Hlavní město Kapitálu

Britský novinář, romanopisec a všestranný publicista John Lanchester se u nás konečně dočkal vydání jednoho ze svých románů. Ve Světové knihovně Odeonu vyšla autorova v pořadí čtvrtá a dosud poslední próza pod poněkud podivným názvem Chceme to, co máte vy. Anglická předloha z roku 2012 má do titulu vepsáno Capital. Tento název podle autora doslovu Jana Čulíka nese dva významy – jednak odkazuje k dílu Karla Marxe a zároveň pojmenovává místo děje: hlavní město, konkrétně Londýn. Původní název je natolik přiléhavý, že titul českého překladu trochu zamrzí. Namísto klíčového slova, které pojmenovává hned několik rovin Lanchesterova textu, se musíme spokojit se značně zúženým významem. Spojení „chceme to, co máte vy“ totiž vystihuje jen jeden z námětů, kolem nichž se celé Lanchesterovo vyprávění točí. A točí se v době, kdy virtuál­ní kapitál globálního kasina notně zavrávoral, v době, která vyvrcholila pádem několika bank a kdy žádný z burzovních makléřů ve strachu z novodobé finanční krize nemohl klidně spát.

Společenská základna

Lanchester nás do této nedávné doby vrací opusem nebývalých rozměrů. Na více než pěti stech stranách vyvstává pestrý svět jedné londýnské ulice, jejích obyvatel, návštěvníků a nájemných pracovníků. Protagonisty románu jsou polský gastarbeiter Zbigniew, zedník, který díky své šikovnosti vyhrává nad línými anglickými kolegy, Roger, průměrně nenadaný bankéř ze City, Petunia, na rakovinu umírající příslušnice anglické střední třídy, která se úzkostlivě drží dobrých zvyků a vyhřívá porcelánové nádobí, dříve než do něj nalije černý čaj, Ahmad Kamál, umírněný muslim a zároveň majitel místního obchodu, Ahmadův bratr Osmán, který právě prochází „obdobím hluboké oddanosti víře“ – a pokračovat bychom mohli dál a dál, stačí ale připomenout ještě jednu Lanchesterovu postavu: Quentinu Mkfesi, Bsc, Msc, zimbabwskou bojovnici za lidská práva ve své zemi, politickou uprchlici, toho času řidiči nenáviděnou kontrolorku správného parkování. Už z tohoto nástinu lze vyvodit Lanchesterovu tvůrčí metodu: v souladu s tradicí anglického realismu představuje pokud možno co nejširší společenskou základnu, odhaluje její zvyklosti, modely spolupráce, ambivalenci nebo patologické výstřelky některých jejích členů.

Místa, do nichž autor zavrtává svou sondu, jsou vcelku jasná – na jedné straně je to třída slušně zajištěných Angličanů, jejichž majetky se pohádkově rozhojnily mimo jiné i díky spekulacím na finančním trhu, na straně druhé to jsou přistěhovalci, kteří by ve své zemi buď riskovali bídu, případně i smrt (Mkfesi), anebo jim nedá spát bohatá britská ekonomika (Zbigniew). Tito lidé, přicházející z úplně odlišných společensko­ekonomických struktur, mnohdy mohou jen stěží vyhovět preciznímu, vybranému anglickému vkusu. To, jaký Londýn býval a jaký už nejspíš nikdy nebude, pěkně vystihuje autorův postřeh: vjížděl­li kdysi na londýnskou zastávku autobus, Angličané na něj čekali seřazeni do fronty. A dnes?

