Ekofilosof Josef Šmajs nedávno publikoval na Britských listech článek o protipřírodní orientaci naší kultury. V jeho titulku klade otázku, zda souvisí ekologická krize s predátorským duchovním paradigmatem kultury, a v předloženém textu na ni odpovídá kladně. To, že člověk na prostředí, v němž žije, působí negativně, že na něj nebere ohled, když konstruuje složité ekonomické teorie, je zřejmé. Šmajs jde dál a tvrdí, že bezohlednost k přírodě je jakousi skrytou pravdou o naší existenci na Zemi. Predátorské duchovní paradigma bylo podle Šmajse založeno už v antice, kdy se začala idealizovat skutečnost: „Řecké geometrické, matematické a filosofické pojmy, odvozené z rysů makroskopické úrovně smysly poznávané skutečnosti, svou racionální pádností způsobily podvržení idealizované přírody za přírodu skutečnou. Namísto dění a neprůhledných jemně uspořádaných struktur studovali řečtí filosofové jen stálé bytí a hypostazované abstrakce.“ Podobně uvažoval Husserl, když kritizoval soudobé vědy, a požadoval, aby se naše myšlení vrátilo zpět k věcem samotným.
Mohli bychom Šmajse v klidu odmávnout s tím, že pouze přezpíval evergreen kritického myšlení, mohli bychom říct, že až dosud nebyl žádný z filosofů schopen dominantní paradigma změnit – a že filosofie se na onom překrývání skutečnosti abstrakty podílí úplně stejně jako všechny ostatní vědy. Její pracovní výkony jsou sice občas narušovány projevy kritickými k člověku a jeho kultuře, ty ale slouží snad jen jako vývěva kolektivního svědomí.
Jenže Šmajs klade jistý požadavek. Tvrdí, že ono dominantní paradigma je sice někdy nabouráváno iniciativou zdola, máli však dojít k jeho radikální proměně, je nezbytné, aby se zapojila i teorie a ekonomie. A zde už můžeme Šmajsův text rozvést v problematice umění. Stačí jen připustit, že je to právě umělecké dílo, které umožňuje prvotní názor obecného stavu, a tedy i první krok ke změně v chování společnosti nebo k realizaci iluzorních představ.
Co na to humanistická tradice? Nevypukne náhodou v jistých kruzích panika, že už zase chceme vyjímat z umění člověka a že dílo samotné pak začneme poměřovat hodnotami, které už nemají s člověkem nic společného? Na takovou hysterickou reakci je nutno se připravit – pro začátek bychom mohli připustit i to, že humanisticky orientované umění zašlo ve své obhajobě člověka tak daleko, aby se nyní cítilo ohroženo až ke svým kořenům.
Přeháním, když napíšu, že je biofilní estetika nelidská? Sotva si dokážeme představit jiného původce umění než člověka, případně jiné hodnoty než ty antropomorfizované. Jenže i to nás nutí k tak radikálnímu závěru: objektem nehumánního umění by měly být především ty hodnoty, které nebyly vytvořeny uměle, které nebyly přirozenému světu vnuceny činností člověka. Psaní by se mělo stát metaforou pralesa, anebo naopak: psaní by mělo vstřebat monokulturu naší dnešní krajiny, mělo by ve svých strukturách formulovat normalizované vodní toky, umělé, z abstrakce vzniklé hospodářské systémy, jejichž strůjcem není nikdo jiný než člověk. Jak by takové dílo vypadalo, jak by bylo vytvořeno, jak bychom je vnímali, jaká by byla jeho funkce, to všechno jsou otázky, na něž dnes můžeme jen stěží odpovědět. Až příliš jsme si zvykli, že mírou všeho je člověk a kulturní systém jím vytvořený.
Dokážeme si vůbec představit, že hodnota uměleckého díla vznikne jinak než tak, že ji člověk rozpozná, že ji jako hodnotu určí a že na základě takto určených hodnot vytvoří obecnou teorii umění? Dokážeme si představit, že bychom se měli nechat vést při posuzování úplně jinými hledisky a že by naše hodnocení vycházelo odjinud než z potřeb našeho vlastního estetického uspokojení?
Jistým vodítkem by mohl být text Environmentální žal, publikovaný v časopise Vesmír č. 4/2014. Bioložka Hana Librová v něm rozvádí ataky skepse, jež postihují ekology a obecněji pak i ty, kdo se podílejí na záchraně přírodních druhů. Často se mluví o poezii jako o seismografu – a pravděpodobně na tom něco bude. Librová totiž cituje z básně Jakuba Demla Zhřešili jsme. Ač byla napsána už před druhou světovou válkou, postihla tato báseň mnohé ze zločinů, kterých se v následujících desetiletích člověk usilující o své bezpečí a potravinovou stabilitu dopustil. Librová se ptá: „Tam však, kde se sdílení čeká především, u básníků a jiných umělců, se najde neskrývaný environmentální žal vzácně, snad ve verších roztroušených v interních tiskovinách environmentálního hnutí. Dobré básně píší i akademičtí biologové; pokud však vůbec environmentální žal obsahují, pak v zašifrovaných metaforách. Který autor pozdně moderní doby se odváží silných, jednoznačných slov?“ Anebo: kdo se odváží zachytit emoci, která přesahuje člověka, v rámci umění, jež je zaměřeno výhradně na lidský svět?
Takové otázky jsou palčivé především tehdy, uvědomímeli si, kolik energie jsme věnovali umění, jehož mírou je společnost. Sabotovali jsme výzkum básnických laboratoří, sabotovali jsme velkoprodukci textů psaných v duchu autoreflexivní lyriky. S postupující ekologickou krizí, s prohlubující se roztržkou mezi autonomním uměním a světem těch, kdo znovu promýšlejí místo člověka v přírodě, a nakonec i ve světle ekopsychologie nebo ekofilosofie bychom mohli experimentálně přistoupit na to, že ti, kdo píšou výhradně o individuu, mají nakonec přece jen jedno hledisko společné s těmi, kdo se programově zaměřují na společnost. Oba póly zahaluje étos humanismu a spojuje požadavek lidské autonomie a k člověku zaměřené estetiky.
Autor je literární kritik a spisovatel.