Sekyra reloaded

Příští rok uplyne padesát let od vydání románu Ludvíka Vaculíka Sekyra. Tehdejší literární událost, komentovanou Václavem Černým, Jiřím Opelíkem, Janem Lopatkou a ­mnoha dalšími literárními kritiky, jen stěží snese paralelu s dneškem. Ano, dekl totálních nároků na umění a estetiku pomalu pukal, Vaculík však vpadl do poměrů s razancí, nad níž se ještě dnes úží dech. V jediném románu, inspirovaném vlastními boji s režimem, vytvořil dodnes živý prozaický monolit, vypsal se z komplikovaného vztahu k otci, pojednal společenský marasmus odumírajícího totalitního organis­mu a ještě stačil předurčit některá témata, k nimž se měl ve svém dalším díle opakovaně vracet. Nedosti na tom: složitou architekturou textu, seskládanou z několika časových rovin, položil jeden z milníků moderní české prózy; jistě, kdekdo namítne, že přesně takto by se mělo po smrti autora psát, já si však za svým stojím. Sekyra totiž může stejně dobře nudit, jako vyvolávat aktuální otázky. Můžeme v ní vidět průkazný materiál svědčící o živých šedesátkách, stejně tak se nad ní můžeme děsit skutečností, že tehdejší východiska z existenciální krize, která její protagonista nachází, jsou dnes definitivně passé.

Cizost vůči sobě

Není jednoduché vyprávět příběh; o něj totiž v Sekyře jde až na posledním místě. Ale dejme tomu: vypravěčem je pražský novinář (připomínám, možná zbytečně, že Vaculík s oblibou psal o událostech, jimiž si mohl v životě opravdu projít, a literárními předlohami se mu stávali – často k jejich nelibosti – skuteční lidé), který se rozhodne navštívit svého bratra žijícího na Slovensku. Mezitím zvládne i návštěvu sestry v rodném kraji. Příběh tu vyvstává teprve v jakési nadčasové rovině, seskládané z mnoha epizodních scén. V jeho středu trčí vypravěčův otec a kolem něj se kupí osudy blízkých rodinných příslušníků a dalších jednajících postav.

Tato kniha tedy nemá jasně čitelnou strukturu. Celek se drolí do kupy mikropříběhů a jeho gesto pulsuje právě jen v jednotlivých dílech mozaiky. Proč? Protože i svět dvacátého století, který vypravěče a další postavy obklopuje, se valí v divokých dějinných zlomech, prohlubuje se v rozštěpu mezi všeprostupující stranickou politikou a morálními dilematy jednajících postav.

Vaculíkův autorský přínos pro moderní českou prózu spočívá právě ve způsobu, jak se zde s těmito okolnostmi zachází, jak se o nich vypráví. Ve světě, který zešílel, který rozvrátil kulturní a společenské tradice, už nelze hovořit o žádném smyslu a jasné struktuře. A tak je zobrazován v útržcích a tyto útržky jsou nakupeny v jednom proudu, naléhavě, někdy až za hranicí srozumitelnosti. Václav Černý na stará kolena psal o románu morálky a mravů, já bych tak jednoznačně Sekyru nehodnotil. Jistě, je tu několik klíčových témat, k nimž se vypravěč vrací, dále, nad celou románovou stavbou se klene otázka, jak si poradit v situacích, kdy jsou od nás vyžadovány činy, s nimiž máme velký problém. To však zdaleka není vše. Propaganda, ideologie, člověk, který pracuje, aniž by věřil ve smysl své práce, zkrátka blázinec 20. století, diktující všem bez rozdílu. To jsou témata, která lze jen stěží rovnat úběžníkem velkých otázek morálky.

