V úterý 10. února Paříž zažila jednu z nejmasovějších demonstrací akademické obce ve své historii – průvodu ulicemi se účastnilo 40 až 50 tisíc lidí. Tématu protestů vedených francouzskými vědci a univerzitními studenty proti snaze současné vlády prosadit reformu výzkumu a vysokého školství se v polovině února věnoval i populární webový magazín Regards. Akademici nejen vyšli do ulic, ale hrozilo, že se vrátí k taktice okupačních stávek, které už v minulosti několikrát na dlouhou dobu paralyzovaly život na fakultách. E-mailové schránky francouzských akademiků bombardoval oběžník, v němž se k politice vlády vyslovilo několik desítek prominentních vědců. Isabelle This Saint-Jean, prezidentka jedné z nejaktivnějších protestujících organizací „Zachraňme výzkum“ (Sauvons la recherche, SLR), shrnula situaci pro Regards následovně: „Dekret vlády výrazně mění pozici učitelů a výzkumníků. Proti tomu musíme zásadně vystoupit. Jsme proti smlouvám, které se musí každý rok obnovovat, i proti oklešťování výzkumu.“ Na protest vůči těmto ohlášeným změnám vstoupili akademici 2. února do časově neomezené stávky. Nespokojeni jsou ale i studenti. Ti odmítají změnu, podle níž by do budoucna měla většina profesních stáží probíhat mimo kurikulum. Mnozí studenti se domnívají, že tato změna bude favorizovat studenty z lépe postavených sociálních vrstev a znevýhodní ty, kteří si pro financování studií musí vydělávat mimo svůj vlastní obor. Proti předešlým obdobím neklidu na univerzitách, v nichž hráli prim studenti a profesoři humanitních a společenskovědních oborů, byli tentokrát v pařížských ulicích nejviditelnější, možná kvůli svým charakteristickým bílým plášťům, výzkumníci z laboratoří, jimž nad hlavami vlály transparenty: „Sarko, teď ti bude horko, vyšli jsme z labiny.“ Laboranti se ostře ozvali zejména proti záměru vlády umožnit do výzkumu vstup privátní sféry. To by podle protestujících přineslo situaci, v níž by se základním kritériem úspěšnosti vědy stala její rentabilita. Podle nich by hlavním měřítkem úspěchu však měly být výstupy ve formě publikací. Soukromý kapitál by podle reformy ale měl výrazně ovlivnit i technickou stránku chodu univerzit a výzkumných zařízení. Z tohoto důvodu byl v ulicích výrazně zastoupen i neakademický personál: knihovníci, inženýři, technici, údržbáři, lékaři a další.
Katolický deník La Croix se ve svém vydání z 19. února věnoval vlně nepokojů, která v polovině měsíce zasáhla karibský ostrov Guadeloupe. Neklid spustilo zabití jednoho z protestujících odborářů policií; přerostl ale v rabování, zapalování aut a násilné střety, ne nepodobné těm z podzimu 2005 na francouzských předměstích. Obdobně jako ve Francii jsou i v této její kolonii (technicky se jedná o zaoceánské pokračování francouzského teritoria, département d’outre-mer) hlavními nositeli nepokojů mladí lidé do 20 let, kteří tvoří až 30 procent obyvatel ostrova. Zpravodaj La Croix v hlavním městě Pointe-à-Pitre Antoine Fouchet poukazuje na rozšířené zneužívání drog a alkoholu a všudypřítomný kult zbraní a násilí, který mladé obyvatele sociálně slabých sídlišť a slumů (bidonvilles) vede k vyostřování střetů s policií. Mimo odboráře zabitého policií bylo ve střetech zraněno dosud šest policistů. Fouchet nechal promluvit jednoho z protestujících, který osvětlil nespokojenost mladých obyvatel přelidněného ostrova. Jeho informátor Jimmy hovořil o svém snu stát se podnikovým právníkem: „Máme toho dost. Proč bychom my, černoši z Antil, měli být odsouzeni k tomu být jen sportovci nebo hudebníky? Je potřeba to změnit!“
Únorové vydání pravidelným čtenářům A2 známého měsíčníku Le Monde Diplomatique se na dvojstraně věnovalo tématu současných politických změn v Alžírsku. Článek Aliho Chibaniho se zaměřuje na kritiku reformy ústavy ze strany prezidenta Abdelazize Boutefliky. Už samotný titulek článku čtenáři vyjevuje, že současné „Alžírsko už nevěří slibům“. Obyvatelstvo čtyřiatřicetimilionové země se daleko spíše než ústavou znepokojuje zhoršením své životní situace. Bouteflika se připravuje na květnové prezidentské volby, které mu s největší pravděpodobností přinesou už třetí mandát. Vítězství současného prezidenta je na dosah zejména proto, že drtivá většina alžírské populace politiku ignoruje a k volbám nepůjde. Klima nespokojenosti se rozrůstá celou společností a v nedávné době se projevilo v podobě pouličních bouří. Pro zvýraznění svých tezí podnikl autor sondu do každodennosti kabylské vesnice Larbaa Nath Irathen, kterou lze jistým způsobem pokládat za ilustrativní pro celoalžírskou realitu. Krásná příroda je zdevastována divokými skládkami a všudypřítomnými poletujícími igelitovými sáčky. Podle Chibaniho zničení alžírské přírody odráží stav ducha jejího obyvatelstva. Obdobně jako v ostatních zemích Středomoří jsou i zde věčně rozestavěné domy, jež jsou nezřídka majetkem státních úředníků, kteří tak investují prostředky nabyté korupcí. Ta část populace, která nemá k úplatkům přístup, však obývá malé byty, kde často žijí i třígenerační rodiny. Všudypřítomní jsou i mladí nezaměstnaní. Těm se v Alžírsku přezdívá podle druhu ještěrek, jež milují vyhřívání na prosluněných zdech, „les hittistes“. Nezaměstnanost, která je podle oficiálních údajů pouhých 12 procent, postihuje totiž zejména mladé absolventy škol. Ti se z nedostatku jiných aktivit poflakují po ulicích a nezřídka jsou nuceni zapojit se do šedé nebo přímo do černé ekonomiky. Valná většina z nich nevidí v zemi žádnou perspektivu a snaží se všemi prostředky dostat do Evropy a zejména do Francie. Tam však v současnosti příliš vítaní nejsou.