Filosofie vznikla

„Jsme účastníky Události matématu!“ prohlásil ve svém Manifestu za filosofii (Manifeste pour la philosophie, 1988) Alain Badiou, jehož Slavoj Žižek s oblibou přirovnává k „ži­jícímu Platónovi, kterého dneska můžete potkat, jak se prochází po městě“. V čem spočívá výjimečnost Badiouovy pozice? Co je na ní „platónského“, a jak se může v tom případě Badiou těšit tak bezbřehému obdivu od jednoho z největších materialistů současnosti? Co je to vůbec „Událost“ a jak se jí můžeme „účastnit“?

Na to vše má odpovědět Manifest za filosofii, který se ve formátu malé rudé knížečky dočkal letos českého překladu. Klíčovou otázkou počátku Badiouova hlavního tvůrčího období, jehož je Manifest úvodem, je však smysl filosofie: Jakou roli může hrát filosofie v době „konce velkých vyprávění“ a o čem ještě může vyprávět?

Badiouův význam vyrůstá především z celoživotního filosofického projektu snoubícího platónskou linii s psychoanalytickým aparátem francouzského „antifilosofa“ Jacquese Lacana a s teorií množin amerického matematika Paula Josepha Cohena. Systém francouzského myslitele je doposud zaznamenán ve dvou stěžejních dílech: Bytí a Události (L’Être et l’Événement, 1988) a Logikách světů (Logiques des mondes. L’Être et l’Événement 2, 2006). Každé Badiouovo opus magnum zatím doprovázel i manifest, jehož smyslem bylo vytyčit podmínky možnosti bádání a obhájit trvající relevanci předmětu filosofie samotné.

Zbytečná existence filosofie

Při své loňské pražské návštěvě stihl Badiou dvě veřejné přednášky. První z nich se nesla v duchu jeho politické teorie s ohledem na současnou situaci střední Evropy, při níž francouzský „maoista moderny“ představil i svou vizi nové politické Pravdy, která bude v principiálním rozporu s kapitalistickou modernitou a ve které se osa modernity odchyluje od svého kapitalistického kursu „exploatace a zbytečnosti“ a kříží se s komunistickou ideou jakožto „svéprávnou správou lidského“.

Druhou přednášku s provokativním názvem Qu’est­ce qu’une vérité? (Co je pravda?) proslovil Badiou příznačně na mezinárodní konferenci věnované jeho vlastnímu dílu. Slavný žák Louise Althussera v ní stručně představil genezi svého robustního filosofického schématu, v jehož dikci se pokouší jako novodobý Sokrates vykročit z „moderní sofistiky“, začarovaného kruhu těl a jazyků, tím, že filosofii navrátí některé její veliké pojmy, kterých se sama vzdala a ustoupila tak svým kritikům. A to jen proto, aby se mohla dál opájet svou relevantní, jakkoli zbytečnou existencí.

Jak lze tedy z moderní sofistiky vykročit? Podle Badioua existují kromě těl a jazyků i Pravdy. Ty jsou produktem vnějších generických procedur umění, politiky, vědy a lásky. Filosofie tyto pravdy nevytváří, protože na jejích vnějších procedurách sama závisí – pouze uspořádává situace po příchodu nových pravd.

Filosofie podle Badioua vznikla, je diskontinuitní, a tudíž ke své existenci vyžaduje podmínky. Těmito podmínkami jsou procedury, které se vztahují k myšlení a jsou vůči němu invariantní. „Pravdou“ Badiou nazývá právě tuto invariantnost: filosofii tedy podmiňují procedury Pravdy. Politická Událost revoluce ustavuje svůj subjekt, milostná Událost subjekt paralyzuje v rámci Dvojice, rozšiřuje prostor myšlení z pouhé identity na diferenci. Existují pouze pravdy politické, vědecké, milostné a umělecké.

Co z toho plyne? Filosofie nevytváří pravdy – původ Pravdy spočívá v řádu Události. Pravda není uchopitelná věděním, nýbrž je jeho trhlinou. Úkolem a mocí filosofie není vyslovovat pravdy, ale formulovat jejich myslitelné spojení.