Nad Vaculíkovou Sekyrou s odstupem padesáti let řešíme jiné záležitosti. Jak často se nám stává, že podobně jako vypravěčův ­bratr ze Slovenska, řidič autobusu, život ani tak nežijeme, jako mu spíše podléháme otrockým způsobem, že se necháme „vycepovat“ ke strachu, že uhneme tehdy, kdy bychom naopak měli zůstat neoblomně stát? – Nejsou to jen morální apely, se kterými nás chce Sekyra konfrontovat. Stejně tak nám ukazuje, že tyto situace je třeba vyhledávat, tříbit a prožívat, mít pro ně nadání, cítit je tam, kde jiní nemají o žádném dilematu ani ponětí. Je­li nám už dnes vzdálený vnitřní boj syna, který se chce vyrovnat s historií svého otce, zapáleného stranického předsedy v padesátých letech minulého století, neměli bychom odmítnout vnitřní boje nikdy neskončené. I my dnes stojíme tváří v tvář normalizaci lidí i přírody, namísto primitivní stranické logiky na nás útočí důkladně promyšlený aparát všepožírající postmoderny, až příliš často čelíme vlnám pohodlného konzumu, pro nějž jsme schopni přikývnout na bezpráví v odlehlých částech světa – před svými prarodiči se můžeme cítit jako vítězové, opak je však zřejmý: jsme a vždy budeme svobodě odcizeni úplně stejně jako ti, kdo si svůj střední věk prožívali v padesátých nebo šedesátých letech.

A abychom si náhodou nemysleli, že se někdejší situace stále jen opakují, uvádím jeden významný posun, k němuž za ono půlstoletí došlo: pražský redaktor se uchyluje do rodného kraje, k jeho nářečí a jeho kulturním specifikům; my si klademe otázku, jestli nám takové útočiště ještě někde zbývá. Ve všem tom zmatku se on intuitivně orientuje v etických hodnotách, neboť tuší, kde stojí nepřítel a jaké jsou jeho nástroje, kde se bez rozpaků svět normalizuje politikou a ideologií a kde se zachovaly poněkud odlišné vzory. Beze všeho rozumí sporu modernistické moci a z dávné minulosti přenesených tradic, dokonce dokáže na jejich hraně ustát vlastní osobní krizi. A my? Jak jsme na tom my? Kde leží naše dějinná úložiště, odkud můžeme pozorovat každodenní boje?

Figura otce

Neměli bychom přehlédnout klíčovou postavu, toho, kdo svou vůlí zpřerážel stromy a pohnul dvacátým věkem. Otec ­vypravěče patří do kategorie lidí, jimž nezbývá než neustále růst. Růst a mohutnět. Třebaže venkovan, sám sebe povznesl mezi samorostlé učence. Kvůli dluhům odjíždí do Íránu, v době kolektivizace se nechá naverbovat na sudetský západ země, kde se snaží z ničeho vydupat úspěšné kolchozní zemědělství. Dnes už nic obdivuhodného; nakonec tento román je především kritikou otcova počínání, jakkoli u kritiky zdaleka nekončí. Ano, celé to má určitý smysl: v první řadě je nutné uznat, že právě naši otcové toho napáchali až příliš mnoho, abychom my mohli alespoň jednu část odčinit nebo snad i uvést na pravou míru. To za prvé. Za druhé přednést linii kritiky. Oba tyto body zvládáme hravě. Problém vyvstává s tím, co je pro Sekyru zásadní: v okamžiku, kdy bychom se měli s otcovým dílem zpětně ztotožnit a překlopit jeho zkušenost, aktualizovat ji pro sebe samé. Chlapík ze Sekyry jede za bratrem, a nachází­li jej ve stavu osobního debaklu, nezbývá mu, než jej naučit vzpouře. Jak? Sám kdysi veden otcem ke stromu, nyní je vše na něm…

Je to tedy vzpoura, vzpoura generačně aktua­lizovaná, vzpoura vedená proti politickým idejím, vzpoura vůči vlastnímu životu. Ze vzpoury Sekyra vyrůstá a vzpurně by měla být i čtena. A když – tak trochu zlomyslně – odskočím od románu k jeho autorovi, jedině tímto čtenářským gestem se lze ubránit vlivu otců/starců, kteří to s námi pokaždé myslí dobře: to když spolu s Wlastenci páchají sebevraždu pro Karla Schwarzenberga anebo když hájí Evropu jako to nejlepší a nejrozvinutější místo na Zemi. Čas plyne, teď už je to všechno na nás.

Autor je literární kritik a antikvář.