Nedávná sněmovní diskuse při prvním čtení návrhu zákona o uznání protikomunistického odboje přivedla ministra vnitra Radka Johna k rozhodnutí nechat připravit podklady pro případný zákaz KSČM. Hledání hrdinů, kterých se v české novodobé historii příliš nedostává, se tak ukazuje jako nerozlučně spojené s označováním viníků totalitní minulosti. Obojí se přitom děje velmi účelově, jako by stačil výčet jmen v případě obou skupin. Označkování těchto komunit má mít zřejmě léčebný efekt, který dokáže nahradit absentující analýzu a sebereflexi národa poznamenaného čtyřicetiletou a převážně dobrovolnou symbiózou s totalitou. Jinak nelze vysvětlit víru ve společenskou katarzi, která je očekávána jako zákonitý důsledek zákazu KSČM, doprovázeného úředním posvěcením selektivně vybraných účastníků tzv. třetího odboje. Očista všech se má udát prostřednictvím několika „zákonných hrdinů“ a zákazem politické strany.
Slepá víra v sílu symbolů a seznamů a s tím spojená povrchnost provází už druhé desetiletí pokračující diskusi i nad takřka nezměněným názvem českých komunistů, který je pro mnoho lidí, včetně odpůrců zákazu KSČM, hlavním důkazem jejich nereformovatelnosti. Občas se zdá, že kdyby se po vzoru polských a maďarských stran prostě jen zavčas přejmenovali, mohli jsme si všichni ušetřit dvacet let trvající spor. Museli bychom pak konečně připustit, že čeští komunisté jsou sice zastydlí, ale také adaptabilní, zejména na podmínky efektivního přežívání v kapitalismu a parlamentní demokracii. Tolik, až si lze jen těžko představit, že by se bez nich ostatní politické strany (nejen levicové) v parlamentu vůbec obešly. Legální komunistická strana v obou sněmovnách nám připomíná naše špatné svědomí z minula stejně jako disidenti. Toho se ale zákazem nezbavíme. Pokud dnes na českých komunistech něco skutečně děsí, je to čistý radikální nacionalismus, který ovšem nereprezentují zdaleka sami.
Grebeníčkova studenoválečnická rétorika v parlamentní rozpravě je nakonec ve stejném terminologickém zajetí jako mluva senátora Štětiny. Ten podle svých slov „posledních padesát let bojuje proti bolševismu“. Z jeho politického angažmá je přitom zřetelné, že na nic jiného mu nezbývá čas.
Nový návrh zákona o protikomunistickém odboji se zdá být ve svých omylech v podstatě totožný s tím bývalým senátním. To potvrdil ve své úvodní řeči i jeho navrhovatel Petr Tluchoř (ODS), když řekl, že „vzali původní senátní návrh zákona za svůj“. Zpravodaj Jan Vidím (ODS) vysvětlil, že jsou sice možné změny v lhůtách a kritériích pro určení jednotlivých kategorií příslušníků třetího odboje, ale dodal: „Podstatně hůř si umím představit, že vyřadíme z rozhodovacích procesů zaměstnance Ústavu pro studium totalitních režimů.“ O tom, kdo je odbojářem, má tedy opět rozhodovat ústav, jenž byl údajně zřizován pro zcela jiné účely – bádání, archivaci a zpřístupnění materiálů souvisejících s minulým režimem. Navíc jde o pracoviště, které bylo za krátkou dobu své existence několikráte věrohodně osočeno z práce na základě politické zakázky. Dokonce i svými bývalými pracovníky a zastánci. Skutečná úloha ÚSTR je tedy konečně zcela přímočaře pojmenována v návrhu zákona o protikomunistickém odboji, který může být v Senátu paradoxně přijat jen kvůli smrti bývalého komunisty – disidenta Jiřího Dienstbiera.
Potvrzování role ÚSTR ale možná nekončí. Vláda se nechala slyšet, že by se po vzoru Polska měl připravit zákon, který by řešil materiální újmu protikomunistických odbojářů z doby jejich pronásledování, a to krácením důchodů bývalých funkcionářů KSČ a zaměstnanců Státní bezpečnosti. „Může to být třeba doživotní srážková daň,“ uvedl předseda poslanců TOP 09 Petr Gazdík a my se můžeme jen dohadovat, zda by sestavením příslušných seznamů a stanovením míry provinění s adekvátní výškou srážkové daně nebyl opět pověřen ÚSTR. Z diskuse o tom, kdo si zaslouží diplom odbojáře nebo pouze odpůrce (disidenta) minulého režimu, se bohužel vytratilo vědomí, že zákaz komunistů by vytvořil tentokrát ilegální, myšlenkovou opozici, která by zcela nezaslouženě získala romantický nádech. Postrádala by zatím morální kredit a odhodlání disentu normalizačního, ale stejně jako s nimi by se s ní bojovalo zákazem.