Den před 14. červencem, ve Francii hlavním státním svátkem, oslavujícím počátek Francouzské revoluce dobytím Bastily a spojeným s každoročním odjezdem většiny Francouzů na dovolené a prázdniny, ještě dolní komora tamního parlamentu (Assemblée nationale) stačila odhlasovat zákaz nošení burky ve veřejném prostoru. Francie se tak připojila k Belgii a Nizozemsku, jež se rozhodly nošení šátku zakrývajícího obličej omezit už dříve. Týdeník Le Nouvel Observateur ve svém třetím červencovém vydání připomněl historii a kontroverze okolo zákazu nošení tohoto ženského oděvního doplňku. Francouzský parlament se burkou začal zabývat už v červnu 2009, kdy z podnětu komunistického poslance André Gérina vznikla „Komise zkoumající nošení burky a nikábu na území Francie“. K této iniciativě se připojila řada poslanců zejména vládní pravicové Unie pro lidové hnutí (Union pour un Mouvement Populaire, UMP) a verbálně ji podpořil i prezident Sarkozy: „Burka není na teritoriu republiky vítána. Není totiž v souladu s ženskou důstojností.“ Parlamentní komise vyšetřila, že ve Francii nosí burku jen asi dva tisíce žen, což je podle iniciátora komise Gérina značně podhodnocené číslo. Další kroky k zákazu burky se v parlamentu udály už v lednu tohoto roku. Poslanci UMP se tehdy vyslovili, že burka symbolizuje hodnoty zcela nesmiřitelné s hodnotami republiky, avšak navrhli pouze zákaz jejího nošení v úřadech. Tak je tomu například v Barceloně a některých dalších katalánských městech. V Nizozemí je pak burka zakázána pouze ve školách. Ve Francii byl ale nakonec podle belgického vzoru odhlasován zákaz jejího nošení všude na veřejnosti. K tomu došlo v souvislosti s jarními regionálními volbami, v nichž získala značný počet hlasů ultrapravicová Národní fronta (FN). Premiér François Fillon na pokles hlasů UMP v regionálních volbách reagoval tím, že je potřeba jít v zákazu burky co nejdále. Tuto pozici posvětil prezident Sarkozy a během května a června pak návrh prošel jednotlivými parlamentními výbory. Návrh zákona byl schválen většinou 335 hlasů, které patřily především poslancům UMP, středové strany Nouveau Centre a několika levicovým poslancům. Jediný hlas proti návrhu vyslovil poslanec z Dordogne Daniel Garrigue. Zákon ještě musí po prázdninách schválit senát. Je ale velmi pravděpodobné, že zákon senátem projde a obyvatelky Francie nosící burku budou napříště riskovat pokutu 150 eur, která může být doplněna „odnětím jednoho stupně občanství“. Drakonický trest si napříště ve Francii zaslouží i kdokoli, kdo bude někoho jiného nutit burku nosit. Podle zákona může být uvězněn na jeden rok a zaplatí pokutu 30 tisíc eur.
Deník Le Monde ve svém vydání z 23. července věnoval prostor situaci, která znepříjemňuje život obyvatelům severovýchodní části Paříže, přesněji 19. městského okruhu a v něm čtvrti s historickým názvem Belleville. Na několika kopcích nad centrem metropole se zde na malém prostoru tísní téměř 200 tisíc obyvatel a obzvlášť během nočních hodin se tato místa stávají poměrně nebezpečnými. Le Monde se rozhodl zjistit, zda se jedná o válečné území jednotlivých gangů bojujících o své místo na slunci, jak o situaci v Belleville obvykle referuje francouzský tisk. Podle jednoho z policistů citovaných v článku však nelze v Belleville hovořit o válce gangů ani o konfliktech mezi komunitami. Je podle něj sice pravda, že oběťmi trestných činů jsou zejména obyvatelé čínského původu, avšak hlavním problémem pro něj je, že na tuto čtvrť dohlíží pouze 500 policistů, z nichž jen malá část pravidelně prochází ulicemi čtvrti a většina se věnuje administrativě na služebnách. Členové gangů se podle něj rekrutují hlavně z potomků migrantů ze severní a subsaharské Afriky, z rodin, které se často nacházejí ve složité sociální situaci. Tyto gangy pak často vystupují jako „muslimské“, avšak podle policisty toto náboženství dobře neznají ani ho nepraktikují. Novinkou jsou ale v Belleville židovské gangy. Policista uvádí pro Le Monde, že specifikem židovských gangů je, že se při jakémkoli zásahu policie okamžitě vyhraňují proti domnělému antisemitismu policistů. Jednou z relativně nebezpečných zón je ulice Petit nedaleko parku La Vilette. Podle policisty tam dochází ke dvěma až třem přepadením týdně. Pokud se ale v nich proti sobě stavějí muslimské a židovské gangy, má to podle něj souvislost spíše s hádkami o teritorium černého trhu, ukradené zboží nebo o další „obchodní neshody“ než s etnicitou či náboženstvím.
Jedenačtyřicáté číslo dvouměsíčníku Multitudes přineslo text autorů Thierryho Baudouina a Michèle Collinové, kteří se vypořádávají s mohutným státním projektem přestavění Paříže, nazvaným Grand Paris. Ten má zaručit rozvoj hlavního města Francie a podle autorů se jedná o zásah jakobinismu (respektive prezidentského systému) do kompetencí jedné z mála decentralizovaných mocenských struktur, které za sebou zanechaly socialistické vlády a které skutečně fungují. Podobnými projekty se totiž zabývá jak město, tak region, na ně však plán Grand Paris v žádném případě nebere ohled. V centru projektu je úzké propojení takzvaných pólů excelence okolo Paříže, vzdálených od sebe až 130 kilometrů (La Défense, Saclay, Saint Denis nebo Roissy). Podle autorů tak však dává prostor zejména spekulacím realitních kanceláří, které se snaží vydělat na plánovaných až čtyřiceti nových nádražích. Neprůhlednou situaci pak podle nich umocňují separátní a nikým nekontrolovaná jednání ministerstva s vybranými architekty a urbanisty. Jako alternativní model vůči Grand Paris autoři nabízejí už existující projekty. Jedním z nich je projekt Seine métropole, využívající přírodního potenciálu řeky. Současně apelují na využití konceptu participativního plánování, v němž mají vedle expertů silné slovo i obyvatelé jednotlivých oblastí. Zůstává však otázkou, zda se současná vládní Francie a Paříž mají chuť učit demokratickým principům při dosahování společných cílů od hamburského Baufora nebo ze strategického plánování devadesátých let v Barceloně. Podle autorů by se namísto nové dopravní struktury mělo plánovat snížení stále rostoucího cestování mezi domovem a prací, namísto živení spekulativních operací je potřeba najít udržitelný vztah města s přírodou a zemědělstvím a namísto potvrzování dichotomie centrum-periferie je nutné pochopit, že současná kognitivní společnost tyto staré prostorové kategorie pojímá zcela novým způsobem. Autoři zároveň vyzývají k zahrnutí všech obyvatel metropole včetně nomádů a migrantů do účasti na tomto procesu.