Prožraný nemocemi a literaturou

Pavel Řezníček vydal v edici Literární kabinet paměti nazvané Vrstva chleba, vrstva váp­­na, královna. Surrealista Řezníček, jehož prý bylo možno zaslechnout, jak v Olomouci volá na slušně oděného muže, který odcházel otrávený z jeho autorského čtení: „Kam jdeš, ty čuráku? Tady se čte umění!“, tenhle Řezníček se s nikým nepáře. Čtenáře své knihy upozorňuje, že ji nepsal, aby potěšil milovníky umění filosofickými sentencemi, ale aby vyjasnil několik omylů nalepených k jeho tvůrčímu odkazu. Surrealista Pavel Řezníček řeže do literárního života nemilosrdněji než surrealista František Dryje, a dává nám tak na srozuměnou, že kult imaginace a krátkých spojů je především praxí vylučování a zahlazování.

Z téměř čtyř set stran se na nás valí ostrý proud vzpomínek – ať se jím nechají unášet všichni ti, kteří mají rádi Hrabala, Šebka, Veselského, básníka Krále, kteří by se rádi něco dověděli o redaktoru Janu Řezáčovi, podivínovi Janu Novákovi, kteří tak trochu vzhlížejí k památce Vladimíra Justla nebo k publicistice Radima Kopáče; kdo naopak hůře snáší Ludvíka Kunderu, Mikuláška, Skácela, Tomáše Mazala, Slomka, Peňáse a Caňka, ten by této knize měl věnovat pozornost dvojnásobnou a pořádně ji prostudovat. Špinavým hadrem darmo smejčit kouty, špinavý hadr radši někomu hodit na hlavu, stejně tak lépe někoho postrčit do žumpy, a ne pořád objektivně posuzovat, liberálně a demokraticky zvažovat, aby nikdo nebyl ublížen. Řezníček má na to, aby se stal vzorným literárním aktivistou, symbolicky fackujícím hlava nehlava. Tahle činnost mu nakonec šla vždycky dobře, o čemž se můžeme v jeho knize přesvědčit.

Stejně tak by měli číst ti, kteří se rádi opakují. Jestliže někdy nemáme trpělivost se starci zavíjejícími se do své paměti, Pavel Řezníček nás naučí tuto metodu milovat. Každou Událost musí vypsat alespoň třikrát, někdy i sedmkrát, aby už nikdy nebylo možno opakovat omyl. Nabízí tak mimo jiné i řešení obecného problému Události – ta totiž nejspíš zárodečně vzniká už tehdy, opakuje­li nám (in concreto) Řezníček do zblbnutí, že mu Eva Tálská dosud nevrátila nějakou boudníkovskou bibliofilii. Vštěpuje nám, že každý takový detail se musí násobit, rozepsat a uložit na věčné časy nejlépe do literárněhistorického kompendia, vždy se totiž jedná o Událost jedinečnou a magnetizující.

Brouk Pytlík Řezníček

Pomocí téhož opakování, brutálně explicitního, lze dokonce nejrůznější Události navršit na sebe tak, aby vznikla nepřehlédnutelná mohyla. Řezníček postupuje v této práci systematicky, aby se vykázal v dějinách české, a především pak evropské literatury jako spiritus movens, který se celý život poflakoval po rampách v minus sedmnácti stupních. Literární život by bez něj nikdy ne­mohl vykvést květy tak pestrobarevnými, jakých už nikdy nebudeme svědky. Nevěřme autorovi, že ješitnost je jednou z jeho výrazných vlastností – radši přijměme za pravdu, že pustil­li se do psaní prózy, vytvořil hned světoznámý kus, vydaný francouzsky v antologii českého surrealismu u Gallimarda! A stejně tak i to, že to byl Řezníček, kdo uvedl Jiřího Oliče do české literatury! Pro ty, kdož by snad o autorovi Stropu, Hvězd kvelbu, Vedra či Kakodémonického kartáče pochybovali, nutno hnedle padesátkrát připomenout zájem Vratislava Effenbergera – ano, velký poválečný otec byl natolik zaujat Řezníčkovou poesií, že mu poslal hned několik děkovných dopisů a inspirativních pobídek k další práci na básničkách. Pavel Řezníček tyto dopisy uvádí jako faksimile, přepisuje celé jejich části, „ne z vychloubačnosti, ale z hlediska historické pravdy, abych zacpal hubu svým nepřátelům ze Surrealistické skupiny, jmenovitě pánům Chcaňkovi a Krysaříkovi“. Jen díky této své urputnosti na sebe jistě časem připoutá pozornost akademiků, obzvláště těch, kteří zkoumají mechanismy literárního života, vytváření kánonů, ikon, filiací a naopak i tvrdého vymítání.

Vrstva chleba, vrstva vápna, královna se proto musí stát knihou roku. To bláznivé bloumání po ukecané pavlači totiž není svědectvím o Řezníčkovi­surrealistovi, tištěném v mnoha sbornících zdobených kolážemi a přijatém v nejednom surrealistickém salonu, kdepak, tahle kniha vypovídá o tom, jak tvrdý ještě dnes musí být autor ke kritice, ke svým souputníkům, přátelům i zloduchům, aby obstál na scéně velkých dějin. Mnohý mladíček se mu možná bude vysmívat, leč i na něj časem dojde. Stěží sice bude ukazovat prstem, že ten byl estébák a ten eurokomunista, možná ani nebude moci vypočítat všechny své protirežimní aktivity (těm prosím v knize věnujme přednostní pozornost!), určitě se nebude moci vytáhnout s ohníčky v očích Vratislava Effenbergera, natož tak surrealistickou náhodou, dnes už poněkud zvetšelou – sociální struktura literárního parnasu ho však nakonec dožene, přivolá, donutí ho k tomu, aby obhájil svůj život tváří v tvář zániku. A vzpomene si pak jistě i na úsměvy, jimiž v mládí Řezníčka zneuctil. I my jsme se usmívali, jako by nám nedocházelo, že nečteme knihu humoristickou, nýbrž že máme co dělat s velkým dramatem života.

Autor je literární kritik.