Proč má třetí svazek Nejlepších českých básní dva doslovy a co se do něj nevešlo? Autorka komentuje poslední básnické debuty, sbírky nominované na literární ceny i zklamaná čtenářská očekávání.
V listopadu vyšly Nejlepší české básně 2011. Jak je ale známo, vzhledem k termínu vydání – 16. listopadu, na výročí Máchovy smrti – do něj lze zahrnout maximálně ještě básně publikované o prázdninách. Zkusme tedy doříci příběh české poezie v roce 2011.
Třetí svazek Nejlepších českých básní je v mnohém netypický. Především už volbou editora a arbitra – Jan Štolba (nar. 1957) jako uznávaný básník a respektovaný kritik by možná byl už spíše adeptem na arbitra. Spojení s básníkem Petrem Králem (nar. 1941) se navíc neukázalo jako příliš šťastné, protože rozdílnější přístup k poezii aby člověk pohledal. Oba autoři to ostatně otevřeně konstatují v doslovech. Je jistě pro dobro věci, aby se editor a arbitr doplňovali a aby „zasloužilý“ (tak praví anotace) básník svým výběrem korigoval původní editorovu představu. Zde však převládl nejen náhled, ale i výběr arbitrův, takže princip, na kterém antologie stojí, byl zcela převrácen. Respektuji pohled Petra Krále a v mnohém s ním souhlasím, stejnou měrou však lituji, že jsme takto přišli o sborník vycházející čistě z výběru Jana Štolby.
Důsledkem je další netypičnost: svazek má dva rovnocenné doslovy, které nabízejí odlišné pohledy nejen na české básnictví v uplynulém (zhruba) roce, ale i na poezii obecně. To je už ovšem jednoznačně přínosné, tím spíš, že každý z textů je koncipován jinak. Zatímco stať Petra Krále je v prvé řadě básníkovým vyznáním z toho, co pro něj poezie je (báseň – událost), a co se tak jen tváří (báseň – forma), studie Jana Štolby ji především velmi přehledně a pozorně strukturuje. Průmětem obou statí je tedy maximálně důkladný pohled na současné české básnictví.
Samotný výběr básní je ryze věcí individuálních estetických preferencí, proto jen jedna poznámka: Jak někteří konstatovali už na křtu almanachu a poté na Facebooku, je překvapivé, že se do svazku dostaly básně pouze tří autorek. I mně zde chybějí přinejmenším básně Marie Šťastné a Jitky B. Srbové a zároveň mě zarazilo vyřazení veršů Ireny Šťastné proto, že jim podle názoru Petra Krále „vzaly kredit“ autorčiny odpovědi v rozhovoru pro Tvar. Ovšem zda přihlížet pouze ke kvalitě textu bez ohledu na autora, či nikoli, neboť „podpisem se ručí“ (viz Milan Děžinský v Tvaru č. 9/2011), to by bylo na samostatnou debatu (osobně je mi bližší první přístup).
Od září do prosince
Přistupme nyní ke sbírkám, které se do svazku nemohly dostat už z důvodů časových. Hned v září vyšla v Literárním salonu další, už pátá trojice básnických knih. Zatímco Obsidiánové šílence Jana Riedlbaucha kritika právem smetla (Michal Jareš je v Tvaru č. 18/2011 sarkasticky nominuje do „Nejhorších českých básní 2011“), sbírka Milana Šťastného Ještě jsi přináší zejména v první části Tam u nás poezii venkovsky uzemněnou, ba zemitou („Láska se tehdy měřila/ vidlemi na hnůj“). Za robustností výrazu však dýchá celý další vesmír, plný tajemství i tajemna, prolnutí do nevědomí či snu („Toulavý stín matky/ prochází zahradou/ pod pažemi dvě spící popůlnoční slípky“), podbarvený přízračností, jindy ironií nebo návraty do dětství.
Zcela jinou poetiku přináší debut Wandy Heinrichové (nar. 1968) Nalomenou. Ani tato poezie není líbivá či snadná, právě naopak: básnířka, stylizující se do role outsidera („pach ghetta/ z mých vlastních pórů“), má citlivý radar pro nenápadná prolnutí času a místa, v nichž se naladěnému vnímateli může otevřít cosi z věčnosti i pomíjivosti zároveň. I proto se často ocitáme v mezičase, zdůrazněném motivy nádraží, vlaků, tramvají…, a tedy i odjezdů, míjení (se) a mizení, a to skutečných i snových („pod okny plují pusté/ tramvaje/ moje noční sestry/ po kouskách/ mě odvážejí/ do hloubi/ města“). Tato jemná, ale i nelítostně antiiluzivní poezie staví na maximálně zostřených smyslech a intuici. Odtud plynulý tok asociativních představ i ženskost, která z veršů nikdy okázale nečiší (básnířka jako by si od ní držela rezervovaný odstup), tvoří však tichou, ale podstatnou spodní vrstvu, prostoupenou sexualitou.
