Vynalézavá krádež jazyka

„Můj svět je tvůj/ tvářičku si odmontuj/ vytrhám ti kleštičkama vlásky/ a to všechno z lásky/ můj svět je tvůj.“ Text napsaný pětiletým chlapcem s autismem nabízí čtenáři zkušenost znepokojivé imaginace. Lze ale vůbec v případě těchto uhrančivých obrazů, tvarovaných psychickou poruchou, mluvit o imaginárnu či fantazii? Co když jde o realistické zprostředkování světa, jak ho autor vnímá, v němž přímo žije? Odpověď se pochopitelně nedozvíme – nejen proto, že našemu rozumu je celistvý vstup do světa autismu zapovězen, ale hlavně proto, že svět této milostné básně je vystaven z jazyka, který je s onou cizí zkušeností neoddělitelně spjat. Řeč, kterou ve snaze o její vymezení vůči pomyslné „zdravé“ normě tak často nazýváme patologickou, však vede k úvaze, jak vlastně číst texty vyprodukované těmi, pro které je jejich „bludný“ svět stejně reálný, jako je ten „skutečný“ pro nás.

Psychoanalyticky orientovaný literární teoretik Jean­Jacques Lecercle ve své knize nazvané The Violence of Language (Násilí jazyka, 1990) napsal: „Rádi se prohřešujeme proti jazyku, protože násilí, které pácháme na jeho struktuře, jej oživuje.“ Svou teorií „pozůstatku“, jenž představuje odvrácenou stránku jazyka, vyvstávající v nonsensových textech a poezii, mystických osvíceních, deliriích takzvaných logofilů, paragramatiků i duševně nemocných, tuto životodárnou činnost osvětluje. Pozůstatek je podle něj na způsob nevědomí tvořen detaily, jež ponechává gramatická mapa stranou, a snad právě kvůli převaze performativity jazyka nad jeho sémantickou stránkou uniká pozornosti lingvistů.

Bylo by velmi lákavé na tuto teorii kývnout a onu „temnou stránku jazyka“ chápat jako další z nepřeberných horizontů „jiného“, oblasti, která už dávno praská ve švech a které hrozí, že se převalí do krajin méně tajemných a srozumitelnějších, pokud se však něco podobného už dávno nestalo. Je­li totiž v řeči něco podvratného, je to její mnohost: mnohost jazyků a způsobů, jimiž řeč mluví, a mnohost pokusů, jimiž se nám daří či nedaří ji zaslechnout a porozumět jí. Jinými slovy: ať už je onen „pozůstatek“ jen pouhou slovní hříčkou, psychotickým chrlením či blábolením v extatickém vytržení, budeme­li jej nahlížet v opozici k jazyku transparentnímu, jasnému a spolehlivému, chytáme do pasti dichotomie nejen tento jazyk, nýbrž i sami sebe.

Vyšinuté psaní

Jeden z možných způsobů, jak se k této tvorbě postavit, nabízí žánrové označení zformulované Michelem Thévozem, historikem umění a ředitelem slavné sbírky art brut v Lausanne, který ve své knize Le language de la rupture (Řeč trhliny, 1978) přichází s pojmem écrits bruts jakožto analogie k označení art brut Jeana Dubuffeta pro oblast psaného slova. Spojení, jež by šlo přeložit jako „surové psaní“ či „text brut“, označuje kategorii písemností stojící v opozici vůči literatuře coby hierarchizované instituci se svým kánonem, kritikou a estetickými normami. Spojuje je charakteristický rys, jejž Thévoz nazývá vynalézavou agresí vůči řeči, a byť toto označení může implikovat přesný opak, v žádném případě nesouvisí s nějakou bezprostřední či spontánní tvorbou. Naopak, tyto texty jsou často plodem promyšleného postupu a dlouhodobé, minuciózní práce. Hlavním sdělením těchto „syrových textů“ je určitá subverze kódu běžného jazyka účelové komunikace, strategie travestování a hravé autodestrukce řeči, jež však nevede k jejímu popírání či zničení, jako spíš k její postupné desémantizaci.

