Je nutné zůstat nezúčastněný

Jaké jsou počátky Hnutí nezúčastněných států [anglicky Non-Aligned Movement, dále NAM]?

Jedním z hlavních důvodů vzniku byla skutečnost, že svět byl v období studené války rozdělen na dva mocenské celky. Pro ty země, které jsme dříve nazývali třetím světem a které se po druhé světové válce čerstvě osamostatnily, bylo důležité zaměřit svou politiku tak, aby byly schopné reprezentovat v tomto rámci efektivněji vlastní zájmy. Považovaly za důležité koordinovat svou politiku v otázkách rozvoje a zvláště odzbrojení z důvodu odvrácení nukleární hrozby. Měly za to, že pro jejich existenci jako suverénních států je takový postoj klíčový.

Proto v roce 1955 v indonéském Bandungu proběhlo setkání hlav států na toto téma. Hlavní postavou byl Sukarno, první prezident Indonésie, který zemi osvobodil z holandské koloniální nadvlády, a otcem zakladatelem byl i Džaváharlál Néhrú, premiér Indie. Mezi další vlivné figury patřili prezident Egypta Gamál Abdal Násir a prezident Jugoslávie Josip Broz Tito. V Bandungu vyhlásili návrh principů nezávislé politiky hnutí a v roce 1961 bylo hnutí formálně zahájeno jako uskupení států na summitu v Bělehradě.

Pokud jde o suverenitu států, myšlenku mírového soužití, právo na rozvoj, jsou jeho principy v podstatě stejné jako body vyhlášené Organizací spojených národů v roce 1945. Ale pro země, které tehdy sotva získaly status suverenity, mělo zvláštní význam vyslovit tyto zásady způsobem, který je učiní na mocenském boji mezi bloky nezávislými. Hlavní princip tedy spočívá v tom, že členská země neměla být spojena s jednou ani druhou globální silou například ve smyslu vojenské spolupráce.

Kořeny hnutí jsou v Asii. Proč se Jugoslávie jako jediná evropská země rozhodla připojit?

V situaci, která panovala v padesátých a šedesátých letech, chtěl Tito rozvíjet ideu socialis­mu nezávisle na Sovětském svazu a agendě komunistického mocenského bloku. Proto se spojil se socialistickými vůdci z třetího světa – z Asie, Afriky a Střední Ameriky, s těmi, kteří věřili v myšlenku sociální spravedlnosti. Jugoslávie šla zcela svou vlastní cestou, nebyla třeba ani členem Varšavského paktu. Fungovala několik desetiletí po konferenci v Bandungu jako důležitý prostředník. Coby „nezúčastněná“ socialistická země měla své specifické vztahy se zeměmi východního bloku a zároveň byla schopná kontaktu se západními mocnostmi.

Jiným, ale strukturně podobným příkladem je Rakousko, které rovněž v padesátých letech dosáhlo ústavního statusu trvalé neutrality. Ta je zakotvena v Rakouské státní smlouvě, kterou země uzavřela se spojeneckými silami. Neutralita je považována nejen za základ rakouské zahraniční politiky, ale i za jeden ze základních stavebních kamenů suverenity a nezávislosti. Proto Rakousko nikdy nebylo členem NATO. A protože bylo neutrální, mohlo i ono hrát užitečnou roli ve vztazích mezi dvěma supervelmocemi. Dva summity mezi Sovětským svazem a Spojenými státy se během studené války konaly ve Vídni. Rakousko vždy sledovalo NAM se zájmem a velkými sympatiemi, protože základní myšlenka se dost podobá rakouské myšlence neutrality.

Po bělehradské konferenci v roce 1961 dvacet pět zemí NAM napsalo dopis Nikitovi Chruščovovi a Johnu F. Kennedymu. Žádaly v něm, aby zvážili své cíle a postoje. A Kennedy i Chruščov tehdy otevřeně hnutí přijali jako důležitý hlas světové politiky.

Během studené války existovala vážná hrozba globální jaderné války mezi dvěma supermocnostmi, vzpomeňme krizi kolem rozmisťování jaderných raket na Kubě. Světový řád byl skutečně bipolární – supermocnosti si byly rovné co do vojenské kapacity i jaderného potenciálu – a v této situaci země NAM prohlásily, že nepatří ani k jedné, ani ke druhé straně. Podporovaly kolektivní bezpečnost, jak je zakotvena v Chartě OSN v konceptu svrchované rovnosti. Seskupení bylo důležitou zárukou mezinárodního míru, protože pokud by tyto státy byly v alianci s jednou z velmocí, situace by se vyhrotila daleko více.

