Nabízí house v dnešní době něco jiného než odreagování na tanečním parketu či teskné vzpomínání na jeho subkulturní začátky? Tvorba producentů jako DJ Sprinkles, Terekke, Florian Kupfer, Huerco S nebo Hieroglyphic Being ukazuje, že je stále možné s tímto tanečním žánrem zacházet invenčně a bez vyprázdněné nostalgie.
Co je vlastně house? Terre Thaemlitz, který je na poli experimentální taneční hudby známý jako transgenderová DJ Sprinkles, odpovídá v intru k albu Midtown 120 Blues z roku 2009: „House, to není ani tak zvuk, jako spíš určitá situace. Musí existovat stovky voiceoverů, tázajících se, co je house. Odpovědí jsou vždy pohlednicové fráze o životě, lásce, štěstí…“ Čím se tedy vyznačuje žánr house music? Podle Thaemlitz „house není univerzální, ale hyperspecifický“. Dvacet let po houseové revoluci se objevuje škatulka klasický house, ale často se opomíjí společenský kontext, v němž žánr vznikal: sexuální a genderová krize, osamělost, homofobní násilí, drogy, sexuální práce, rasismus, policejní brutalita, HIV, chudoba, nezaměstnanost a cenzura. To všechno house vstřebal a přetransformoval do rytmu o rychlosti sto dvaceti úderů za minutu.
Estetika nedokonalosti
Dá se původní podoba house music se všemi zmíněnými sociálními otisky přenést do současnosti? Jde samozřejmě o ukázkový případ žánru, který byl stejně jako rock ovládnut tržními mechanismy zábavního průmyslu. House zní v reklamách a nákupních střediscích. Proč se tedy pokoušet o jeho vzkříšení – není to vytahování mrtvol z hrobu? Nebo je jakási „nemrtvá“ a nezničitelná složka přítomná v samotných základech žánru? Zdá se, že jde především o strategii, jak dosáhnout i s minimálními prostředky dostatečného účinku. House je DIY podoba disko hudby, vytvářená v improvizovaném domácím studiu za použití syntezátorů a automatických bubeníků z druhé ruky – dnes kultovní nástroje značky Roland, bicí automat TR808 a syntezátor TB303 byly prvními producenty používány kvůli snadné dostupnosti. Nedokonalost byla povýšena na estetiku a dnes jsou tyto nástroje vyhledávány, případně složitě napodobovány. Osobitou definici vztahu house music k disku nabídl houseový průkopník Frankie Knuckles, když v rozhovoru z roku 1990 prohlásil, že „house není revivalem, ale pomstou diska“.
Prvotní zavržení houseu, který byl „černý“ a ještě navíc „homosexuální“, ztratilo význam, když ho akceptoval mainstream. Současný rádoby nostalgický návrat k počátkům žánru, který přelétavou eklektičnost nikdy nezatajoval a míchal dohromady soul, jazz, disco, synth pop nebo hip hop, se třicet let po vydání knihy Fredrika Jamesona Postmodernism, or, The Cultural Logic of Late Capitalism (Postmodernismus neboli Kulturní logika pozdního kapitalismu, 1984) nezdá být příliš významnou tendencí. Neplatí to ale pro volný okruh producentů, kteří se pokoušejí z houseové minulosti vydestilovat živočišný pohyb a kteří se prostřednictvím lofi estetiky vyhýbají jak čistotě, tak i mnohokrát slyšeným zvukům.
Bez nostalgie
House pochopitelně z oblasti „progresivnější“ taneční hudby nikdy zcela nezmizel. Dokládají to první alba projektu Luomo, detailistický microhouse Jana Jelineka či techhouseové úlety Ricarda Vilalobose. Až na konci první dekády nového milénia se však vrátil důraz na jednoduché lofi tracky a řádně osekaný jackin’ house. Pro mastering se znovu používají magnetické pásky a stejně tak se vracejí kazety jako fyzický hudební nosič pro distribuci. Na kazetách hybridní house šíří například vydavatelství Opal Tapes, Where To Now? nebo Reel Torque.