Vedle verbální subverzivity mají tyto texty společné specifické autorství. Do kategorie écrits bruts tak Thévoz řadí texty, jež vytvořily osoby bez školního vzdělání, neznalé tradičních předloh, lhostejné k pravidlům gramatiky a pravopisu a většinou zcela vzdálené literárním institucím, světu editorů, kritiků i čtenářů. To poslední, co by je trápilo, je, zda se jim podařilo sdělit nějakou konkrétní myšlenku a zda jim bude rozuměno. Komunikace se světem pro ně pohnutku psaní tedy rozhodně nepředstavuje. Z tohoto důvodu stojí na okraji společnosti, mimo normy, čímž pochopitelně podstupují nebezpečí, že budou pokládány za duševně choré; a často také v psychiatrických léčebnách končí. Tito autoři k psaní přistupují „s určitou nenuceností, volnou a neuctivou vynalézavostí, radostnou subverzivitou jak na úrovni myšlenkové, tak na úrovni syntaxe či pravopisu“. Thévoz, neskrývající svůj postoj namířený proti státním psychiatrům, kteří jsou „pověřeni naší logocentrickou společností“ a zakládají své diagnózy na verbálním vyjádření pacientů, se v této souvislosti zamýšlí nad pozoruhodným sociálním jevem, a sice kontrastem mezi relativní lhostejností západní společnosti k deviacím na rovině výtvarné (jež zcela volně vstupují do kánonu, jako například manýrismus či art brut) a ostrým postihem patologie a systematického překračování pravidel v oblasti verbální. Příkré odmítnutí nebo rovnou internace se většinou netýká osob, které nějak „vyšinutě“ kreslí či malují, ale těch, kteří tak píšou nebo mluví.

Žánrové vymezení se může jevit nejen jako velmi svůdné – svým anachronickým návratem k romantické představě autorského génia, zastoupeného zde postavou šílence či jakéhosi „jurodivce“ –, ale rovněž užitečné ve smyslu kulturních dějin. Právě tyto zdánlivé výhody by nás však měly spíše varovat. Pohled, směřující k určitému sociálnímu determinismu, by bylo záhodno odvrátit a zaměřit se spíše na prostor psaní, v němž se odlišnost tkvící ve společenském vyloučení, či naopak v konformitě, ztrácí v mnohosti jazyků. Jinými slovy, přistoupíme­li na to, že surové, například schizofrenní psaní může být pouze výtvorem nenáležitosti k většině, dáváme sice vzniknout nové a pozoruhodné literární kategorii, ale ničemu jinému. V souvislosti s podobnými dualitami, jako je outsiderství či nesrozumitelnost píšících psychotiků a estetické kvality či promyšlená kompozice velkých literátů, si quebecká psychiatryně Michèle Nevertová klade trefnou a současně palčivou otázku, zda jediný rozdíl mezi schizofreniky a některými básníky netkví ve společenském uznání, kterého se dostává jejich projevům.

Od zloděje ke krádeži

Z hlediska toho, co udává textu jeho estetickou, afektivní a figurální sílu, čili nejen jeho sdělení, ale rovněž jeho pohyb, rytmus, smyslové kvality a performativita, je hlavním aktérem řeč, nikoliv ten, kdo ji zapisuje. Nejvýstižnější se proto v Thévozově pojednání jeví ta místa, kde jsou autoři écrits bruts vymezeni nikoli vzhledem k takzvané normální společnosti, ale ke způsobu používání na první pohled excentrického či výlučného jazyka. „Autoři écrits bruts nemluví ani jiným, ani nějakým elementárnějším jazykem než profesionální spisovatelé. Z jazykového hlediska nejsou ani bohatší, ani chudší a nelibují si v žádné z těchto poloh. Měli bychom je spíše považovat za jakési vetřelce v jejich vlastním jazyce, za zloděje, kteří postupují skrze systematické únosy, zrazují smysl slov a rozrušují syntaktické konvence. Více než o tvoření ex nihilo musíme mluvit o zneužití či o jazykovém ‚kutilství‘ – v tom smyslu, jaký tomuto pojmu dává Lévi­Strauss.“

Stačí tedy posunout místo, z něhož bude text sledován, a od zloděje přejít rovnou ke krádeži. Ostatně samotný pojem kutilství – ať už v původní definici Clauda Lévi­Strausse jako využívání všech nástrojů, které jsou po ruce, ke zvolenému účelu bez ohledu na jejich původní určení, či v pojetí Deleuze s Guattarim ve smyslu neustálého napojování na již běžící mechanismus – výstižně odpovídá způsobu, jímž velká část psychotických textů zachází s jazykem. Vede totiž k odhlédnutí od subjektu, minimálně od takového, u něhož bychom mohli hledat počátek, příčinu či vysvětlení tvůrčího procesu.