Filosofie se jeví zbytečná pokaždé, kdy se pevně „přistehuje“ k jedné ze svých podmínek. Smířena s rolí poskoka politického projektu, asistenta vědecké disciplíny či obdivovatele básnické metafory, pomáhá sama takto podvyživená filosofie vypouštět svou mízu. Badiou připomíná, že skutečná výjimečnost filosofie spočívá právě v tom, že jako jediná dokáže vzít v potaz celé pole vlastních podmínek.

Už příliš dlouho vyhlašovali filosofové konec filosofie, už příliš dlouho vyhlašovali politologové konec dějin. Badiou vyhlašuje konec obou těchto konců: filosofie v jeho díle znovu zří komplexnost svých podmínek, vrací se do dějin a s jejím návratem se vracejí i dějiny.

Filosofie přistehovaná a ponížená

Proč vlastně filosofie potřebuje advokáta? Málokterá metoda totiž trpěla od konce minulého století tak silným pocitem méněcennosti. První manifest byl pokusem zprostit filosofii obvinění ze společenských katastrof minulého století. Filosofové, kteří přečkali ničivé nájezdy antifilosofů, neváhali ze samé opatrnosti „přistehovat“ celou filosofii vždy jen k jedné z jejích dílčích podmínek: kdysi majestátní filosofie se roztříštila a zahrabala v písečcích literární kritiky, stále autističtější analýzy jazyka či poníženého pohůnkování kognitivním vědám.

Badiou přitom označuje spojování filosofie s politickými fiasky minulého století za paradoxní. Z čeho vlastně pramenila utkvělá potřeba filosofů zmrskat si při první příležitosti vlastní záda? „Největší hlavy své generace“ byly se sklopenýma ušima ochotny flagelantsky přijmout vinu za všechna politická fiaska. Může však něco být znakem větší sebestřednosti než přisvojení tak silného vlivu na společenské otřesy? Filosofové slíbili skončit s „velkými vyprávěními“, vzdali se filosofie, aby zachránili svou donebevolající pýchu.

„Ve skutečnosti není nikdy skromné vyhlásit ‚konec‘, dovršení, radikální krizi. Ohlášení ‚konce velkých vyprávění‘ je stejně neskromné jako velké vyprávění samotné, ujištění o ‚konci metafyziky‘ se pohybuje na půdě metafyzické kategorie jistoty, dekonstrukce pojmu subjekt vyžaduje ústřední kategorii,“ říká Badiou.

Platónské gesto

Všechny „stehy“, kterými je filosofie svázána vždy s jednou ze svých podmínek, nápadně připomínají její stehy ve zlaté éře aténské demokracie. Sofisté zotročují filosofii, redukují ji na metodiku, tréninkovou pomůcku pro rétorické školení aktérů demokratické obce. Platón v tom odhaluje spiknutí sofistů s básníky.

Podle Badioua (snad proto Platóna naší epochy) se toto spiknutí opakuje po ose Nie­tzsche–Heidegger–Wittgenstein. Na Východě se filosofie přistehovala k politické podmínce, marxismu a jeho velké výmluvě „dějinné nutnosti“; na Západě se od světského marasmu odvrátila směrem k reakční nostalgii a akademické meditaci nad jazykovou strukturou.

Takto ochočená filosofie, pyšná a bezvýznamná zároveň, prohrává podle Badioua bitvu s kapitálem, naším jediným známým horizontem. A prohrává ji bez boje, kontumačně, protože ochočuje sama sebe, když se choulí ke svým dílčím podmínkám. Tahle epocha ale podle Badioua končí. Nespoutaný kapitál vyjevuje svou hlavní ontologickou ctnost: odhaluje „možnost jako základ prezentace“. Kapitál je úzce spojen s procesem desakralizace a spolu s tímto odhalením ukazuje i cestu svého vlastního překonání.

A překonat myšlenkový horizont kapitálu, to je hlavní úkol naší doby.

Autor je redaktor Deníku Referendum.