Gadžo Romeha

Sociální problematika je často citlivá na různá označení menšin. Také naše prostředí má zkušenosti s „českou“, „německou“ či „židovskou“ otázkou. V případě Romů je však problém ještě palčivější. Už jen proto, že diskuse, kroužící mezi póly odsouzení a romantizace, nedokázala najít společnou půdu ani po­jmy. Jsou Romové národem, nebo transnacionální menšinou, jak je uznává Rada Evropy? Kniha Norberta Mappes­eNiedieka Chudáci Romové, zlí Cikáni se nesnaží podat jednoduché odpovědi, ale naopak upozorňuje na jejich krátkozrakost a pokrytectví. Na konkrétních situacích vysvětluje jednotlivé pozice a opozice nejen na ose Romové – gadžové, ale také Východ – Západ či občanská společnost – gipsy industry. Snaží se rozkrýt mediál­ní obraz Romů, který tato názorová spleť vytváří, a zejména pak odpovědět na otázku, proč většina forem „pomoci“ Romům selhává.

Neúčinná politika

K tomu je nutné především popsat kořeny „problémů“. Mappes­Niediek analyzuje past chudoby i ekonomické podmínky postkomunistických států, na které doplatili Romové více než kterákoli jiná skupina obyvatelstva. Avšak odmítá stanovisko „kultury chudoby“, podle něhož je příčinou sociálních podmínek přirozená „cikánská nátura“. Právě v redukci sociálních problémů na etnické spočívá mnoho nedorozumění. Autorovo stanovisko je vyhraněně neetnické. Problémem je chudoba, a nikoli kulturní aspekty situace Romů a dalších menšin.

Autor popisuje povahu a příčiny hojně medializované migrace na Západ i s jejími politickými důsledky. Vysvětluje například vliv návratu migrantů na uznání Kosova, které jako nový stát muselo přijmout zejména německé požadavky na repatriaci „svých“ Romů. Nejen v tomto případě jsou imigrační politika západních zemí a lidskoprávní nároky Evropské unie v rozporu. V perspektivě sociálních nerovností Západu a Východu dochází k relativizaci i dalších problémů spojených s migrací: „Odpověď na otázku, co je obchodování s lidmi a co pouhým únikem z bídy, často závisí na způsobu interpretace.“ Podobně se snaží odhalit obecnější předsudek, totiž spojení Romů se zločinností.

Nechtěná pomoc

Mappes­Niediek vidí problémy v zájmu odborníků a vědců, stejně jako v projektech, které se o řešení situace pokoušejí. Etnologický pohled, který se soustředí na zvyky, folklor, jazyk a další kulturní specifika, se ocitá v nebezpečí exotizace Romů. Romové se pak mohou stát romantizovaným kočovným etnikem, které od 19. století představuje atraktivní protipól buržoazní společnosti. Sociologové, kteří si na druhé straně kladou otázky po příčinách vysoké nezaměstnanosti či chudoby, naopak od kulturního kontextu odhlížejí příliš. Jejich perspektiva podle autora může naši představu deformovat nekritickým použitím většinových společenských měřítek, například důležitostí peněz nebo kariéry, na odlišný kulturní kontext. Tyto problémy jen prohlubují kulturní exkluzi, jíž jsou Romové podrobeni bez ohledu na prvky, které nás s nimi spojují. Ke kulturní spřízněnosti s většinovou společností dodává autor jednoduše: „Romskou kulturu může za ‚zcela odlišnou‘ považovat jen ten, kdo krom svých vlastních zvyků žádné jiné nezná.“

Otázka vyvážení správného odstupu a blízkosti není však problémem jen u etnologů a sociologů, ale týká se i projektů zaměřených na pomoc Romům. Autor poukazuje na pochybnosti ohledně grantů a neziskových organizací, stejně jako na problémy zastoupení Romů v politice. Popisuje systém nazývaný gypsy industry, ve kterém panuje nepřímá úměra mezi objemem finančních prostředků na tyto projekty a efektivitou jejich využití. Tedy čím větší dotace, tím méně peněz se opravdu dostává k potřebným.

Jaký je tedy postoj Mappese­Niedieka k vlastnímu řešení těchto otázek? Proč jednotlivé projekty na podporu emancipace selhávají? Podle autora je model národního státu s menšinami, jak jej vidí ve východní Evropě, přežitkem. V éře internetu podle něj Romům stejně jako ostatním minoritám nejde o autonomii či národnostní práva, ale o fungující sociální systém. Podle něj by se tedy státní správa neměla vůbec zaměřovat na aktivní romsky orientovanou politiku, ale na boj s chudobou.

„To, co je nyní potřeba udělat, nemá s Romy v zásadě nic společného,“ říká přímočaře Mappes­Niediek. Má na mysli budování inkluzivního školství a fungující infrastrukturu, ale i další reformy, které nejsou orientované na konkrétní menšinu, ale na nízký sociální status, ohrožující obyvatele bez ohledu na jejich příslušnost. Romové podle něj každopádně nejsou „problémem“ Evropy, ale mohou být podnětem k jeho řešení.

Nejisté vyhlídky

Kniha Chudáci Romové, zlí Cikáni poučeně otevírá velmi složité téma, aniž by postrádala svěží rytmus. Jejím limitem je však žurnalistická a popularizační poloha, v níž se skrývá riziko, že informovaným čtenářům nepřinese hlubší vhled. Deetnizovaný pohled na kontroverzní problematiku zároveň širší veřejnosti neposkytuje mnoho motivace k přehodnocení stereotypů. Zdá se, že Mappes­Niediek obstojí spíše ve druhém směru. To proto, že poskytuje široký přehled, doplněný konkrétními kauzami, a zároveň se nebojí klást provokativní otázky týkající se romské kriminality, nezaměstnanosti či politické reprezentace. Autor se na rozdíl od jiných publicistů nesnaží o zjednodušující řešení a svou interpretací otevírá prostor k další diskusi. Problémem jeho publikace však zůstává určitá schematičnost. Přestože se snaží odlišit situace v jednotlivých státech, ve snaze popsat romskou problematiku celé „východní Evropy“ – v níž se tak vedle sebe ocitá Česká republika a třeba Makedonie nebo Bulharsko – se často neubrání paušalizacím.

Mappes­Niediek reprezentuje sociálně kritický přístup, který se snaží soustředit na konkrétní společenské problémy bez ohledu na etnické a kulturní rozdíly. Tento pohled má nepochybně opodstatnění i určité výhody, ale z hlediska diskuse o Romech jako takových nenabízí mnoho vodítek. Knihu je proto nutné chápat nejen jako příspěvek k diskusi o Romech ve východní Evropě, ale také jako impuls k debatě o společenských problémech typu chudoby a nezaměstnanosti obecně. Hlavně však jde o to obě otázky oddělit a nehovořit o nějakém „romském problému“. Sociální obtíže nejsou tím, co by majoritu od Romů oddělovalo, nýbrž naopak tím, co je vzájemně sbližuje. Česká společnost si musí uvědomit, že s Romy sdílí velkou část své historie, kulturního dědictví, ale i současných společenských problémů.

Autor je kulturní teoretik.