Pokus o dějiny nové literatury

Zanedbána je současná literatura česká. Nejen z hlediska recenzního provozu, kde myšlenkové výkony i ambice jít nad rámec referování o jedné konkrétní knize bývají vzácnou událostí, ale také – a snad ještě křiklavěji – z hlediska akademické reflexe. Nemáme jedinou literárněhistorickou syntézu, která by poslední čtvrtstoletí pojednala tak, že by nabídla koncept, zvážila možnosti a způsoby ­reflexe a neskončila jen u ládování děl do nahodilých škatulek dle momentálního dojmu či právě módních nálepek.

Selhává nejen primární výzkum, ale i akademický servis: webový Slovník české literatury po roce 1945, který by jistě měl být vlajkovou lodí akademického pracoviště, poskytujícího veřejnosti informační zdroj kvalitnější než kutilská Wikipedie, mluví dnes na titulní stránce o roce 2013 v čase budoucím. Neaktualizována jsou v něm již řadu let hesla většiny současných českých autorů, u nichž proměna tvorby i recepce je v logice věci výraznější než v případě autorů dávno mrtvých. Dílo Emila Hakla zde končí knihou Let čarodějnice z roku 2008, Tomáš Zmeškal, Jakuba Katalpa či Kateřina Tučková nebyli dosud zaregistrováni jako spisovatelé vůbec.

Tentokrát bez brýlí

V badatelnách akademického Ústavu pro českou literaturu nicméně vznikl záslužný projekt, mapující díla porevoluční české literatury v desetiletých intervalech. Začalo to svazkem V souřadnicích volnosti (2008), věnovaným interpretacím české literatury devadesátých let 20. století. Nyní přichází svazek druhý – V souřadnicích mnohosti s podtitulem Česká literatura první dekády jednadvacátého století v souvislostech a interpretacích.

Zatímco první kniha ležela edičně na bedrech čtyřlístku Petr Hruška, Lubomír Machala, Libor Vodička a Jiří Zizler, nová práce má jednu hlavní editorku – Alenu Fialovou, která si navíc vzala na starost část o próze. Pasáže o poezii editoval opět Petr Hruška, drama tentokrát Lenka Jungmannová. Název, vyhýbající se nelichotivému označení „nultá léta“, nově slibuje nejen interpretace, ale i souvislosti. V nakladatelství Academia také mezitím opustili představu, že se na obálku publikace shrnující výsledky humanitního bádání nejlépe hodí obrázek brýlí (vybízející k závěru, že takové bádání hlavně kazí oči), a zabalili knihu do velikonoční zelené. Na svém webu pak poněkud nafoukli její rozsah – nabízejí 860 stran, i když ve skutečnosti má kniha stran jen 818.

Hledání klíčových témat

Zanechme však rozbalování a nahlédněme dovnitř. Ve srovnání s předchozí prací je v novém svazku v souladu s jeho podtitulem vskutku znát více vůle po hledání a vyjadřování souvislostí. Důvodem může být to, že léta devadesátá jsou v našem povědomí zapsána především jako doba radikálního dění, kdy byly přenastavovány základní parametry institucionálního fungování literatury, ale i dalších sfér kulturního života – včetně fungování nakladatelství či knižního trhu. Díla samotná jako by stála cudně v pozadí. ­Příčinou ale mohl být i zjevný problém prvního svazku, který sice nejprve řekl cosi základního o době a nastínil obecné pole literatury či daného literárního druhu, ale poté už interpretace analyzovaly vždy jen jedno dílo, přičemž se soustředily především právě na jeho jedinečnost.

Fakt, že se v následujícím desetiletí literární i kulturní život více stabilizoval, umožnil věnovat se V souřadnicích mnohosti zevrubněji knižnímu trhu, nástupu e­knih a narůstající roli internetu. Autorem kapitoly o literární kultuře desetiletí 2001 až 2010 je Karel Piorecký, kterého zkoumání internetového média dlouhodobě přitahuje. Není divu, že mu věnuje stěžejní pozornost právě v souvislosti s dekádou, která s internetem už asi natrvalo zůstane spjatá podobně, jako se svázala léta třicátá s etablováním superhrdinského komiksu. Výklad nutně mísí popis, usilující o evidenci základních fakt, s interpretací. Názvy podkapitol odkazující k literárním cenám, časopisům, festivalům či organizacím se střídají s nadpisy typu „Krize české literatury“ či „Literatura a politika“, tedy s názvy výrazně abstrahujícími. Piorecký sice v pasáži o kritice říká, že jen „menší část mladé literární kritiky začala akcentovat společenskou roli literatury“ (a jako jmenný doklad musí v závorce kromě Jakuba Vaníčka uvést i sám sebe, aby jich bylo víc), ale poté onen barthesovský „šepot“ literatury celého desetiletí – tedy debaty, polemické spory i „ideo­vé“ postuláty – nachází právě ve sporech o angažovanost literatury a v postupném prosazování angažovanosti, ať už v podobě borzičovského „citového zaujetí“, anebo i občanského aktivismu.

