Hlad jako politický nástroj

Syrští občané jsou v současnosti ve velmi zoufalé situaci. Válka mezi státem a opozicí nyní trvá čtvrtým rokem, ISIS je na vzestupu. Syrská vláda byla obviněna nevládními organizacemi a OSN z toho, že velkou část populace odřízla od zdrojů potravin a nyní chce vyhladověním donutit obyvatele k poslušnosti. Kolik lidí v Sýrii sužuje hlad?

V zemích kolem Sýrie je téměř deset milionů uprchlíků a právě tito lidé jsou potravinovou nejistotou ohroženi nejvíce. Záleží na definici hladu a podvýživy, ale potravinová suverenita v Sýrii zcela určitě neexistuje a počet hladovějících lidí je rozhodně mnohem vyšší, než tvrdí oficiální čísla. Hlad je navíc režimem používán jako politický nástroj. Nemluvím teď jen o obležených, bombardovaných a ostřelovaných městech, ale i o oblastech, které jsou relativně svobodné a mají z některé strany přístup k pomoci.

V Sýrii těsně podél tureckých hranic už více než dva roky existuje mnoho uprchlických táborů. Každý z nich ubytovává kolem pěti až dvaceti tisíc uprchlíků, lidé v nich hladoví, mrznou a nedostává se jim zdravotní péče. Mezinárodní společenství je za tohle bezpochyby zodpovědné. Samozřejmě tato situace panuje i ve vnitrozemí Sýrie – čím dále od hranice, tím je logistika složitější.

Mezinárodním společenstvím mám na mysli nás všechny jako individua, ale i státy a širší společenství – EU, OSN, NATO. Příliš sice nedůvěřuji velkým organizacím, ale teď hovoříme o strukturách, které máme v této situaci k dispozici. Jenže OSN nechce dělat ve skutečnosti nic. Rusko a Čína vetovaly rezoluci OSN, která by zpochybnila suverenitu syrského režimu, takže je Sýrie stále považována za suverénní stát se suverénní vládou. Je to skutečně dobrý příklad dvojího standardu – některé země nemají problém s bombardováním Iráku nebo Afghánistánu bez svolení mezinárodního společenství, ale v případě Sýrie nedokážou ani pomoci hladovějícím a stovkám tisíců raněných.

OSN pomoc poskytuje, investovala již více než miliardu dolarů do potravin a lékařské péče, ale zřejmě to není příliš efektivní…

Pomoci je velmi málo a do mnoha míst se vůbec nedostane. Víme, že například v uprchlickém táboře v Yarmouku, v palestinské čtvrti ve městě Damašku, má UNWRA, organizace OSN specializující se na pomoc v této oblasti, mandát k tomu starat se o palestinské uprchlíky. A víme, že tato podpora nepřichází do Yarmouku pravidelně, ačkoli na ni tito Palestinci mají právo. Mezi jednotlivými dodávkami potravin často uplyne mnoho měsíců.

Dále je problém v tom, že pomoc se dostává pouze ke vstupům do táborů, kde můžou být lidé zatčeni. A samozřejmě je v nich mnoho lidí, kteří nejsou Palestinci, a protože UNWRA nemá oficiální pověření k tomu, aby jim pomohla, podporu nedostávají. A to je jen jeden příklad z mnoha, v Sýrii nejsou politické subjekty schopny pomoct ani řešit konflikty. Myslím, že všichni tak nějak tuší, že jde o největší humanitární katastrofu 21. století, ale chybí zásadní uvědomění si odpovědnosti. Věřím, že mezinárodní společenství sestává z každého z nás, že bychom všichni měli být aktivní, všichni můžeme tlačit na naše vlády, aby udělaly více pro ochranu práv syrského lidu.

