Literatura nemůže nic změnit

Vaším posledním románem má být Kniha zvláštních nových věcí. Myslíte, že jste tento žánr už vyčerpal?

Psaní jsem vždycky sdílel se svou ženou, a ta v červenci zemřela. Proto je toto období už za mnou. A potom bych rád, aby se moje romány od sebe lišily, takřka jako by je napsali různí autoři. Myslím, že to tak jde dělat jen určitou dobu a že já dosáhl kritického bodu. Literárních žánrů, s nimiž jsem ještě nepracoval, už moc nezbývá. Nenapsal jsem vlastně detektivku, ale to proto, že mě zločin a detektivní zápletky vůbec nezajímají. Mám za sebou rozsáhlé dílo a myslím, že už to stačí. Budu ale dál psát povídky a pracovat s dílem své ženy. Mám po ní hodně nedokončeného materiálu a možná se do něj pustím, pokud na to budu mít dostatek sil. Uvažovala o dost jinak než já. A mohl bych také napsat i non­fiction, třeba knihu o hudbě nebo komiksu. Pokud se mi tohle všechno podaří, pak bude nejspíš načase zemřít, protože muži v mé rodině se nikdy nedožili víc než šedesáti. Mně je padesát čtyři, takže se ve zbylém čase budu snažit být co nejpilnější.

Proč vás povídky nepřestávají lákat?

Povídku jsem měl vždycky rád, jde o text, který lze zvládnout, i když máte plnou hlavu jiných věcí. Většinu dne teď truchlím po Evě a poslední dobou jsem stále posedlejší hudbou. Nevytvářím ji, ale zajímám se o ni, poslouchám, třídím. Tím strávím spoustu hodin, takže mám čas jen tak na povídku. Nedokážu si představit, že bych se opět pustil do takové anabáze, jakou byl román Kvítek karmínový a bílý.

S Rogerem Langridgem jste napsal komiks Umění a anarchie. Nenapadlo vás psát scénáře ke komiksu? Mnozí soudobí britští autoři, například China Miéville nebo Toby Litt, to dělají.

O něčem takovém také uvažuju. Existuje novela od Willema Frederika Hermanse, velmi zajímavý text, odehrávající se za druhé světové války. Přeložil jsem ji do angličtiny a rád bych ji převedl do formy grafického románu, protože bych pak mohl určité pasáže vystřihnout. Při překladu si to nesmíte dovolit, ale já bych rád text obnažil až na kost. Nevím ovšem, kdo by to nakreslil. O rozvržení do stránek a panelů bych se postaral sám, umím slušně kreslit, ač jsem to ještě nikdy knižně nepředvedl. V osmdesátých letech jsem vytvořil ilustrovaný román Loď bláznů, nikdy jsem ho ale nevydal, protože jsem tehdy byl zarytý feminista. Je to myslím vtipný a docela dobře ilustrovaný kousek, ale s obsahem už nesouhlasím, zjistil jsem naštěstí, že i muži mohou být fajn.

Zdá se, že hrdinky ve vašem díle jsou obvykle citlivější a chápavější než muži. Souvisí to nějak s tímto obdobím?

Když jsem v devatenácti letech začal psát Kvítek karmínový a bílý, byl jsem na muže vážně hodně naštvaný. Jednak proto, jak utlačují ženy ve vztazích, ale i proto, že právě oni obvykle považují válku za něco skvělého. Ale, koneckonců, měli jsme tu Margaret Tha­tcherovou, takže to není výsada mužů. Jakmile začali novináři tvrdit, že tvořím silné ženské postavy a muže padouchy, rozhodl jsem se proti tomu zakročit – nechtěl jsem být za předvídatelného autora. Zčásti i proto jsem napsal Knihu zvláštních nových věcí, kde v hlavní roli vystupuje muž, který je v jádru slušný.

Nad některými motivy z Knihy zvláštních nových věcí mohou čtenáře napadat jména jako Stephen Baxter nebo Peter F. Hamilton a vůbec celý žánr nové britské space opery. Máte blízko k této vlně současných autorů nebo například k Iainu Banksovi a jeho sci­fi sérii?

