zastávky s početnou skupinou žen, jimž se nelíbí praktiky radnice. Rozhořčení a možná i nervozita před kamerou je svádí mluvit jedna přes druhou nebo se opakovat. Nikdo je neinscenuje, jede se „napoprvé“. Teprve ve střižně Chytilová uplatňuje svůj nadhled a vtip – „hluché“ pasáže „přeskakuje“ zrychleným zvukem. Kdo chce namítnout, že režisérka podlehla tlachání, je na omylu. S nákupními taškami v ruce tu probíhá opravdová komunální schůze, z níž může přes různé překřikování nakonec vykrystalizovat řešení. „Ženské štěbetání“ není o nic horší než „pánský klub“. Nejprve by tedy diváci mohli mít nutkání mávnout nad takovými projevy rukou, protože působí jednoduše, ale řešení na úrovni komunální politiky, zda zavést školní autobus nebo raději pořídit nový trávník na fotbalové hřiště, nepotřebují dlouhé oficiózní debaty, v nichž se mnohdy jen upevňují ega diskutujících. Že Chytilové připadá předvádění „nadřazenosti“ obzvlášť trapně vtipné, dokazuje scéna natočená v psím útulku, jehož ředitelka mluví před kotcem o situaci v české politice. V druhém plánu záběru si v kleci s nápisem „karanténa“ dva psi dokazují, kdo z nich má navrch. Vysoce postavení politikové, izolovaní od skutečného života, jsou podle „potížistek“ – včetně Chytilové – příčinou „nemocné“ vlády. Snímek burcuje k aktivitě. Hradby se otřásají.

V českém filmovém prostředí dovede takovou energii vyvolat právě Věra Chytilová – pokud jsme ovšem naladěni na její kousavý smích, v polistopadové tvorbě navíc méně ukrytý ve formalistických tajích. Titul „první dáma“ české kinematografie, který evokuje ozdobnou a pasivní roli, se k Chytilové nehodí. Teplý post, uznání za to, co bylo, a nevyslovené doporučení „a bylo toho už dost“ ji očividně neláká. Nabádavé volání velké části kritické i divácké obce, aby se vrátila k formálnímu experimentování nebo přestala točit úplně (což můžeme vyčíst z častého „zmiňování“ jejího věku), tak trochu zavání snahou zakonzervovat nebezpečnou autorku. „Se vší úctou“ odepisují režisérku, která využila změny politického režimu k jasnějšímu způsobu vyjadřování. Ačkoli její snímek občas skutečně balancuje mezi zábavností, úderností i trapností, je znát z každého střihu, následného záběru nebo zvukové stopy, že o tuto „hranu“ Chytilová usiluje, protože opatrnější metoda by neměla dostatečně provokativní, „potížistický“ účinek.

Autorka je doktorandka na katedře Filmových studií FF UK.