Pokud by se však někdo přece jen dožadoval přesvědčivé odpovědi na otázku, jaký je vlastně rozdíl mezi literárním textem a textem psychotika, leží patrně v zásadní odlišnosti toho, co pro svého autora znamená. Proto také Nevertová zdůrazňuje, že psychotik se na rozdíl od spisovatele dožaduje pravděpodobnosti toho, co píše; věří v reálnost světa, jejž nám představuje, neboť v tomto světě žije. Z jiné perspektivy stejný problém nahlíží francouzský psychiatr Henri Ey, který v kontrastu se surrealistickými hrátkami na šílenství a jejich snahou simulovat psychotické chrlení ukazuje, že schizofrenik žádné podobné distance od svého výtvoru schopen není. Jak totiž dokazuje, „fakt, že pacient kreslí, píše nebo maluje, nebo si naopak vystačí s mluvením či ,sněním‘, do estetické podstaty bludu nic nevnáší ani jí nic neubírá: člověk se proměnil v poezii. Stal se ,estetickým objektem‘.“ Pozorování psychiatrů nás tak staví před zásadní problém, zda vůbec nad oněmi „surovými písemnostmi“ mluvit o literatuře. Není­li totiž psychotik schopen odstupu od vlastního textu, a to nejen v psychickém, ale i tělesném slova smyslu, jen stěží pak v takové produkci – jež funguje spíše jako jeho vlastní výběžek, bytostná součást, než artefakt, na jehož konci lze udělat tečku – nalezneme to, co běžně nazýváme stylizací, figurálním užíváním jazyka či záměrným estetickým efektem. Kdo však alespoň jednou do podobné produkce nahlédl, ví, že před ní všechny zaběhnuté kategorie estetického hodnocení a analýzy blednou, aniž by ona sama ztrácela cokoliv na své síle a účinnosti.

Klinický obraz řeči

Již několikrát tu v souvislosti se „surovým psaním“ padla zmínka o jedné z nejzáhadnějších psychóz, jejíž definice se rázně proměňují od autora k autorovi, a sice schizofrenie. Vůči tomuto pojmu bychom měli být ostražití, neboť klinický obraz i symptomatologie tohoto duševního fenoménu jsou bohaté na termíny označující celou škálu tělesných, duševních i kognitivních projevů, řeč nevyjímaje. V prvé řadě je tu klinická psychiatrie, jež myšlení, řeč a komunikaci schizofrenika evaluuje a zobecňuje již více než čtvrt století do osmnácti symptomů. Přestože už na první pohled jejich diagnostický potenciál i svůdná exaktnost budí jistou nedůvěrou, bylo by záhodno je tu alespoň vyjmenovat:

1. omezenost projevu (poverty of speech) ve smyslu omezené kvantity řečové produkce; 2. omezenost obsahu (poverty of content): redukce informací, častá vágnost, stereotypnost a abstrakce vedoucí k nejasnosti; 3. vykolejení (derailment): narůstající odchylování myšlenek vzhledem k původnímu tématu; 4. tangencialita (tangentiality): dříve považovaná za synonymum uvolňování asociací vedoucí k nekoherenci, jedná se o odpovědi, které jsou buď zcela irelevantní, nebo vyhýbavé; 5. neologismy: nejen na úrovni slov, ale rovněž ve smyslu tvorby nového jazyka, jak je tomu třeba v případě glosolálie; 6. inkoherence: gramatická pravidla jsou někdy rozložena, syntax vychýlena, ale nejčastěji jde o rovinu sémantickou, kdy se výběr slov jeví jako zcela náhodný; 7. mnoho­mluvnost (logorrhea) s vysoce zrychlenou výřečností a často doprovázená únikem idejí (flight of ideas); 8. roztržitost (distractible speech) vzhledem k nějaké vnější události či podnětu; 9. slovní přibližnost (word approximations): zvláštní, někdy metonymická spojení (např. hodiny jako „nádoba na čas“); 10. zevrubnost (circumstantiality): nadměrné množství podrobností a detailů; 11. ztrácení účelu (loss of goal): myšlenková souvislost je zastřena a původní téma nikdy nedosáhne svého završení; 12. šroubovaná řeč (stilted speech): mimice chybí přirozenost a řeč se jeví jako nabubřelá a zastaralá; 13. sebereferenčnost: přehnané a opakované odkazování mluvčího sama k sobě; 14. echolálie: tendence k ozvěnovitému opakování zaslechnutých slov a vět, ale také trvalé přerušování řečového proudu; 15. blokování: prudké přerušení myšlenkového toku, aniž by se mluvčí mohl vrátit ke své myšlence a k vlastnímu chápání události; 16. perseverace: setrvalé opakování slov či myšlenek; 17. asociování skrze asonanci čili aliterace (clanging): slova jsou méně vedena významuplnými vztahy a více zvukovou stránkou; 18. ilogismus: takový řečový průběh, při němž mluvčí dochází k závěrům a úsudkům, jež jsou vzhledem k předcházejícím výrokům v logickém rozporu.