Po pravdě ne, ze všech těch uvedených jsem četl pouze od Iaina Bankse debutovou Vosí továrnu. Já vůbec čtu velmi málo. Když byla naživu moje žena, četla spoustu beletrie, ale absolutně ji nezajímala žánrová literatura. Nebyla snob, ale když jí někdo přinesl thriller, vůbec nechápala jeho smysl. Pořád čekala na něco, co jí taková kniha nemohla dát. Z toho, co četla, mi předčítala jednotlivé pasáže a kapitoly a společně jsme je rozebírali, takže jsem získal povědomí o různých autorech, ale právě o žánrových dílech vůbec.

V dospívání jsem hltal bez rozdílu všechno, co bylo k dispozici, včetně dobového sci­fi. Například jsem měl tehdy oblíbenou sérii Devět princů Amberu od Rogera Zelaznyho. Četl jsem třeba i Isaaka Asimova, ale ten vůbec nerozuměl ženám. Prostě netuší, k čemu je ona část populace dobrá. Naopak o robotech ví všechno. Posledních dvacet třicet let však se světem sci­fi nemám kontakt. Celkem se orientuji v grafických románech a komiksu, ale ne v žánrové literatuře v psané formě. Nezajímám se o seznamy nominovaných a oceněných autorů, nedokážu si představit, že bych tím trávil čas. Poslouchám hudbu a tvořím katalogy svých komiksů, tak proč shánět nudné romány. Jen proto, že vyhrály Booker Prize?

Jak velkou máte sbírku komiksů?

Mám jednu knihovnu a pak polovinu další a ještě něco je vedle v pokoji… Asi to budou tisíce sešitů, snažím se to postupně třídit. Občas si na něco vzpomenu, říkám si, jak dlouho jsem to nedržel v ruce, a zkusmo to otevřu. Když mě sešit nebaví, dám ho na eBay a udělám místo něčemu dalšímu. Vždycky mi jde o výtvarnou stránku. Nemám rád, když Barbara Conana, Thora nebo Avengers kreslí někdo dobrý, pak se ale nestíhá termín a musí zaskočit někdo horší. Příběh je tak pro mě neúplný. Sběratel nejsem docela jistě, neznervózňuje mě, když mi něco chybí. Musím se nadchnout pro dílo jako takové.

I když příliš nečtete, v Kvítku odkazujete na klasické epistolární i gotické romány, v Knize zvláštních nových věcí na Srdce temnoty nebo Danta…

Upřímně řečeno, když jsem Knihu zvláštních nových věcí psal, tak jsem Danta neznal, četl jsem jej teprve před nedávnem. Takové zvláštní příhody se mi dějí. Samotný název Kvítku karmínového a bílého je z básně Alfreda Tennysona, která je součástí delší skladby Princezna. Vybral jsem si jej kvůli barevné symbolice – karmín jako symbol padlé ženy i hříchu a bílá jakožto andělská, čistá, tedy protipóly Sugar a Agnes. Agnes ale děsí menstruační krev a Sugar označuje za svého strážného anděla. Měl jsem za to, že jde o velmi nosný motiv mého románu, ale tu Tennysonovu báseň jsem nikdy nečetl. Pak mi někdo vysvětlil, že je celá o feminismu, o tom, jak se ženy snaží více ovládat svůj život.

Při čtení Knihy zvláštních nových věcí se na mysl vkrádá misionářská literatura, dopisy a reporty psané například z východní Asie. Jak pracujete se zdroji?

Každá z mých knih má k reáliím jiný vztah. Ke Knize zvláštních nových věcí jsem načetl misionářské literatury poměrně dost. Přijde mi na ní zajímavé, že se její autoři dostávali do neuvěřitelně exotických a náročných podmínek, setkávali se mnohdy poprvé s určitými civilizacemi, a píšou přesně o tom, co člověka vůbec nezajímá. Toho, co by mohlo být skutečně pozoruhodné, si zjevně vůbec nevšímají. A téma, které v tomto románu rozvíjím, je právě propast mezi tím, co si Bea přeje vědět, a tím, co jí Peter říká. Ale většina té knihy vznikla intuitivně a je smyšlená.

