Básnická bilance Pavla Rajchmana

Není u nás mnoho básníků, jejichž tvorba se proměňuje natolik výrazně, že je dobrodružství ji sledovat. K takovým tvůrcům patří například Radek Fridrich, Miloš Doležal, Svatava Antošová anebo právě Pavel Rajchman. Pokud navíc každá další sbírka tu předchozí o něco převyšuje – poetika se jeví propracovanější, výraz přesnější, kompozice promyšlenější a třeba i pestřejší –, pak není jen rozhojňováním, ale vždy novým obohacením české poezie. Oprostit se od zaběhlého, byť to dobře fungovalo, vyžaduje odvahu – pro básníka je to však nutnost. Řeč není o prvoplánovém experimentování za každou cenu, ale o schopnosti naslouchat tomu, jak se věci vyvíjejí, jak život postupuje, pozorně plynout s jeho proudem, na břeh pak vynést to nejpodstatnější a proměnit to v báseň.

Moment je osudem, osud momentem

Pavel Rajchman touto schopností disponuje. Čerstvě padesátiletý básník vydal zatím šest knih a sbírka nebo je zároveň osvěžením i důkazem vyzrávání. Zatímco poetika prvních Rajchmanových sbírek byla jaksi urputná, plná patosu a intenzity někdy až násilné, rozpracovaný triptych neanone přináší vítané rozvolnění – především celkové prohloubení, ale ubývá zde také vypjatosti a dekorativnosti.

Nebo, druhý díl chystaného triptychu, je sbírka promyšlená, suverénní, a přesto stále citlivě hledající – už však vědoucí co i jak. I když jde často o „pocitové momentky“, většina básní má silný náboj a podmanivou atmosféru. Zatímco dřív se básník nechával jen unášet momentálním rozpoložením, propracovanost přítomných básní od názvu až po pointu svědčí o větší rozvaze, schopnosti třídit a zaznamenat podstatné, a to – v těch nejlepších verších – slovy přiléhajícími s nezvratnou přesností. Moment je osudem, osud je momentem.

Pro celou sbírkou je příznačná nostalgie, vědomí uplývání času i míst a prostupnosti rovin našeho vnímání. Z bezpečných, srozumitelných detailů se náhle prolamujeme do snové vize-obrazu: „V řece pstruzi,/ raci, zlato, na/ břehu zabiják./ Do řeky, do které/ dvakrát nevstoupíš,/ noří se žena“ (Rychlý a mrtvý [western]), sem tam téměř surrealistické: „Starodávné stavby/ vytyčují cestu,/ spoří sílu, čas,/ nevedou k cíli,/ ale k nitru/ velikosti brusinky“ (Cheb, 1985). Přestože většina básní směřuje čistě k náladě, pocitu, atmosféře, až na několik výjimek nejsou upovídané či bezkrevné – přesně naopak: „Podsvětní prosbou/ otevírám tón/ jako ústa.// Hudba je lov,/ hudba je duše slova!// Dokonalý tón/ na svém konci umírá“ (Všechna jitra světa, režie: Alain Corneau). Zejména newyorské „náladovky“ jsou si pak blízké s poezií Jana Štolby.

Pokud se nostalgie už už ztvrtává v sentiment (a k němu má Rajchmanova senzitivní poezie nepopiratelný náběh), většinou ji ještě včas utne ironie, dobře dávkovaná a vkusná, spíš hravá: „Ve vteřině/ je vše nové, čisté,/ chybující“ (Podle malíře Jiřího Laciny). Je to lehká ironie a sebeironie člověka, který dobře zná své silné stránky i slabiny. Celá sbírka tak působí jako poctivý básnický záznam, jemuž propracovanost neubírá na intenzitě a naléhavosti. Co bylo dřív chtěné, vyplývá náhle zcela přirozeně.

Filmové variace

Ty nejlepší verše mrazí svou přesností a dokážou se okamžitě vrýt pod kůži i do paměti. To se týká především „filmových variací“, rozesetých po celé sbírce (Všechna jitra světa, režie: Alain Corneau; Ztraceno v překladu, režie: Sofia Coppola); autor však svou „metodu“ zároveň ihned ironizuje (Slunce vychází, režie: Měsíc; U Marie z Kvíce, režie: babička). Přestože si pohrává s názvy filmů i míst, s letopočty, motty a citáty, nejde o inspirované poznámky na okraj, ale vždy o zcela samostatnou básnickou výpověď. Zdálo by se tedy, že jsou to postradatelné dekorace, mají však svou funkci: zakotvit a uzemnit verše, jež následují. Citujme první dvě ze tří strof básně The Matrix, režie: Andy a Larry Wachowski: „Otázku máš/ zasunutou/ mezi žebry,/ otázku zpod/ překročeného prahu./ Tas ji,/ kdykoliv tě/ ohrozí lež/ či blud./ Odpověď nehledej,/ odpověď si/ najde tebe.// Tvůj pocit/ tě přivedl ke mně,/ jen ty víš, jaké/ sdělení tleje/ na konci cesty./ Dávno žiješ v cíli,/ ale opakovaně/ předstíráš chůzi/ po téže cestě,/ neobratně/ zatajuješ touhu/ znovu potkat sebe./ Mě neoklameš,/ jsem ty.“

Romantik-solitér tak paradoxně „hovoří za nás“, mnohdy jasněji, než si sami troufneme. A to je také údělem i smyslem dobré poezie.

Autorka je doktorandka na FF UK.