Podle Pioreckého tato diskuse „kulminovala“ tezemi, které vložili členové básnické skupiny Fantasía do ankety v Tvaru v prosinci 2010. Jednak mám dojem, že jako kulminace se tato událost může jevit právě jen z hlediska historikova, jemuž se zkoumaný materiál daným rokem uzavírá (o roce 2011 už psát nebude), ale hlavně se mi zdá, že zde už dostává prostor interpretace značně subjektivní. Dovedu si představit, že s odstupem dalších desetiletí se budoucím literárním historikům budou dobové diskuse o angažovanosti jevit stejně bizarně jako „diskuse“ o pravosti RKZ ve dvacátých letech 20. století či o socialistickém realismu v letech osmdesátých. A je zjevné, že kromě nevyhnutelné subjektivity interpretovy se toto hledání klíčových témat odvíjí i od periodik, která onen interpret vnímá jako stěžejní. Piorecký „naslouchá“ především dění v Tvaru a výběrově pak v Hostu či A2. Optikou Analogonu, Souvislostí nebo Revolver Revue, ale i optikou deníkových perio­­dik by se nejspíš jako klíčová jevila témata zcela jiná. Na argumentaci zde není prostor, ale dobová řeč dané dekády dle mého soudu mluví přinejmenším stejně výrazně i o vyrovnávání se s tržními mechanismy, s intermediálním splýváním či s přináležitostí do středoevropského kontextu.

Losování z klobouku

Samotný výběr interpretovaných děl je dán pravidly nastavenými už prvním svazkem: každý rok by měl být obsazen symetricky, čili nelze z jednoho roku interpretovat děl devět a z následného nic. A každý autor by měl být zastoupen přiměřeně. Takže z Jáchyma Topola je vybrán román Kloktat dehet, i když také Noční práce či Chladnou zemí jsou asi vydatnější z hlediska významové hloubky i dopadu a způsobu bytí na literárním poli než Rudišovo Nebe pod Berlínem. Z Viewegha byla vybrána Vybíjená, ale losovat se asi mohlo z klobouku. Do výběru se dostávají jak díla „hluboká“ (díla jakožto nádoby na význam), tak i „oblíbená“ (díla­události). Status ocenění, jakkoli podivného, velí i nadále interpretačně opečovávat Bryczův román Patriarchátu dávno zašlá sláva, zatímco se nevešel ani jeden z románů Hany Andronikovy. Pocity, že tam to být mělo a ono zase nemuselo, jsou ovšem dosti subjektivní, jakkoli nevyhnutelné. Co však jde – aspoň doufám – nad úroveň pouhých dojmů, je konstatování, že už první svazek stačil k tomu, aby se ukázala nesmyslnost oddílu „ukázka“. U básniček dostáváme autonomní celek, ale k čemu je jednostránkový úryvek z prózy či dramatu? Román či drama nefungují jako láhev whisky, aby si člověk z loku udělal představu o celku. Vybírá se pasáž nejlepší, nebo naopak „typická“? A typická tematicky, či stylově?

A ještě dovětek šťouralský. Ediční poznámka říká, že jména z literárních děl byla zaznamenána „pouze tehdy, jedná­li se o skutečné historické postavy“. Jako by teorie fikčních světů nikdy nebyla, jako by ve stejném ústavu nevydali sborník k poctě Lubomíra Doležela… Až se bude chystat příští svazek, který nejspíš zahrne i Drábkovu hru Koule, budu moc zvědavý, zda se hlavní hrdinky do rejstříku dostanou.

Autor je literární teoretik a vysokoškolský pedagog.