V Kvítku je reálií mnohem víc. Samozřejmě jsem četl viktoriánské romány, líbily se mi, ale moc jsem o té době nevěděl. Celá zápletka knihy je v podstatě odvozená od toho, co jsem vyčetl z mapky určené japonským turistům, kteří chodí po londýnských památkách. První verze knihy, kterou jsem vytvořil v osmnácti, byla založená jen na postavách a příběhu, z reálií těžila jen málo. Druhá verze už čerpala ze studia faktů. Ale hodně jsem si z historie vybíral a necítil potřebu být přesný. V druhé verzi měla Sofie plyšového medvídka [teddybear – pozn. red.] a mně došlo, že název hračky vznikl z křestního jména Theodora Roosevelta, který žil až později. Takže jsem do poznámky pod čarou napsal vzkaz čtenáři, aby se nepohoršoval nad anachronismem a nechtěl holčičce hračku upřít. Přišlo mi to velmi roztomilé a postmoderní, ale ve třetí verzi jsem už chtěl být přesnější a vážnější. Tehdy jsem provedl další bádání a chtěl si být jist, že všechno podstatné opravdu sedí. Rozhodně jsem to ale nemínil udělat naopak, shromáždit moře materiálu a pak se rozhodovat, jaký román napsat. To pak hrozí nebezpečí, že všichni uvidí, kolik vás sběr materiá­lu stál úsilí.

Loučit se s postavami vašich románů je pro čtenáře obtížné – děje se vám jako autorovi totéž? Vznikla snad proto povídková sbírka Jablko?

Nemívám problém hrdiny opustit. V případě Kvítku jsem však cítil, že si mnoho lidí přeje pokračování, a to že už bych nikdy napsat nedokázal. Takže mě zaujala představa zachytit postavy v jiných fázích jejich životů. Konec Kvítku se tak nemohl pokazit tím, že se dozvíme, co se stalo dál. Kniha by měla mít svou integritu a to, co lidé cítí na konci, by mělo být zachováno. Ale věděl jsem, že postavy mají potenciál i v jiné době. Například poslední příběh už není viktoriánský, odehrává se ve dvacátém století, a dozvíte se v něm, že Sofii ani Sugar se nic nestalo. Nejde však jen o to, co se Sugar přihodilo, důležitý je pohled do nitra jiné lidské bytosti.

Ožehavým tématem vašich děl jsou děti. Isserley v Pod kůží se zdráhá unášet otce, zatímco bezdětní muži jí problém nedělají a v Kvítku i Knize zvláštních nových věcí se o dětech dlouho vůbec nemluví. Proč se dětem postavy vyhýbají?

Moje dětství nestálo za nic a nikdy jsem se nechtěl stát otcem. Posléze jsem skončil jako rodič napůl, protože moje žena měla dvě malé děti z předchozího manželství. Ale samotná představa otcovství mě děsila. V Kvítku v podstatě všechny postavy hledají mámu a tátu. V původní verzi, která byla mnohem schematičtější a uspořádanější, byla Williamovou matkou paní Castawayová, takže William v podstatě páchal incest. Později mi došlo, že má ta náhoda až příliš viktoriánský střih. Nicméně pátrání po rodičích a dynamika, která z něj plyne, jsou v Kvítku nesmírně podstatné.

V Pod kůží se jeden stopař zeptá Isserley na rodiče a ona odpoví: „Já rodiče nemám.“ V podstatě ale říká: „Trhni si, na tohle se mě neptej.“ A v Knize zvláštních nových věcí máme před sebou společenství lidí, kteří nemají žádné vazby, děti ani rodiče, jsou to osamělí běžci. Chybějící rodina je moje klíčové téma a v každém románu jsem musel najít způsob, jak to téma pojmout. I proto cítím, že už nedokážu napsat další román, protože jsem vyčerpal různé scénáře, v nichž rodina selhává. Jediná možnost je napsat o sestře a bratrovi, kteří se nesnesou. Ale za prvé nevím, zda bych to dokázal, protože jsem nic takového neprožil, a za druhé psát teď o rodině by pro mě bylo příliš bolestivé.

V Knize zvláštních nových věcí je velmi silný motiv trhliny – mezi vzdálenými manželi, mezi starým i novým světem. Může snad reflektovat i pozici autora, který stojí na rozhraní ve své tvorbě?

