Kutilstvím jsme byli obklopeni takřka všichni a jsme jím do jisté míry esteticky formováni. Sbírka domácího umění tak představuje důležitý doklad o bezprostředním duchu doby a referuje o naší minulosti mnohdy více než standardní příručky politické historie či dějin výtvarného umění.
V posledním roce vrostl zájem o sedmdesátá a osmdesátá léta. Téměř zároveň se objevilo několik výstav reflektujících mnohé aspekty života té doby, od bydlení (Husákovo 3+1) přes módu (Kytky v popelnici) až po lidový design a lidovou tvorbu (Domácí umění). K nim můžeme přiřadit také normalizační část výstavy fotografií Jindřicha Štreita a jako srovnání i pohled na realitu Spojených států v sedmdesátých letech fotoaparátem dánského tuláka Jacoba Holdta. Tyto houfně navštěvované, komentované i diskutované výstavy patrně svědčí o tom, že po obnoveném zájmu o normalizační pop a televizní seriály se do nostalgického zájmu dostala i všednodenní estetika času našeho dětství, mládí či zralého věku (a nic na tom nezmění ani Štreitovo bezútěšné zobrazení tehdejší reality). Nabízí se otázka, zda jde jen o mix ironicko-nostalgického vzpomínání na podivnou estetiku podivné doby, nebo zda zde můžeme najít i nějakou kvalitu, která obstojí i bez zvlhlého pohledu pamětníka. Zvlášť když si uvědomíme, že také naše současnost bude za pár let patrně objektem stejné směsi výsměchu a dojetí.
To, co vzniká doma
Určitě nejzajímavější artefakty představuje „domácí umění“, které jeho sběratelé charakterizují jako uměleckořemeslné výtvory laiků určené ke zkrášlení příbytků někdy od konce padesátých do osmdesátých let a jejichž existence byla opomíjena už v době svého vzniku. I když se kurátoři snaží objekt svého zájmu bránit před odsouzením (kýč, nevkus), stále u nich přetrvává jistá skepse k tvorbě obyčejných lidí bez formálního estetického vzdělání a podle názorů mnohých komentátorů i bez estetického cítění.
Jedná se ovšem o jisté nepochopení celého fenoménu. Domácí umění nelze hodnotit měřítky elitní (vysoké) kultury. Jak popisuje jeden ze sběratelů Pablo de Sax, záměrem tvůrců byla snaha o zútulnění domova, snaha vytvořit něco hezkého a zároveň užitečného pro radost svou a svých blízkých, nikoliv stvořit originální, myšlenkově bohatý objekt, vhodný k dalším teoretickým rozborům.
Pokud se přidržíme například pojetí Jacka Nachbara a Kevina Lause z úvodu jejich antologie Popular Culture. An Introductory Text (Bowling Green U Popular P 1992) a také charakteristik z knihy Thomase M. Ingeho Perspectives on American Culture (Locust Hill P 2004), pak existují vedle sebe kultura elitní, populární a lidová. Jejich hranice se sice silně prolínají, ale je možné vymezit jejich typické charakteristiky.
Elitní versus populární
Elitní umění je typické složitou, originální formou s filosofickým přesahem, nejlépe objevnou či experimentální, a je tvořené školeným autorem, jehož jméno zaručuje kvalitu a kontext díla.
Elitní umění je víceméně určené omezené skupině příjemců-znalců, kteří jsou dostatečně vzděláni, aby ho byli schopni dešifrovat a ocenit, a zároveň schopnost percepce těchto děl jim slouží k potvrzení jejich společenského statusu.
Naopak na úspěšný produkt populární či lidové kultury jsou kladeny odlišné požadavky. Takovéto umění je určené pro široké vrstvy a je hodnoceno jejich osobním vkusem. Úspěch či reputace produktu vychází z toho, jak široce je distribuován či jak velké množství lidí se pro něj rozhodne. Díla bývají buď anonymní nebo vznikla výrobou produkčního týmu, který se drží ověřené tradice a technologických postupů. Výsledkem je pak zpravidla tvorba podle obdobných vzorců, nenarušujících očekávání příjemců. Tato vrstva kultury směřuje spíše k potvrzování postojů a stereotypů příjemců, poskytuje ujištění, že ostatní jsou stejní jako my, fixuje tytéž názory a totéž vnímání světa.
