Abstrakce mimo kontrolu

„Nechci namalovat určitý obraz, nýbrž na konci malířského procesu pouze fixuji výsledek metody sestávající z náhody, nápadů a částečné destrukce nehotové malby,“ komentuje Richter svou abstraktní tvorbu.

Richterův „pracovní postup“ se výrazně odlišuje od gestické malby 50. let: spirituální, mystické nebo nevědomé aspekty abstraktní malby malíř zásadně odmítá – rozhodující je pro něho pouhý proces roztírání barvy na plátně. Nejdříve olejovou barvu nanese na lištu, která může mít délku až tři metry. Tu táhne vertikálně nebo horizontálně pod různým tlakem přes celou plochu plátna. Opakovaným nanášením a roztíráním dalších vrstev barvy dochází k jejich částečnému promísení – vznikají „rozmazané struktury“. V tomto stádiu malby používá malíř opět dlouhou lištu, aby odstranil nebo setřel přebytečnou barvu; při tomto aktu odkrývá spodnější barevné vrstvy. Rozhodující roli při této technice hraje vztah mezi kontrolou procesu a náhodou.

Osvobození prknem

Richter se takovou „řemeslnou“ metodou osvobozuje od dvou dosud rozhodujících aspektů pro abstraktní malbu: individuálního, nezaměnitelného rukopisu a respektování nebo odmítání pravidel kompozice. „V každé fází procesu malby se zbavuji myšlenky na určitý obraz. Pouze vědomě usiluji o to, aby nakonec vzniklo něco, co jsem předem nenaplánoval… něco zajímavějšího a překvapivějšího,“ konstatuje Richter. Taková „inovativní řemeslná metoda“ přináší překvapivé a v malbě dosud nevídané struktury, které – vzhledem k tomu, že malíř používá velmi jasné, zářivé barvy – mohou na diváka senzuálně působit.

Většinu svých pláten nazývá umělec lapidárně Abstraktní obraz; v posledních deseti letech ale občas preferuje významovější tituly jako Les, Ptáci, Leden, které mohou diváka nasměrovat, jiné jako Bach nebo Cage prozrazují inspiraci (při práci si Richter pouští hudbu), další jsou naopak zcela subjektivní, z venku neproniknutelné (Claudius a Sankt Gallen ).

Z blízkosti umělcova vztahu k oběma rozdílným géniům hudební spirituality (Bach) a lapidárního minimalismu (Cage), se dá soudit, že Richterovo pojetí malby vykazuje jisté paralely k procesu recepce hudby: zářivé barvy komplexních abstraktních struktur mají vytvořit dojem „čisté krásy“, údivu či „produktivního šoku z neznámého“ (analogicky k reakcím, které kdysi vyvolávala hudba Johna Cage).

Můj osobní dojem z velké většiny Richterových pláten je zklamáním. Zatímco v nejlepších plátnech své figurativní tvorby vytváří Richter sugesci neurčitosti, neostrosti mezi fotografickou předlohou a malbou, která vnímatele zneklidňuje – ať již ambivalentním estetickým nebo dokonce i dvojznačným morálním postojem –,jeho velká abstraktní plátna vykazují pouze vnější, někdy až dekorativní dokonalost, jež vylučuje dramatičnost i mnohoznačnost výpovědi. Jejich „zářivá krása“ se mi spojuje s módní přehlídkou, na níž zcela chladné modelky bez sebemenších emocí předvádějí zajímavé, ale jen harmonické produkty haute couture: krása pro krásu, která sice svět ozvláštňuje, ale chybí jí jak iritace, tak hravost. Jedinou výjimku tvoří obrazy ze šestidílné série Les (2005), kde Richter v poslední vrstvě nanáší neefektní, melancholickou modrošedou barvu a těsně před ukončením vědomě zasahuje do malby vertikálním pohybem lišty, který zanechává dramatickou stopu ne nepodobnou gestickému rukopisu Pierra Soulagese.

S jakými úmysly lze přemalovat fotografii

Na rozdíl od řemeslné akademičnosti velkých pláten v Ludwigově muzeu, která jsou vyhledávaným objektem nákupu německých i mezinárodních peněžních ústavů, čeká diváka překvapení v leverkusenské prezentaci. Markus Heinzelmann, ředitel méně známého Musea Morsbroich, sestavil ve spolupráci s umělcem výběr jeho divertimenti, jímž se příležitostně věnuje od roku 1986. Jde o přemalované fotografie formátu 10 x 15 cm z rodinného archívu, které Richter ještě donedávna – podobně jako kdysi Václav Boštík své pohlednicové pastely – darovával při různých příležitostech svým přátelům. V současné době jsou samozřejmě i tyto práce žádaným objektem sběratelského zájmu veřejných muzeí i soukromníků. Heinzelmann prezentuje práce, které v tomto rozsahu ještě nebyly veřejně vystavovány.

Richter používá záměrně banální fotografické motivy, které neprozrazují nic z jeho privatissima. K přemalování používá, podobně jako u abstraktních obrazů, lištu, na níž nanáší stopy olejové barvy, které prudkým pohybem roztírá. Na ploše fotografie vznikají monochromní nebo polychromní abstraktní struktury, které často působí jako reliéf.

V tomto kontextu je třeba zmínit přemalování, kterými se proslavili Rakušan Arnulf Rainer a slovenský umělec Rudolf Fila. Rainerova přemalování cizích i vlastních reprodukcí převážně černou barvou mají destruktivní a agresivní, místy až sadomasochistický podtext. Rudolf Fila naopak dlouhými tahy štětce vyvolává hravé, ironické nálady kontrastující s přemalovaným originálem. Ve srovnání s nimi působí Richterovy přemalovávky v prvním plánu neutrálně, protože jsou opět produktem experimentu a náhody: teprve autorským nebo kurátorským výběrem mohou iniciovat potenciální významy.

Krajina řádně postříkaná

Střetnutím dvou zcela odlišných médií – fotografické předlohy a abstraktních forem – se automaticky generuje mnohem víc třecích ploch než u velkých abstraktních pláten. Umělci se častěji daří navodit dojem mnohoznačnosti, což je kvalita, již jeho abstraktní obrazy postrádají. Střet „figurativní“ fotografie s abstraktními strukturami může někdy relativizovat faktičnost snímku; jindy může dojít k tomu, že vzniklá abstraktní struktura je iluzivně reálnější než fotografie. Někdy dokonce – jako v případě bílého přemalování fotografie demonstrace s portrétem Che Guevary – vzniká mnohovýznamový komentář k objektivem zachycené realitě.

V posledních letech používá Richter často pouhé postříkání fotografie kapkami olejové barvy. Tímto aktem vznikají hravé kombinace, které mohou být subverzivní malířskou poznámkou k fotograficky zobrazené skutečnosti: někdy obrovské skvrny barvy hrozí pohltit nudnou krajinu, jindy zase malé kapky zářivé barvy paradoxně relativizují krásu horské přírody. Některé malířské indicie svědčí o tom, že se v přemalovávkách fotografií setkáváme s jiným Richterem. Poodhaluje nám suverénní experimentátor malby opravdu svou druhou tvář? Je to nový pohled, v němž je alespoň špetka smyslu pro ironii a absurditu?

Autor přispívá do kulturních příloh MF Dnes, do Filmu a doby, Reflexu a polského týdeníku Polityka.