Necháme­li stranou hlavní důvod, proč se těchto objektivizujících faktorů v souvislosti s psaním není třeba držet, a sice ten, že schizofrenní či jakékoli jiné „surové“ psaní je navýsost tvořivým a autonomním projevem, nikoli pouhým odrazem patologického stavu píšícího, je třeba zmínit ještě několik dalších námitek. Při pročítání těchto symptomů je obtížné nezdržet se zcela spontánní reakce: copak se s podobnými „defekty“ občas nevyjadřujeme – vědomě či nevědomě – všichni, bez ohledu na klinický obraz našeho duševního zdraví? Nedoprovází některý z těchto symptomů naši řeč, ať už jde o běžnou účelovou komunikaci či záměrně hravý písemný projev?

Antropologie bludu

Druhý problém se týká geneze těchto psychiatrických symptomů, které – jak upozorňuje fenomenolog a psychiatr Manfred Spitzer – nejsou ničím jiným než subjektivními zkušenostmi, tak jak je popsali pacienti, což neznamená nic menšího, než že jsou tyto symptomy nutně zprostředkovány jazykem. Uvedené symptomy jsou pochopitelně výsledkem pozorování psychiatrů zkoumajících schizofrenní řeč, nikoliv konstatováním samotných pacientů. Právě proto je však nutné vzít v úvahu, že psychiatrie se v této souvislosti nemůže opřít o nic jiného než o jazyk, a ten podle Spitzera není pouhým médiem, v němž je patologie ohlášena, ale sám je podřízen patologické deformaci. Nezdá se tedy nijak zvlášť přínosné vycházet při analýze takzvaného patologického jazyka z měřítek, která se sice vydávají za objektivní, sama však vycházejí z deformované řeči, aniž by tuto skutečnost zohledňovala.

A konečně třetí námitka je možná nejpodstatnější a odvolává se na fenomenologicko­antropologický postoj, jak jej ke způsobu pojmenování psychopatologických symptomů zastával například nedávno zesnulý holandský psychiatr Jan Hendrik van den Berg. Při snaze porozumět řeči jednoho ze svých pacientů píše: „Není obtížné označit tuto odpověď za: ,mnohomluvnost‘, ,rozvleklost‘, ,chorobné setrvávání u tématu‘, ,opakování výrazů‘ – či dokonce ,verbigeraci‘. Pronášíme­li však tyto termíny, je jasné, že spíše než pacienta posuzujeme sami sebe: když říkáme, že je mnohomluvný, ve skutečnosti prohlašujeme, že kdyby naše vlastní výpovědi byly stejné jako pacientovy, byly by mnohomluvné pro nás a pro nám podobné.“

Všechny předestřené pojmy jsou totiž definovány v opozici k určité normě, standardnímu, objektivnímu a „zdravému“ stavu řeči. Stejná obezřetnost by měla platit i při analýze obsahu textů, jež se mohou na první pohled jevit jako produkt „fantasmagorie“ či „bludu“, neboť, jak upřesňuje Berg, „říkáme­li o nějakém pacientovi, že blouzní, přenášíme jeho výrazy do své skutečnosti, jež nemá se skutečností pacienta nic společného. Pro paranoika jsou jeho stihomamy stejně skutečné, jako je pro nás naše očekávání. Stejně tak jsou pro jedince trpícího halucinacemi jeho vidiny stejně nepochybné, jako jsou všechny projevy našeho normálního smyslového života pro nás.“

Stejně jako bere autor surového psaní své vidiny s největší pravděpodobností naprosto vážně, měl by se i čtenář pokusit brát jeho texty doslova, tedy v jejich znepokojivé a přitažlivým způsobem cizí podobě, a nikoli z hlediska jiného, „zdravého“ jazyka, pomocí něhož patologie dešifruje a následně uvede na pravou míru. Teorií o tom, jak psychotici vlastně prožívají a užívají řeč, je celá řada, zde postačí na závěr anekdota Michèle Nevertové, která ono „jiné“ fungování jazyka možná osvětluje lépe než nějaká obšírná definice: Jeden psychiatr dopomohl svému schizofrennímu pacientovi, kterého pokládal za vyléčeného, k práci v pekařství. O dva roky později šel kolem krámu, dostal chuť pozdravit ho a optat se, jak se mu daří, uvnitř jej ale nenašel, vydal se tedy do zahrady za domem. Seděl tam na trávě se spokojeným výrazem a házel kusy čerstvě zadělaného těsta na chleba do koruny stromu. „Co to tam děláte?“ ptal se psychiatr překvapeně. „No přece listové těsto,“ odpověděl bývalý pacient.

Autor je komparatista a překladatel.

Esej vychází z textu, který byl publikován pod názvem Schizofrenie (a) psaní. Pod krajkou řeči Blanche T. ve Světě literatury č. 47, roč. 23, 2013.