Na začátku devadesátých let ale náhle bipolarita světového řádu zmizela. Důvodem byl především rozpad jednoho ze dvou hlavních mocenských bloků. Mnoho ze států, které do něj patřily, se postupně dostalo pod vliv zbývajícího bloku, který se považoval za nadřazený – ideologicky, politicky, vojensky. Najednou jsme měli unipolární schéma, s pouze jedinou hegemonní mocí.

Samozřejmě pokud neexistuje v mocenských vztazích konkurence, nezúčastněnost se zdá být méně relevantní. Členské země NAM začaly spolupracovat v určitých specifických oblastech, zejména co se týče hospodářské spolupráce, přitahovaly pozornost mezinárodní veřejnosti k otázkám zlepšení vztahů mezi Severem a Jihem, k ekonomické spravedlnosti, rozvojovým politikám a podobně. V těchto oblastech pokračovaly ve svém úsilí, ale jednou z hlavních otázek tehdy samozřejmě byla i důvěryhodnost některých členských zemí. Vždyť co si počít se zemí, která je členem hnutí a zároveň je pod vlivem dominantního světového lídra? Jak by mohla být Saúdská Arábie nezúčastněná, když je mocenská struktura této země téměř plně integrována do mocenské struktury dominantního světového hráče? Navíc ve schématu unipolarity je pro menší a středně velké země stále obtížnější jít svou vlastní, nezávislou cestou. Pokud existují dvě soupeřící síly, je pro ně pohyb vodami globální politiky snazší.

Jaká je situace NAM dnes? Malé a střední země už nejsou koloniemi, jak je známe z období před druhou světovou válkou, ale existují nové formy kolonizace, zejména ekonomické a zemědělské…

Některé z arabských zemí byly v hnutí v sedmdesátých a osmdesátých letech docela aktivní. Významný pro ně byl jeden problém, v němž byly schopné získat i podporu ostatních zemí, a sice okupace Palestiny, která byla prováděna za pomoci a podpory jedné ze supervelmocí. Po změně bipolární situace mnohé z nezúčastněných zemí cítily potřebu nově definovat svou zahraniční politiku a své strategie. Pozoroval jsem ale, jak schopnost zemí koordinovat politiky zničehonic zeslábla, protože je zachvátila panika, staraly se o své vlastní zájmy a o to, jak definovat svou pozici vůči USA. Pro arabský svět to znamenalo, že najednou chyběla panarabská politická spolupráce.

Vlády ještě chvíli hnutí pochlebovaly, ale ve skutečnosti pracovaly na vlastních dohodách s USA a některými bývalými koloniálními mocnostmi, Velkou Británií a Francií. O nezávislosti už nemohla být řeč. Mnohé z těchto zemí také riskovaly, že se stanou oběťmi staré maximy „rozděl a panuj“. To byl další vážný problém: důležití členové hnutí vedli konflikty sami mezi sebou a nebyli schopni je vyřešit diplomaticky, byli jsme dokonce svědky válek, což je případ irácko­íránské války, k níž došlo ještě před koncem globální bipolarity.

Hodně se diskutuje o tom, zda se má Ukrajina přidat k Západu – EU, nebo k Rusku. Dokážete si představit situaci, že by se stala součástí NAM?

Rakouský premiér v souvislosti s ukrajinskou krizí navrhl, že by Ukrajina měla zvážit přijetí statusu trvalé neutrality. Zdali by se mohla rozhodnout připojit k této skupině, je další otázka. Existuje velké riziko, že bude tato země, která se nachází mezi mocenskými centry – Západem s Evropskou unií a USA a Východem s Ruskem a nově vznikající ­Eurasijskou unií –, zatažena do konfliktu, který ji roztrhá na kusy. Navíc Ukrajina není homogenní etnicky ani kulturně, takže by bylo pro stabilitu a její dlouhodobé přežití velmi příznivé, pokud by přijala postavení mezinárodní neutrality. Je nutné dodat, že neutralita v právním slova smyslu znamená, že země není členem žádného mocenského bloku ani žádné vojenské aliance. Nemusí to nutně znamenat neutralitu, pokud jde o státní ideologii, z hlediska sociálního nebo ústavního systému země. I během studené války jsme vedle sebe viděli neutrální země se socialistickou i kapitalistickou orientací.

Důležitá jednání o Ukrajině probíhají především v Minsku. V této souvislosti je nutno konstatovat, že Bělorusko je jedinou evropskou členskou zemí NAM (vedle několika evropských zemí, které mají status pozorovatele).

