Bomby a srdce

Na internetovém serveru, který se považuje za seriózní, jsem objevil anketu Plastika roku 2008. Šlo o žebříček silikonových implantátů za poslední rok. Jaké to je být sochařem, který lpí na pevnosti formy v době, když se mnohé drolí?

Z historie vím, že když se na jedné straně něco drolí a rozpadá, tak se na opačném konci většinou jiné věci zpevňují a scelují, takže zdání rozpadu může být hodně relativní. Historka s Plastikou roku jen potvrzuje, že roztříštěnost a nutnost rychlého reagování na situaci vede k povrchnosti. Jsem rád, že mám pár věcí, na které se můžu spolehnout. Jednou z nich je snaha o pevnost tvaru nebo formy, která mi pomáhá jasněji a přesněji definovat myšlenku. Pro sochaře je těžké nepodlehnout lákadlům rychlých postupů otvírajících cestu k rychlým výsledkům, je potřeba se obrnit trpělivostí a čekat, že se zvolené metody nějak zúročí.

Na co ještě spoléháte při tom čekání?

Čekání neznamená nečinnost, spoléhám na to, že mě pomalý postup dovede dál, než kdybych se za každou cenu snažil o velké skoky. Mám
vyzkoušené, že i ty nejnenápadnější změny mohou být ty nejdůležitější. Vzpomínám si ještě živě na dobu, kdy jsem ve škole dělal objekty a instalace a studijními úkoly jsem pohrdal. Po skončení studia ale přišel moment, kdy už to tak nešlo dál a ve věcech mi pořád něco chybělo. Abych se mohl hnout z místa, musel jsem se vrátit zpátky. Několik dalších let jsem se potom zabýval figurou, výsledky byly mnohem méně viditelné, ale díky tomuto návratu se přede mnou otevřel velký prostor a oba světy teď můžu s určitou jistotou využívat a kombinovat.

Tělo a tělesnost, přímo orgánovost u vás hrají velkou roli, na druhé straně pak krása i rozpad zbraní, tělesná přítomnost pum, ponorek a tankových pásů. Zdá se mi, že z těch věcí je cítit nebezpečí, ohrožení, agrese vůči bílým kachlíkům galerií. Mýlím se?

Je to tak, jsou to u mě dva póly jedné věci. Musím to pořád vyrovnávat a balancovat na hraně. Když cítím, že se mi práce příliš zjemňuje, je potřeba trochu přitvrdit, ale na druhé straně z toho pak nesmí trčet jenom ta agresivita. Pracovat s tělem potřebuji, dodává těm fragmentům chladných centrálních strojů prvek pohybu, překvapení a tvarové bohatosti.

Nevybavím si sochaře, pro něhož by „bomby a srdce“ byly spojité nádoby. Jsou možná nějaké paralely (vzdáleně snad Gigerovy biomechanické sochy), ale zdá se mi, že i když je popkultura pro vás důležitá, cítím zde jistý odstup od postmoderní narativnosti – a za tím vším lásku k tvaru. Jak to cítíte vy?

Spojení těla a válečného stroje přicházelo docela nenápadně. Na jedné straně byly objekty vzniklé jako reakce na konkrétní situaci nebo prostředí a zároveň to byla touha po něčem trvalejším, která mě táhla k figuře. Obojí se logicky propojilo a vzniklo několik pro mě zásadních věcí. Mezi nimi je určitě realizace sochy Letecké srdce v Šanově u Slavičína. Jde o spojení orgánu lidského srdce a leteckého motoru, je to jednoduchá tvarová metafora, která je posunutá tím, že socha stojí ve volné krajině na místě konkrétní události – letecké bitvy z druhé světové války. Není to pomník, tu sochu lze potkat v krajině náhodou a ona nejdřív nabídne tvar a až potom náznak příběhu a vysvětlení. Je to vlastně tak, jak říkáte, teď je pro mě nejdůležitější, aby tvar fungoval sám o sobě, aby v něm byla obsažena nějaká síla a energie. Přílišné narativnosti se snažím bránit, myslím, že to je jedna z cest, jak můžu zajistit, aby moje věci fungovaly, i když pominou důvody jejich vzniku.

To jste mi ukradl myšlenku, a sice že socha umí oslovit i bez toho protivného galerijního businessu. Myslel jsem právě na Letecké srdce…

Socha se dnes stala anachronismem, někteří teoretici nevěří, že se dá vyjadřovat k současnosti takovými prostředky jako je tvar nebo kompozice. Socha ale není takhle primitivní. Oni jen nevidí nuance a vlastně se jim ani není co divit, vždyť samotným sochařům trvá věky, než přijdou na adekvátní způsob řeči – a to jsou v tom problému ponořeni denně. Sochařství odrazuje pomalostí, technologickou, fyzickou a finanční náročností. Překonání těchto nástrah potom ale způsobí, že sochy neskončí po výstavě v igelitce ve skladu galerie, ale můžou přežít a fungovat dokonce i ve veřejném prostoru. Ten je asi jejich nejpřirozenější a nejdůležitější místo.

Jste asistentem na katedře sochařství Fakulty umění Ostravské univerzity vedle významného sochaře střední generace Maria Kotrby. Jak funguje vaše spolupráce?

S Mariem se známe už od mého studia na katedře výtvarné tvorby, spolupracovali jsme od té doby na spoustě věcí, takže jsme měli dost času a příležitostí se navzájem poznat. V Ostravě tak vlastně přirozeně tento proces pokračuje. Máme v této fázi na co navázat a tím se v ateliéru asi i lépe doplňovat.

Proslýchá se, že jednou snad na Fakultě umění Ostravské univerzity vznikne ateliér socha 2.

Ta idea samostatného ateliéru tady samozřejmě je. Možnosti katedry by se tím určitě rozšířily, ať už v oblasti nových technologií nebo třeba v navazování kontaktů s dalšími organizacemi. Zatím pracujeme dohromady a máme tak možnost důkladně promyslet, jakým směrem se změny na katedře budou ubírat. Už teď se ukazuje, že můžu přispět například využitím 3D modelování nebo praxí v oblasti skla.

Loni vás požádalo občanské sdružení Za krásnou Olomouc o vytvoření Ceny Rudolfa Eitelbergera, která se uděluje za kvalitní počin v oblasti architektury, památkové obnovy a urbanismu. Jaká to byla práce?

Byla to úplně nová zkušenost, udělat cenu je samostatná disciplína. Musel jsem se vyrovnat s řadou věcí, které u soch normálně neřeším – váha, písmo, způsob uchopení apod. U ceny za architekturu bylo jasné, že to nemůže být objekt nebo soška typu Český lev nebo Oscar. Chtěl jsem se také vyhnout všem obvyklým stereometrickým kompozicím, které by mohly vzhledem k oceněným realizacím působit třeba až směšně. Od začátku jsem ale věděl, že budu pracovat se sklem, a od toho bodu se všechno začalo odvíjet. Prohlížel jsem na huti rotační dřevěné formy, které mě fascinovaly sochařským zpracováním, a pak jsem tam našel jednu k foukání částí pohárů, byla to dokonalá kupole – a bylo to.

Myslím, že připomene i rytířskou helmu, zlatou přílbu…

I to může být, kupole – vlastně jakási přilbice chrámu – je pro mě symbolem zaklenutí, zastřešení či završení a to se mi zdálo pro cenu jako docela vhodné téma. Navíc zrcadlový efekt stříbřeného skla dodal objektu prvek aktivní reflexe okolí, který je myslím dost důležitým momentem jak pro samotné vytváření, tak pro vnímání architektury.