Přinuťte bažanty vzlétnout

Lanchesterův román ale rozhodně nelze číst jako dlouhý povzdech nad ztrátou starého světa, naopak, mnohdy jde o obžalobu pozůstatků kolonialistického, perverzně konzumentaristického myšlení nebo se odhaluje hodnotová nicotnost světa velkého byznysu a shledáváme, jak nepříčetné je hovadství těch, kteří stojí na jeho vrcholných příčkách. Příkladem je kapitola o tom, kterak bankéři („čepice s kšiltem, kazajka Barbour, manšestráky Burberry a zelené holínky Hunter) s brokovnicemi vyrobenými na míru za desetitisíce liber vyrážejí na anglický venkov, aby upustili trochu městského stresu. Střílejí se bažanti, tak krotcí, že je těžké je přimět, aby vůbec vzlétli a dali se postřílet, „a pak jich bývalo zabito tak moc, že o jejich maso nebyl zájem. Většina bažantů se jednoduše zakopala. Přijel traktor a zaoral je do hlíny.“

Kritický osten je jasně čitelný i tam, kde se popisuje kontakt anglické státní správy s lidmi, kteří do Anglie přijeli jako ­migranti a dostali se do problémů, drsné zacházení s lidmi podezřívanými z terorismu nebo černá práce těch, kteří neobdrželi náležitá povolení… Nechtějme však v Lanchesterově díle vidět pouze jednostranný výčet lumpáren a nepravostí namířených proti přistěhovalcům. Stejně tak tu totiž najdeme pasáže, ve kterých autor líčí, s jakou nevolí přijímají imigranti svůj nový domov: „Když v pátek večer Osmán skončil směnu v krámě, vydal se přes obecní louku na kole k mešitě, na večerní modlitby. A co viděl? Reklamní plakát se ženou, která ležela nahá na purpurových pokrývkách se zcela obnaženými zadními partiemi, a pod tím slogan: Copak mám v tomhle veliký zadek? Plakát se ženou pojídající čokoládovou tyčinku způsobem, jako by ji orálně uspokojovala. (…) Dvě lesby venčící psa, které se vedou za ruce. (…) Houfec lidí před hospodou na obecní louce, kteří otevřeně popíjejí alkohol.“

Nenávidět a soupeřit

Co z takového života navzdory může vzejít? V některých extrémních případech zběsilá potřeba se mstít všem těm, kteří takový stav věcí zavinili, tedy opravdu všem, drtivá většina lidí ale asi zůstane u sžíravé nenávisti. Nakonec ani tou se v románu nešetří: „Patrick nenáviděl Londýn. Nenáviděl Anglii (…) nenáviděl počasí (…) nenáviděl nepřívětivost lidí (…) nenáviděl fakt, že nikdo neví, kdo on, Patrick, je, nenáviděl (…) nenáviděl (…).“ Lanchesterův román svědčí především o tom, že taková hluboce zakořeněná nenávist utváří celý prostor mezilidských kontaktů. Všichni se nenávidí, všichni spolu soupeří, všichni se chtějí a potřebují vzájemně oškubat, vystrnadit z lukrativních pracovních míst, kráva manželka (z pohledu manžela) potřebuje utřít debila manžela (z pohledu manželky). A aby toho nebylo málo, další nesnášenlivost pramení z komplikovaného multietnického soužití. Nenávist a opovržení prorůstá tělem celé společnosti, a tak se nelze divit, působí­li jako zjevení maďarská au pair Matya, žena, která se dokáže zamilovat i do dítěte, jež měla původně jen hlídat a možná také trochu vychovávat. Jeví se to jako klišé, ale právě díky Matye můžeme vnímat míru vnitřního děsu, běžného v otevřené západní společnosti.

Až zase bude někdo tvrdit, že velký společenský román dnes jen stěží vznikne (a pokud ano, nikdo ho jako velký román nebude číst), lze odkázat na Lanchesterův opus Chceme to, co máte vy. Jedná se totiž o prózu, která nechce formálně experimentovat, která není postavena na avantgardních výstřelcích, jejíž konstrukce je však promyšlena a důsledně aplikována – po stránce obsahové jde o román veskrze kritický, s vepsanou zápletkou a klasickým tématem nenávisti a lásky, ale především se zřetelnou snahou autora podat zprávu o stavu anglické společnosti v co nejširším výseku.

Autor je literární kritik a knihkupec.