Jako solidní prostředník můžete být vnímáni pouze tehdy, máte­li status neutrality. Jejich členství v NAM je také docela zajímavé, protože názor na Bělorusko byl v Evropě vždycky spíše negativní. A najednou má Bělorusko ceněný a zásadní význam i pro vůdčí země EU, protože v tak konfliktní situaci prostě potřebujete neutrálního prostředníka a místo, kde se obě strany mohou setkávat a mluvit otevřeně. Bělorusko zde působilo velmi pozitivně a i tato situace zdůrazňuje důležitost Hnutí nezúčastněných zemí.

Bělorusko je relativně novým členem NAM, připojilo se v roce 1998. Proč se tak jeho představitelé rozhodli?

Po rozpadu SSSR se země, které byly jeho součástí, náhle ocitly v situaci, v níž musely znovu definovat svou identitu a národní politiku. Většina se rozhodla připojit k síle, kterou považovala za vítěznou. A v Bělorusku možná v jistém smyslu viděli dál do budoucnosti. Když náhle země není součástí dřívějšího svazu a musí jít svou vlastní cestou, je určitě vhodnou možností držet se vlastní tradice a principů, a ne se hned začlenit do jiného systému.

Určitě pak dává smysl, že se země rozhodne vstoupit do seskupení států, které se zavázaly k neangažovanosti, takže se jí dostane alespoň nějaké morální podpory v její volbě. Nezávislý postoj Běloruska samozřejmě nebyl západními mocnostmi vítán. Chtěly, aby se státy z bývalého Sovětského svazu zcela integrovaly do jejich vlastního systému. Neuspěly, i když určité pokusy, a dokonce i pokusy o změnu režimu, z čehož panovaly v Bělorusku skutečné obavy, proběhly. Pokud by si ale tehdy zvolilo tuto cestu, teď by nebylo zemí, která plní důležitou a užitečnou mírovou roli. Můj osobní odhad každopádně je, že svědky větší války nebudeme – ačkoli vynášet proroctví je vždy riskantní.

V loňském roce oznámil venezuelský prezident Nicolás Maduro v OSN, že Venezuela v roce 2015 převezme předsednictví NAM. Prohlásil, že jednou z priorit bude „hrát roli, která pomáhá oživit a stimulovat celý proces reorganizace OSN“. NAM neustále a silně kritizují právo veta pěti stálých členů OSN. Může Venezuela problém vyřešit?

Může na něj poukazovat a může zvýšit povědomí o něm, ale zůstává to nevyřešené už několik desetiletí. Mimochodem International Progress Organization (IPO), jejímž jsem prezidentem, je nejspíš úplně první, kdo na něj velmi dávno, už v roce 1985 u příležitosti čtyřicátého výročí OSN, upozornil. Svolali jsme tehdy do New Yorku konferenci o demokracii v mezinárodních vztazích.

Samozřejmě se strukturou Rady bezpečnosti OSN, hlavně s právem veta, privilegovaným postavením pěti zemí a marginalizací všech ostatních, kteří nejsou stálými členy, je velká potíž. Naše organizace v tomto ohledu vyvolala už spoustu iniciativ. V roce 1991 jsme například uspořádali konferenci o demokratičtější OSN, takže všechny návrhy už byly probrány. Jde o strukturální problém. Dokud nedojde k drastické změně mocenského statusu zemí, které jsou nyní stálými členy, bude reforma OSN, o níž nyní hovoří prezident Maduro a mnoho dalších vůdců, nedosažitelná. Mimochodem jedním z prvních mezi vůdci NAM, kteří vznesli otázku reformy OSN, byl Kaddáfí.

Vzhledem k právu veta pěti členů může být Charta Spojených národů změněna pouze tehdy, bude­li souhlasit každá z těchto pěti zemí. Proč by se ale země jako Velká Británie nebo Francie, které nejsou skutečnými globálními velmocemi, takové výsady vzdaly? Pokud se současná mocenská konstelace změní na multipolaritu, může se maximálně stát – ale určitě ne v dohledné budoucnosti –, že se stálí členové Rady bezpečnosti dohodnou přijmout nějakou formující se mocnost. To by ale nevyřešilo problém výsadního postavení. Reforma je potřeba, ale debatuje se o tom už nejméně třicet let…

Problém NAM spočívá v tom, že soudržnost a účinnost hnutí, jak ho známe ze šedesátých let, už je minulostí a jeho členské země jsou nyní v rukou nejmocnějších globálních hráčů. Víme, jak rozhodování poměrně často v komorách Rady bezpečnosti probíhá. Nestálí členové jsou nuceni podporovat určitou linii či pozici dominantních mocností. To se děje samozřejmě na důvěrných setkáních, ale tyto země mají často pocit, že nemají na výběr: prostě musí schválit určité rozhodnutí, aby se předešlo následkům, které jsou škodlivé pro jejich národní zájmy.