Ta kniha je loučením s mnoha věcmi: se světem, s tělem i s mou ženou. Když jsem ji psal, už jsem věděl, že Evu ztratím. A také je to loučení s románem, podobně jako když Prospero na konci Bouře rozbije své dílo. Myslím si však, že vždycky přijde někdo, kdo všechno objeví znovu. Máme skvělé začínající romanopisce, kteří mezeru po mém psaní, je­li tu vůbec nějaká, zaplní. S odcházením lidí se to má tak – v příštích letech nás opustí hned několik osobností. Do pár let přijdeme o Davida Attenborougha, o Jonathana Millera, o Margaret Atwoodovou, protože jsou prostě staří. Je to smutné, ale přijdou jiní.

Jednou jsem byl na čtení Johna Banvillea, krátce poté, co vydal Moře. Byl unavený po literárním turné a očividně tam nechtěl být. Někdo v publiku se volně převyprávěno zeptal, jestli zase někdy napíše nějakou bystrou a humornou knihu, jako psal za mlada. Anebo zda už to teď bude jen o chlápcích ve středním věku jako on, co tráví čas v irských přímořských městech. A on se fakt naštval a řekl, podívejte se, já jsem spisovatel a tohle je moje řemeslo. Nechystám se rekvalifikovat na instalatéra, a pokud mě nechcete číst, je to vaše volba. Úplně ho chápu a respektuju, ale nikdy bych nechtěl být v jeho pozici a tvrdit: „Já jsem spisovatel, je to moje práce, lidí chtějí knihy, tak je vydávám.“ Já jsem vždycky věděl, že mám v psaní určitou mez.

Jaká je vůbec role spisovatele v současnosti? Mnoho autorů si stěžuje na horšící se finanční podmínky.

Literární agent Andrew Wylie jednou napsal, že pokud by nějaká kniha vydělala víc, než jaká za ni byla zaplacena záloha, pak on nedělá dobře svou práci. To je ve vztahu k nakladateli dost kruté. Dnes, když autor dosáhne určité úrovně a dostane zálohu padesát tisíc nebo pět set tisíc liber, existenčně v tom nebude velký rozdíl, jen třeba nebude chodit do luxusních restaurací a vozit se v taxíku.

Ale nejvíc dnes trpí autoři, kteří se neprodávají tak dobře. Dřív žili z autorských honorářů, nedostávali velké zálohy, ale protože se knihy prodávaly v omezených počtech, mohli prodat tři sta kusů věrným čtenářům a zaplatit složenky a jídlo. To už neplatí, protože Amazon přehazuje knihy vidlemi a nakladatel je nucen prodávat je za pět centů. Nevím, co s tím. Někteří lidé tvrdí, že nikdy nekoupí knihu na Amazonu a půjdou podpořit místního knihkupce, ale na změnu literárního ekosystému to nestačí. Jedinou útěchou může být, že až celosvětový systém zkolabuje, budeme muset najít jiný způsob, jak se dostat ke knihám. Už nebude možné kliknout myší a zaplatit penci plus poštovné. Ať už se v této éře stane cokoliv, bude to muset být velká změna. Ale já už budu tou dobou mrtev, my všichni budeme mrtví. Spisovatelé to mají těžké, ale přiznejme si, že je to jako s létáním. Když mi někdo řekne, přileť do Česka, nebudu tvrdit, že se to příčí mým zásadám, ale řeknu jasně, sežeň mi letenku u nízkonákladovky. Jsme lidi, využijeme, co můžeme. Přestaneme, až když už nebude co využívat.

V Kvítku i Knize zvláštních nových věcí je pro hrdiny velmi důležité psaní, ale v závěru o něm začnou mít pochybnosti. Co vlastně psaní dokáže a nedokáže vyjádřit?