Zrod lidové estetiky
Hlavní rozdíl mezi lidovou a populární kulturou je možné vidět ve způsobu šíření jejich produktů. Populární kultura je produkována centrálně a je masově šířena mezi příjemce, kteří si její produkty sice přebírají po svém, podle svého individuálního a sociálního zakotvení, ale stále vycházejí z původního díla vzniklého většinou z komerčních či propagačních důvodů. Naopak pro lidovou kulturu je charakteristický anonymní tvůrce, tvořící pro vlastní potěšení, který své dílo, například píseň nebo příběh, či v našem případě znalost výrobního postupu, předává svému okolí osobně. Lidová kultura se tak šíří pouze přímou komunikací bez zprostředkování masovými médii.
Elitní, lidovou a populární kulturu je tedy možné vnímat jako tři různé typy kultury (často se prolínají), vznikající za odlišným účelem a plnící ve společnosti různé funkce. Nemá proto valný smysl hodnotit jeden typ kultury kritérii vytvořenými k hodnocení typu jiného, například elitní kulturu pomocí popularity, populární kulturu požadavkem originality apod.
Právě domácí umění je (pěkným) příkladem lidové kultury (spíše než populární). Desetitisíce lidí se nespokojily s nabízenými sériovými produkty, ale raději se samy chopily jejich výroby. V tehdejším Československu k tomu stavu přispívala velmi omezená nabídka na trhu. Tvůrci domácího umění se většinou nesnažili napodobovat nedostatkové designové výrobky domácí či západní provenience, naopak zapojovali svou vlastní kreativitu a estetické cítění. Sami si vybírali, co jim stojí za napodobení, čemu budou věnovat svůj čas a um. Nešlo tedy o bezduché, automatické přebírání estetiky diktované designéry a výrobci, ale o vytváření vlastní, do velké míry nezávislé lidové estetiky.
Snaha neodlišovat se, mít obdobné vybavení, stejnou výzdobu uvnitř i vně domu je pro lidovou kulturu typická (a populární kultura této touhy bryskně využívá). Stejně jako lidová kultura starších století, inspiruje se domácí umění elitní kulturou. S jistým zpožděním přebírá její vzorce, tvarosloví, upravuje si je po svém, přizpůsobuje je vlastnímu cítění a potřebám, představě o tom, co je krásné. K prioritám těchto děl patří i vědomí, že si je člověk vytvořil vlastníma rukama (ruční práce), což odsouvá do pozadí případné technické nedokonalosti.
Změna paradigmatu v domácí dílně
Pokud by se u domácího umění jednalo pouze o reakci na nedostatečné zásobování v době totality, s příchodem volného trhu by většina důvodů k vlastní tvorbě zanikla. K masivnímu ústupu těchto aktivit skutečně došlo, ale přesto se domnívám, že úplný zánik nenastal. Domácí umění pouze silně oslabilo a nabralo odlišné formy v souladu se změnami ve společnosti. Přes současnou ohromnou šíři nabízených průmyslově i ručně vyráběných předmětů určených ke zkrášlení našich domovů – a všimněme si jejich naprosté odlišnosti od původního domácího umění – stále existují televizní pořady i časopisecké články radící, jak si z krabičky od taveného sýra či margarínu vyrobit ozdobnou kazetu na šperk nebo ozdobný květináč. Stejně tak si mnozí kutilové raději svářečkou vyrobí vlastní gril, než aby si ho za pár korun koupili v akci v nejbližším diskontu. Radost z vlastní tvorby, z tvůrčího zápalu i z možností vymanit se módnímu diktátu stále přetrvává a i za třicet let budou jistě vznikat kolekce domácího umění, referující o své době.
Koneckonců o tom, že nejde pouze o fenomén daný určitou dobou a určitými společenskými podmínkami, se mohli na podzim loňského roku přesvědčit návštěvníci Designbloku v opačné části karlínské haly. V expozicích současných českých designérských studií byly k vidění výrobky velmi připomínající tvorbu o třicet let starší. Lampičky z drátěnek, z kusů pet-lahví či z obalů od bonboniér, ozdobné předměty z použitých plechovek či šperky z odpadového materiálu svědčí o tom, že principy domácího umění stále v českém prostředí rezonují, a dokonce se stávají inspirací pro současný design. Díky občanskému sdružení Domácí umění zůstává dochována důležitá vrstva kulturního vývoje i běžného života období reálného socialismu v kolekci autentických hmotných artefaktů různé povahy a zaměření.
Autor je historik a bohemista, zabývá se populární kulturou.