Vidíte nějakou souvislost mezi současným vměšováním USA do vnitřních záležitostí Venezuely a jejím předsednictvím v NAM? Poslední konference v Teheránu je dobrým příkladem – některým z jihoamerických zemí bylo vyhrožováno sankcemi a embargem ze strany USA, pokud se summitu zúčastní.

To je určitě velmi pravděpodobné – USA mají za to, že není v jejich v národním zájmu, aby země na americkém kontinentu, která má značné zdroje a možnost jednat nezávisle v případě potřeby, této skupině nyní předsedala. Navíc když je schopná a ochotná hnutí znovu aktivizovat a motivovat další členské státy. Za této situace určitě mohou být členové hnutí subjektem intervence mocenského bloku.

Můžeme tedy říct, že USA mohou tyto země považovat za svého druhu hrozbu?

Určitě vnímají vývoj, který není v souladu s jejich vlastními strategickými zájmy a zájmy jejich zahraniční politiky, protože ve vztahu k Latinské Americe je takto jejich postavení jako dominantní mocnosti zpochybňováno. Země, která mluví jménem celosvětového hnutí států, je jistě něco, co se pokusí krotit nebo oslabit. Tyto taktiky jsme ostatně viděli také v komorách Rady bezpečnosti. Pokud jsou v sázce otázky, které jsou pro Spojené státy a jejich spojence zásadní, ty země, jež nejsou stálými členy Rady bezpečnosti, často zažívají velmi silný tlak. A může jim být řečeno: Buď budete hlasovat pro toto usnesení nebo určitou spolupráci, anebo pomoc či něco jiného nepřijde. Takto mocenská politika funguje a bohužel to nelze rychle změnit.

Hnutí pomáhalo budovat OSN a její politiku, stálo za mnoha jejími klíčovými projekty. Proč už to tak dnes není?

Hnutí mělo značný vliv v procesu dekolonizace a – kromě podpory v palestinské otázce – si pamatuji i to, že mělo v OSN silný hlas, co se týče apartheidu v Jižní Africe. To bylo možné pouze proto, že země měly jednotný, soudržný postoj, nebyly ideologicky ­rozdělené. Ale teď, když je téměř každý z členských států svým způsobem marginalizovaný, protože musí sledovat, jak chránit své zájmy tváří v tvář jednomu dominantnímu hráči, který využívá všechny metody v arzenálu mocenské politiky, žádná taková jednotná pozice neexistuje. Vezměte si konflikt v Jemenu, kde jsou členské státy ve válce proti sobě navzájem – a některé z nich dělají vše pro to, aby získaly podporu od hlavní globální moci.

Myslíte si, že západní země jako Rakousko nebo Česká republika mohou dříve či později začít uvažovat o připojení k podobné platformě jako NAM? Jsme součástí Evropské unie, NATO, ale možná to víc problémů přináší, než jich řeší. Česká republika se ochotně, pod záminkou mezinárodní konkurenceschopnosti, stává rozvojovou zemí. Brazilizace Západu je nový termín naznačující, že se u nás objevují obdobné formy prekarizace jako v zemích globálního Jihu.

V současné situaci je nanejvýš důležité zůstat nezúčastněnými nebo si zachovat status neutrality. V Rakousku jsme vedli kontroverzní debatu, zda bychom měli vstoupit do EU a zda by to bylo v souladu s naším statusem neutrality. Přísně vzato, myslím, že nebylo. V tomto ohledu byli Švýcaři moudřejší. Pro Švýcary je jednou ze základních součástí jejich státní identity neutralita, a dokud cítí, že neutralita není kompatibilní se všemi závazky, které musí přijmout členský stát EU, nebudou se k EU chtít nikdy připojit.

Být neutrální je velmi důležité v situaci, kdy se potýkáme s globální nestabilitou a vznikem nových konfliktů a napětí. Otázka je, zda by politika nezúčastněnosti měla být prováděna v rámci mezistátní či mezivládní organizace nebo hnutí. V případě Rakouska se mělo za to, že nikoli; udělalo však mnoho kompromisů, v jejichž důsledku už není zcela neutrální.

Z angličtiny přeložila Marta Svobodová.