Po úspěchu Kvítku jsem nadlouho zmizel z literárního dění, unavovala mě pozornost veřejnosti, protože jsem introvert. Ale také proto, že Británie následovala USA při invazi do Iráku a mně se příčil blud, že spisovatelé na tom mohou něco změnit. Bylo naprosto jasné, že když vládci národů plánují takové dalekosáhlé tragédie, spisovatelé nic nezmůžou. A tehdy jsem si přečetl v Guardianu esej Umberta Eca o tom, jak literatura třímá transformativní moc, a říkal jsem si: „Ale no tak, nech si to. Jestli nedokážeš přimět Bushe a Blaira, aby se do té války nehnali, tak sklapni.“ Vím, že je to k Ecovi nespravedlivé a že je skvělý autor, ale prostě jsem cítil, že je třeba si přiznat nemohoucnost a zbytečnost literatury tváří v tvář těm obrovským tragédiím. A nepředstírat, že literatura dokáže něco změnit. Takže jsem se stáhl a necítil se být součástí literární scény. Až poté, co Eva onemocněla, jsem se rozhodl vrátit. Spisovatel má možnost cestovat a já chtěl, aby toho před smrtí prožila co nejvíc. A zároveň jsem začal cítit, že byť psaní nezmění lidské chování ani to, jak lidé hlasují ve volbách, možná může změnit jednotlivce. Nikdy nemá takový dopad, aby pohnulo světovými událostmi, ale citlivým a vnímavým lidem může poskytnout útěchu ve vědomí toho, jak je na tom svět zle. Můžete si přečíst knihu a cítit, že ve svém zoufalství a svých touhách nejste sami. A myslím, že i to je dost velký úkol. Není to příliš, ale je to férový obchod.

Spousta knih má na přebalu slova jako drásavý, nezapomenutelný – chtěl bych vidět ta rozdrásaná srdce, chtěl bych potkat autory těch výkřiků po deseti letech a poprosit je, aby mi trochu osvěžili paměť. „Jo, byl tam nějakej chlap a…“ Vím, že je to lidské. Někdy čteme a dotkne se nás to natolik, že říkáme, jak už nikdy nebudeme jako dřív. Ale je to pravda? Byl bych rád, aby lidi četli moje knihy a byli pak soucitnější, laskavější a tolerantnější ke zvláštnostem druhých, ale vážně pochybuji, že by se to mohlo stát.

Na konci vašich románů i povídek je často víc otázek než odpovědí. Jak na to reagují čtenáři?

Kvítek četla spousta lidí a mnoho z nich si na závěr stěžovalo. Ale když se posledních dvacet stránek čte pozorně, jsou tam určité narážky, které napovídají, že se příběh uzavírá. Londýn a postavy pomalu mizí, pro mě to bylo jasné znamení, ale mnoho čtenářů to tak necítilo. Prostě jim vypravěčský hlas náhle oznámil šlus, končíme. Čtenář to měl vytušit dávno, protože vypravěčka ho pozvala dál, ale jen na vymezený čas. Někteří lidé to prostě neskousli, cítili se podvedení, ale já mám za to, že ten závěr je dobrý.

V rozhovorech zaznělo, že Kniha zvláštních nových věcí začala vznikat po zahájení americké invaze do Iráku. Nicméně mě zaujalo, jak blízká je v zachycení možného zániku světa jiným aktuálním uměleckým dílům – například poslednímu románu Davida Mitchella Kostěné hodiny nebo filmu Interstellar Christophera Nolana.

Nic z toho jsem neviděl ani nečetl, ale je pochopitelné, že dnešní doba nutí autory – ať už žánrové nebo ne – o podobných tématech přemýšlet. Rozhodně věřím, že západní kapitalismus v podobě, kterou si všichni tak užíváme, má na kahánku. Jde o prastarou říši a takové říše, ačkoliv jsou odnepaměti přesvědčeny, že jsou první, které nepadnou, padnou všechny. Existujeme dnes v naprosto neudržitelném stavu, kdy klikneme myší a kdosi v Číně nám vyrobí elektronické udělátko za dvacet pět pencí. Když se podíváme do historie, je zřejmé, že to v žádném případě nemůže trvat věčně. Jsem přesvědčen, že přijde velký kolaps systému, toho, jak dnes společně žijeme.

Nevím, kdy k tomu dojde, a nechci se pokládat za spisovatele­proroka. Kniha zvláštních nových věcí je o lidech a o jejich vztahu k sobě navzájem, o paměti a těle spíš než o budoucnosti světa. V Kvítku jsem využil viktoriánské období k objevení metafor a vypravěčských postupů reflektujících tehdejší dobové otázky a v Knize zvláštních nových věcí jsem se pokusil tyto otázky tematizovat pomocí určitých spekulativních motivů.