Vše je ve stavu fluxu

Fluxus je znám jako umělecká revolta proti umění samotnému, vytvořená Georgem Maciunasem v roce 1960. Je však zřejmé, že celému hnutí předcházela bohatá diskuse v obecné rovině, zaměřená na možnosti neinstitucionálního, osobního či amatérského přístupu k umělecké tvorbě. Nešlo jen o inspiraci, kterou pro Maciunase ve výtvarném umění představoval zejména Marcel Duchamp a dadaismus nebo v hudbě John Cage. Fluxus reprezentoval již v době svého vzniku jméno a „značku“ pro různé proudy mnoha disciplín, kterým byla společná snaha po bezprostřednosti a čistotě projevu (místy až naivní), oproštěná od technických a institucionálních bariér. „Je to hodně dávno, když byl svět ještě mladý – tedy někdy okolo roku 1958 – kdy se mnoho umělců a skladatelů a jiných lidí, kteří chtěli dělat krásné věci, začalo dívat na svět kolem sebe jiným způsobem,“ uvádí ve svém článku Historie Fluxu jako dítěte (A Child’s History of Fluxus) z roku 1979 Dick Higgins, jedna z hlavních osobností tohoto „hnutí“.

Fluxus na Východ

Tento nový pohled však nebyl spojen pouze s určitým zlidověním umění, nýbrž také s novými médii, postupy i se spontánními projevy vlastního života. Tak se vyvinuly specifické výrazové formy Fluxu – události (events) a jejich záznamy (scores), diagramy či fluxkity (též fluxpostkity) – ale také cíle a ideá­ly celého hnutí. Spojení Fluxu se střední a východní Evropou proto pochopitelně není náhodné. George Maciunas, sám narozený na území dnešní Litvy, žil vždy misionářskou myšlenkou – šířením Fluxu, a to zejména za železnou oponu. On a další levicově až komunisticky zaměření členové měli samozřejmě své ideologické důvody. Maciunas chtěl, jak vysvětluje například v dopise Nikitu Chruščovovi, aby se Fluxus stal pojítkem „konkretivistického“ (sociálněrealistického) umění s „konkretivistickou“ (materialistickou) společností v Sovětském svazu. Tento obecný záměr narazil pochopitelně na naprostý nezájem oficiálních představitelů SSSR. Maciunas sám byl velmi rozhořčen skutečností, že se mu Chruščov ani neobtěžoval odepsat. Nakonec ale v tehdejším východním bloku přece jen došlo k celé řadě akcí, ať již Fluxem inspirovaných či přímo organizovaných. Šlo zejména o festivaly ve Vilniusu (1966), Praze (1966), Budapešti (1969) a Poznani (1977). Hnutí, mezitím již rozšířené ve Spojených státech, západní Evropě a Japonsku, tak vešlo v kontakt s umělci ze střední a východní Evropy, kteří se inspirovali a využili nabízenou „uměleckou zkušenost“ osobitým způsobem.

Výstava, která byla na konci minulého měsíce ukončena v Budapešti, se právě přesouvá do Tallinu, kde bude návštěvníkům otevřena od 7. září. Podchycuje jednak vývoj samotného Fluxu za železnou oponou, ale také názory a záměry George Maciunase a dalších, kteří Fluxus na Východě cíleně propagovali. Výstava má tedy zejména historický, dokumentární charakter. Návštěvník může zhlédnout rozhovory s jednotlivými aktéry Fluxu, mezi nimiž nechybí ani Milan Knížák. Ten patřil v Československu k nejaktivnějším umělcům inspirovaným Fluxem a sám navíc výstavu v Budapešti doprovodil autorskou přednáškou. Expozice je rozšířena o prezentaci díla George Maciunase a dalších amerických umělců. Hlavní pozornost je však věnována prostoru střední a východní Evropy. V tomto směru může divák vidět otevřeně fluidní umění, jako jsou zejména „události“ (events) a jejich fotografické záznamy. Vedle toho jsou také obnaženy původní kořeny Fluxu „jako přístupu“ v obecnější rovině východiska, které
zastupuje například minimalismus, reprezentovaný zejména tvorbou Julia Kollera.

Fluxus, který sám sebe deklaroval mnohem více jako přístup nežli hnutí a jehož výstavy se měly odehrávat kdekoli, jen ne v (komerčních) galeriích, je zde prezentován právě jako „umělecký směr“ se specifickými ambicemi a zázemím. Kurátorka Petra Stegmannová tak vsadila na historický charakter výstavy a rezignovala na její vlastní fluidnost. To je však samozřejmě legitimní přístup, který se snaží o pohled zvenčí – s určitým odborným odstupem.

Dnešek ve stavu Fluxu

Výstava by neměla budit dojem, že Fluxus je pouze něčím historickým. Jako přístup i jako hnutí pochopitelně nezemřel spolu s Georgem Maciunasem v roce 1979, ale vyvíjel se dál. Zcela nový prostor a zázemí mu poskytl internet, díky němuž došlo k budování sítí a kontaktů umělců, neumělců a antiumělců z celého světa. Avšak moderní, technologické i sociální podmínky napomohly nejen tomu, aby se Fluxus přiblížil lidem, ale také naopak. Samotné možnosti umění se posouvají k intermé­diím, a hlavně společnost virtuálního prostoru je obecně mnohem otevřenější Fluxu jako přístupu k avizované (ne)umělecké tvorbě.

Vzniká tak řada projektů nevázaných na žádné místo a snad ani čas, ve snaze zprostředkovat aktivní přístup k umění komukoli, kdo projeví zájem. Dalo by se tedy říci, že Fluxus se stává teprve dnes tím, čím od začátku chtěl být – dnes, kdy možnost tvořit a hlavně publikovat a zveřejňovat své záměry je otevřenější než kdykoli předtím. Nehledě na to – ať to považujeme za správné či nikoli – že internet a další nové fenomény znamenaly pro umění schod směrem dolů z původního piedestalu tradičních forem a přístupů. Fluxus, chápaný jakkoli, bude v tomto směru patrně pokračovat, to znamená ujišťovat nás, že nic není jisté – že vše je ve stavu fluxu.

Autor studuje filosofii, historii a práva.