Prorok neexistujících světů

Ambiciózní výstavní projekt v nově otevřené Litevské národní galerii ve Vilniusu, v budově, kde od začátku osmdesátých let do rozpadu Sovětského svazu sídlilo Muzeum revoluce, představuje klasika litevského moderního umění a hudby Mikolajuse Konstantinase Čiurlionise (1875–1911) poprvé v souvislostech s tvůrci z dalších evropských zemí. Přestože se kurátoři, mezi nimiž je i Vojtěch Lahoda z pražského Ústavu dějin umění, zaměřili na kontext zemí geograficky a kulturně Litvě blízkých, tedy především na střední, severní a východní Evropu, výstava potvrzuje roli, kterou Čiurlionis v dějinách umění zaujímá. Je to role solitéra, jenž se sice už na samém začátku minulého století dostal až k hranici abstraktního umění, tu ale nikdy nepřekročil a zůstal na poli symbolismu, spojovaného svérazným způsobem s litevským národním hnutím. Jako malíř vystoupil Čiurlionis poměrně pozdě, ve svých sedmadvaceti letech, kdy už byl známým hudebním skladatelem, a celá jeho výtvarná tvorba spadá do šestiletého období intenzivní práce. Tehdy vytvořil několik stovek obrazů, v nichž usiloval o syntézu hudebních a výtvarných podnětů. I když se inspiroval tehdy se rodícím polským modernismem, veškeré podněty zvenčí se v jeho obrazech přetavily do osobitého výrazu, k němuž bychom těžko hledali analogie.

Drtikol, Zrzavý, Kupka, Munch

Výstava je rozdělená do pěti částí, uvedených citáty z umělcových textů: Zvuky přírody, Ticho vesmíru, Hluk města, Kouzla hudby, poslední část je věnována Čiurlionisovi-skladateli na pozadí soudobé klasické hudby. Každá ze sekcí nahlíží jiný aspekt vztahu obrazu a hudby v jeho díle a v kontextu dalších autorů. I když výstava není koncipována chronologicky, její první část obsahuje v podsekci nazvané Chiméry soumraku autorovy rané, ještě poměrně ilustrativní práce (Šum lesa, 1904, Noc. Etuda, 1904–05) a nabízí srovnání s grafikami Františka Drtikola z cyklu Matka země (1922–23) a s obrazy Jana Zrzavého (Krajina s cestou, 1907, Perská zahrada, 1907, Poslední píseň, 1909, Ráj, 1913). V dalších sekcích můžeme konfrontovat Čiurlionisovy vrcholné cykly, kterým často dával hudební názvy, například Sonáta č. 5 (Sonáta moře, 1908), Sonáta č. 6 (Sonáta hvězd, 1908) či diptych Preludium. Fuga (1908), s vývojem v tvorbě Františka Kupky, který je na výstavě zastoupen jak ranými symbolistními pracemi (Vzdor, 1903, Cesta ticha, 1903), tak i pozdějšími abstraktními obrazy (mimo jiné Amorfa, teplá chromatika, 1911–12, Studie pro obraz Okolo bodu, 1911–30, Studie pro Stoupání, 1920––22, Studie pro Amorfu, dvoubarevnou fugu, 1911–12). Svým panteistickým prožíváním přírody a důrazem na krajinu, která se stává prostorem pro vyjádření duševních stavů, se Čiurlionis blíží spíše k Edvardu Munchovi (na výstavě jsou mimo jiné jeho grafiky Přitažlivost, 1896, a Melancholie III, 1902) nebo Lotyši Pterisu Krastiňđovi (Utrpení, 1910–14, Mraky nad lesem, 1905–07) než k českým autorům. Zajímavá je také konfrontace s dalším „malujícím skladatelem“, Arnoldem Schönbergem, který je prezentován třemi oleji z let 1909–10, naopak výběr některých autorů, jako je Mstislav Dobužinskij nebo Čiurlionisův epigon Kazys Šimonis, působí dojmem nahodilosti.

Hudební střed labyrintu

Výstavní sál je rozvržen jako svého druhu labyrint, ve kterém není stanoven směr prohlídky a kde všechny cesty směřují do středu expozice věnované Čiurlionisovu hudebnímu dílu. V této poslední části výstavy, na které se kurátorsky podílel hudební skladatel Šarűnas Nakas, je umístěna klidová zóna se sluchátky pro poslech umělcových skladeb, přičemž opět můžeme jeho tvorbu porovnat s mnoha dalšími skladateli té doby. Atmosféru výstavy dotváří tlumené osvětlení, kdy jednotlivé exponáty jsou nasvíceny jen bodovými světly.

Přes jistou nevyrovnanost výstava nabízí odlišný a svěží pohled na dodnes převažující pojetí uměleckých center začátku 20. století a naznačuje, že prostředí severní a východní Evropy mělo svá specifika, vymykající se zavedeným západním kánonům.

Autor studuje dějiny umění a lithuanistiku na FF UK v Praze.