Šechina v poryvech větru

V polovině října otevřela Východočeská galerie v prostorách pardubického zámku výstavu, na kterou rozhodně stojí za to zajet. Poprvé u nás představuje své instalace rusko-litevský hudebník, skladatel a výtvarník Vladimir Tarasov (nar. 1947), dlouholetý spolupracovník Ilji Kabakova, v sedmdesátých a osmdesátých letech perkusionista ve slavném freejazzovém Ganělinově triu, jednom z nejprogresivnějších zjevů na tehdejší sovětské hudební scéně. Tarasovovy instalace vycházejí z hudební zkušenosti a jejich zvuková složka je stejně důležitá jako ta vizuální. I to vyjadřuje název výstavy In Between.

Od hudby k tichým instalacím

Vladimir Tarasov se k výtvarnému umění dostal na začátku devadesátých let, kdy ho Ilja Kabakov přizval k účasti na přípravě instalace pro düsseldorfskou Kunsthalle, nazvané­ Red Wagon, která tematizovala sovětské gulagy. Kabakov v té době rozvíjel koncept „totální instalace“, jež objekt nahradila simulací určitého prostředí, do něhož divák vstupuje a stává se jeho součástí. I když se Tarasov k tomuto žánru periodicky vrací (například v instalaci New York, New York z roku 2000 nebo Náměstí z letošního roku), osobitějšího výrazu dociluje v meditativně laděných pracích při krajním omezení výrazových prostředků. Jak sám říká, jeho instalace jsou v zásadě pracemi skladatele a muzikanta a fascinující je na nich právě to, že existují i bez hudebního interpreta: „Když hraješ, jsi na scéně v přímém kontaktu s publikem, zatímco instalaci uděláš a odejdeš. Ona pak funguje sama.“

Ve Vilniusu, městě, které je jeho domovem už od konce šedesátých let, zasáhl Tarasov výrazně do podoby historického centra, když do věže kostela sv. Kazimíra (v sovětských dobách Muzea ateismu) umístil jako náhradu za dávno odvezené zvony zvukovou instalaci, rozeznívanou výhradně poryvy větru (Zvonky pro sv. Kazimíra, 1997). Umělý vítr ventilátoru „hraje“ i na řadu Tarasovových instalací vystavených na pardubickém zámku, uvádí do pohybu listy papíru (Nokturno pro papír, 1998) nebo listuje v otevřených knihách (Šechina, 2003). Stejně jako ve své hudbě klade Tarasov i ve vizuálních realizacích důraz na ticho, respektive absenci zvuků jako na součást hudby. Ticho je pokračováním zvuku v jeho nepřítomnosti. Tak například objekt TB-2, ve kterém jen občas narazí rotující bambusové dřívko do zavěšeného zvonku, dobře demonstruje autorovy názory na hudbu: „Ticho je také hudba. Pauza, to je velká věc. I pauza je zvuk. Poslouchat pauzu, a hlavně umět ji poslouchat a vnímat, to je velké umění.“

Naslouchat větru

Mechanické „nalezené“ zvuky inspirují Tarasova k vlastním vizuálně-hudebním kompozicím, když například ve videoinstalaci In Between z roku 2009 vyšel od šplouchání vody při plavbě na posledním ruském kolesovém parníku Gogol, jež doplnil vlastní hrou na perkuse a kontrabasem Marka Dressera. Výsledkem je obrazový a hudební triptych, souhra hudebníků a rytmicky se pohybujícího kolesa, která funguje velice dobře i jako svého druhu videoart. Protnutím instalace s videoartem je i dílo Gobustán z letošního roku. Jedná se v podstatě o záznam hudební performance, kdy se Tarasov společně s kurátorem Vitalijem Pacjukovem vydal do ázerbájdžánského Gobustánu, aby tam našel „první kamenný buben v historii lidstva“ a mohl si na něj zahrát. Zmnožením záběru i zvukové stopy vzniká působivý vizuální a hudební zážitek. Tarasovovo bubnování velkými kameny do skály se mění v mystický rituální akt.

Jednou z nejpůsobivějších autorových prací vůbec je instalace Šechina (hebrejský výraz pro Boží přítomnost), vycházející z básně klasika hebrejsky psané poezie Chajima Nachmana Bialika („Sám. Sám./ Nade mnou skloněna/ zlomeným křídlem/ třepetala Šechina…“). Několika řadami otevřených knih listuje vítr (z ventilátoru), hraje na listy papíru jako na hudební nástroj. Právě tato část výstavy ale naráží na omezené prostorové možnosti galerie. V bezprostřední blízkosti Šechiny je totiž umístěná instalace Náměstí, upomínající na masakr novočerkasských dělníků v roce 1962. Plocha chodníku s prázdnými, vystřílenými náboji ze samopalu je doplněna optimistickou budovatelskou hudbou. Tarasovova nejangažovanější práce výstavy až příliš kontrastuje s meditativně laděnou Šechinou. Každá z těchto instalací by si zasloužila větší prostor, takto si vzájemně zasahují do svých intimních zón a je těžké u obou plně kontemplovat.

Na hranici čitelnosti

Tarasovovu minimalistickému výrazu, čerpajícímu často z východní spirituality (hlavně v instalacích Kjóto a TB-2) odpovídá citlivé utváření celé výstavy – už její vstupní nápis je proveden v bílé barvě na bílém pozadí a popisky k dílům se pohybují na hranici čitelnosti. Část výstavy je věnována Tarasovovým náčrtům, ať už k dílům zařazeným do expozice (Kjóto, Nokturno pro papír) či k jiným, mezi nimiž mě upoutal zejména náčrtek ke Koncertu pro mouchy č. 2: nad pultem s notami se pod lampou vznáší hejno much s „mouchou sólistkou“ uprostřed. Stejně jako ve své subtilní hudbě i v objektech a videoinstalacích vstupuje Tarasov s neuvěřitelnou lehkostí do vlastního tichého světa, kde větru, vodě či mouchám stojí za to naslouchat.

Autor studuje dějiny umění a lithvanistiku na FF UK v Praze.