Producenti vydávající na labelu L.I.E.S. (Long Island Electronic Systems) tvoří často podivné houseové skladby s hybridní strukturou a lofi zvukem. Repetitivní tracky Floriana Kupfera se blíží chicagským acidhouseovým produkcím z pozdních osmdesátých let a zároveň zní jakoby z utopického bezčasí. Terekke vydává minimalistický house založený na smyčkách, Huerco S a Hieroglyphic Being s žánrem experimentují a kombinují digitální a analogová zařízení. Již zmiňovaná DJ Sprinkles zase používá výhradně počítač a upřednostňuje chladné digitální zvuky před obvykle vychvalovaným hřejivým soundem analogových nástrojů. Experimentální přístup se dokáže vzepřít i signifikantnímu rytmickému vzorci. Rozvolňování struktur a nesynchronizované smyčky mohou na rozdíl od předvídatelného středoproudého houseu přinést zvláštní požitek. Není právě v elektronické hudbě vidět, jak překvapivě snadné může v tanečním kontextu být využití špinavých a někdy až nepříjemných zvuků? Ať už producenti s housem experimentují jako Huerco S či Hierglyphic Being, anebo k němu přistupují přímočařeji jako Terekke, Florian Kupfer nebo Terre Thaemlitz, v první řadě se snaží vyhnout retromanické nostalgii.
Sympatický je také poněkud ikonoklastický přístup některých hudebníků k DJingu. Bill Kouligas, šéf vydavatelství Pan, se ve svých DJských setech nebojí mixovat house, synth pop a noise. Hieroglyphic Being spojuje frenetické přehazování zdánlivě nespojitelných skladeb s dlouhým opakováním monotónních smyček, zatímco Huerco S místo obvyklého důrazu na dlouhé a pečlivé vrstvení tracků upřednostňuje rychlé, pouze pár vteřin trvající přechody – blíží se tak „loft“ stylu Davida Mancusa, který přechody nepoužíval vůbec a skladby hrál jednoduše po sobě. DJové v současnosti dosáhli doslova hvězdného postavení, srovnatelného s pozicí velkých rockových kapel. Přitom jde především o pouštění těch správných tracků, nikoli o unikátní hudební schopnosti. Sety Huerca S rozhodně nezní jako profesionální produkce, ale snad i proto jsou tak svěží a ukazují, že jádro houseové hudby spočívá spíš v experimentování a aplikování DIY přístupu v různých kontextech než v jednoduchém opakování zaběhaných postupů a naplňování kýžených žánrových forem.
Vnitřní tanec
Nahrávky všech zmiňovaných umělců tak trochu nerozhodně stojí mezi klubovým zaměřením a určením pro domácí poslech. Nerozhodnost může být jistě příšerná vlastnost, ale často bývá také silně přitažlivá. Není právě tato rozkročenost mezi soukromým a veřejným prostorem příznačnou vlastností houseové hudby? Je snadné house označit jako relaxační hudbu a v mnoha případech nebude takové tvrzení daleko od pravdy. Nemůže být ale „pomsta diska“ přece jen zákeřnější?
Stále se však vrací klišé o neúplnosti houseové hudby bez kolektivního tance v klubu. Opakuje ho v několika textech i Hillegonda C. Rietveld, hudebnice a profesorka London South Bank University, která house dává do souvislosti s nomadologií Gillese Deleuze a Félixe Guattariho. Proč ale omezovat funkci house music na izolované klubové prostředí? Nemůže mít také jiné použití, třeba právě v lokalitách, kde nejsou žádné taneční parkety, ale zato tam bují jevy zmíněné v úvodu článku? Nemůže být vnitřní tanec občas cennější než kolektivní rozkoš?
O tom, že spojení s kolektivním tancem není nutné, vypovídá ostatně i současné míšení houseu s různými podobami noiseu. Tuto tendenci reprezentuje například label Pan. Snad by se noise a house mohly navzájem inspirovat ještě silněji. Noise si od houseu může vypůjčit svůdnost a lehkost a house od noiseu zase suverenitu zvukového experimentu, chladnokrevnost a dost možná i uvědomění, že není vždy nutné si jen užívat.
Autor studuje filosofii.