K vyhraněným prvotinám, které stihly vyjít do prázdnin – mám na mysli zejména koncentrovanou poezii Jitky B. Srbové (nar. 1976) Někdo se loudá po psím (recenze viz A2 č. 5/2012), experiment Ondřeje Buddeuse (nar. 1984) 55 007 znaků včetně mezer a hlavně debut Kamila Boušky (nar. 1979) Oheň po slavnosti (recenze viz A2 č. 18/2011), nominovaný na dvě Magnesie Litery –, přibyla na sklonku roku ambiciózní prvotina Adama Borziče (nar. 1978) Rozevírání. Poetika tohoto člena skupiny Fantasía si čtenáře rázem podmaní opulentní obrazností stejně jako suverénním gestem, jímž spojuje tematiku „duchovní, společensko-kritickou, ale i milostnou a intimní“, jak uvádí Karel Piorecký na záložce. Výsledkem je nesnadný, ale imponující dynamický celek, který vyzývá k opakovanému čtení a proplétání se dalšími a dalšími vrstvami. Ať už člověk věří nebo nevěří, že „básník je lékařem všech“, ať už ho ten ohňostroj imaginace fascinuje nonstop, nebo v té oslňující intenzitě po chvíli tone, je třeba držet se veršů-kréda z básně Z lodi (Hamburk): „Nejsem nad věcí./ Věci žijí se mnou./ Žijí mnou.“ Pak se rozplyne i nařčení z přílišného patosu či artistnosti.
Příběh básně, příběh metafory
Hned dvě sbírky vydal loni Radek Fridrich. Po Krooa krooa (recenze viz A2 č. 8/2012), též nominované na Magnesii Literu, následují Nebožky/Selige. Tato česko-německá sbírka je zdánlivě monotematická: soustředí se na dávné příběhy žen, nabývající až mytických rozměrů. Zvolené téma díky množství poloh a variací přerůstá v polyfonii lidských (nejen „ženských“) osudů, snů, nadějí i strastí. Někdo může Radku Fridrichovi vyčítat příliš věcný, málo nápaditý jazyk, domnívám se však, že byl zvolen adekvátně. Leccos se snad ani nehodí dekorovat a metaforou je koneckonců každý z načrtnutých „příběhů“.
Od „nánosu metafor“ (jak praví Jakub Vaníček v doslovu) se programově snaží oprostit Jan Těsnohlídek ml. v Rakovině. Otázka zní, zda s vaničkou nevylévá i dítě, tedy zda se rezignací na „kadluby metafor a jiných poetických produktů“ nevzdává i samotné poezie (jak se to skutečně má s metaforičností v Rakovině, uvádí recenze Vladimíra Reisingera v Tvaru č. 17/2011). Pro mě je Těsnohlídkova sbírka zklamáním i proto, že mě jeho debut svého času nadchl – odvahou ke generační zpovědi, rvavou energičností a adolescentní, ale právě proto sympatickou přímočarostí. Jenže kde bývala rozháranost a plastičnost, je nyní dvojrozměrná plochost, takže většině těch výseků současnosti paradoxně nelze pro samou typičnost věřit, a hlavně – kde byla spontánní verva, jako by byl nyní implantován kalkul. Vyčerpávající spektrum naléhavých témat skoro budí podezření, že si autor nejprve vytvořil jejich seznam, ne-li tabulku v Excelu, a pak už jen plnil plán. Škoda.
Naopak nenápadná, a přesto podstatná je druhá sbírka Štěpána Noska Na svobodě. Podobně jako Vít Janota nebo Petr Kukal ve sbírce Hejna ptáků a všechno, která také vyšla již mimo záběr sborníku, tematizuje pocit životní deziluze, vyčerpanosti, bezvýchodnosti (název sbírky nelze číst jinak než ironicky), krutého vědomí, že „do ráje se nevstupuje ani včera ani zítra ani dnes“. Záběr sbírky, v níž hrají důležitou roli návratné motivy související s viděním života jako ve filmu či na fotografii, je však mnohem širší. Lze tu zahlédnout drásavý příběh lásky (Email, Loučit se…), ale i kritiku zvěcnělé, zcyničtělé současnosti (Soumrak východu, Redakce) a za tím vším tíseň, úzkost a stesk, přebíjené sarkasmem, vynucenou racionalitou a drsností: „prosímtě se mě neptej/ kde je ti konec kde je mi konec“. Kusy světa – právě disparátnost, evokující chlad a destrukci, je pro Noskovy nové básně typická – zůstávají v bezútěšném stavu neladného nepořádku, který lze jen evidovat, sotva však změnit. Ostatně Život je jinde, jak konstatuje titul možná nejsilnější básně sbírky.
Kromě těchto básnických knih vyšla řada dalších, ať už od autorů na začátku tvůrčí dráhy – Ondřej Zajac: Kafegrafie, Michaela Keroušová: Nemístnosti, Žaneta Lichtenbergová: Ptáci vykolejili z brázd – či zasloužilých „bardů“, jako jsou Ivan Wernisch (Chodit po provaze je snadné) nebo František Listopad (Curricula). Událostí je také vydání Sebraných spisů Františka Listopada – Svazek I. verše z let 1943–1981 a Básní a brundibásní Jiřího Pištory, jehož verše jsou jistě pro mnohé objevem.
Poezie v roce 2012
A vyhlídky? Stačí zajít na čtení autorů, jako jsou Kateřina Rudčenková, Marie Šťastná, Jakub Řehák či členové skupiny Fantasía, případně na strhující performanci, jakou bývají čtení Lubora Kasala či Svatavy Antošové, a o současnou poezii netřeba mít zásadní obavy. Tím spíš, že nedávno vyšly i publikace přinášející cenné reflexe – Karel Piorecký: Česká poezie v postmoderní situaci (2011), Jan Štolba: Lomcování slovy (2011) – a že například ve Fra letos chystají k vydání kromě jiného sbírky Kateřiny Rudčenkové, Petra Borkovce, Jakuba Řeháka či Ondřeje Buddeuse, v Hostu pak básně Milana Děžinského, Petra Hrušky, Radka Malého či Martina Stöhra.
Autorka je bohemistka.