Syrská krize vytváří prostor pro černý trh a lidé bez vlastních zdrojů musí platit velmi vysoké ceny, aby si obstarali základní jídlo…

Všechny zúčastněné síly mohou podpory zneužít. Podpora se přes některé kanály a určitými silami dostane dovnitř, načež vzniknou nějaké interní dohody a úmluvy. Zásadní úkoly mohou být vykonány jen obrovskými subjekty, jako je OSN či opravdu velké nevládní organizace, ale ty obvykle mluví jen s jedním nebo několika zástupci jedné oblasti. Nikdy nejdou mezi obyčejné lidi a do odlehlých míst. Je tu také příliš mnoho lokálních vůdců, než aby šlo distribuovat pomoc férovým a správným způsobem. Černé trhy samozřejmě bují. V každé válce platí totéž: i když se vám zdá, že v dané zemi už nic není, vždycky tam pořád ještě něco je. Lidé obchodují se zdroji, k nimž mají přístup, protože vědí, že ostatní za ně dají cokoli. I humanitární pomoc se prodává na černém trhu.

Vaše organizace The 15^th Garden nedistribuuje potraviny, ale poskytuje semínka a znalosti, jak je používat. Proč a jakým způsobem byla založena?

Organizace vznikla, když nás lidé v Sýrii oslovili s tím, že nechtějí být závislí na potravinové pomoci. Neměli pocit, že se k nim dostává, když ji skutečně potřebují, ­cítili se ponížení, když museli stát v ­tisícihlavých frontách a doufat, že dostanou kus jídla. Uvědomují si dopad a nebezpečí této podřízenosti a nechtějí záviset na Západu a jeho humanitárních agenturách. Mimoto jsou si lidé v Sýrii vědomi, že až válka jednou skončí, pomoc se promění v něco trvalého a obchodní společnosti se ji budou snažit využít na nově vytvořeném trhu. K tomu je třeba podporou místní produkce vytvářet protiváhu. Je to nezbytný předpoklad potravinové suverenity.

Lidé za námi přišli, protože nevěděli, jak vypěstovat potraviny v těchto extrémních podmínkách a bez počátečních prostředků. Tato práce ukazuje, že my, obyčejní lidé, kteří se nemůžeme srovnávat se subjekty, jako je OSN a podobně, někdy dosáhneme něčeho, co ti velcí nedokážou. Tam, kde chybějí zkušenosti s pěstováním, tedy především v městských oblastech, může být urban gardening skvělým řešením.

Dalším problémem je osivo. V mnoha oblastech chybí, takže jsme se v této situaci zachovali stejně jako v Německu – pokud máme nedostatek semínek, vyměňujeme je. Stále bojujeme za volný přístup k osivu, i v Německu je to politický boj, vystupujeme proti patentování a monopolizaci distribuce a vlastnictví semínek. Naše politické hnutí v tomto ohledu uvažuje jednoduše. Pokud lidé nemají žádná semínka nebo jim chybějí některé staré odrůdy, které nejsou geneticky modifikované, okamžitě se zasadíme o to, aby je získali. Abychom nevytvářeli na této úrovni závislost na hnutích mimo Sýrii, chceme, abychom se stali tak rychle, jak je to jen možné, nepotřebnými. Nechceme, aby si na nás lidé zvykli.

Součástí sdílení dovedností jsou informace o tom, jak mohou rozmnožovat a uchovávat semínka sami. Poskytujeme také znalosti, jak zachovat místní druhy. To je velmi důležitá část obrany potravinové suverenity již v dobách války, protože s každým rokem se ztrácí další z místních odrůd. Ale to se neděje jen v Sýrii, nýbrž i na Západě. Kdo z moderních zemědělců ještě dokáže vypěstovat vlastní semínka? Jsme zvyklí otevřít katalog a objednat si je. Musíme se tyto znalosti znovu naučit. Nejde nám jen o situaci v Sýrii, ale o globální boj zemědělců za potravinovou suverenitu.

Semínka přicházejí z Německa, Rakouska, Řecka, Turecka, Libanonu a přímo v Sýrii existuje síť jejich výměny. Mnozí z nás jsou součástí globálního hnutí La Via Campesina nebo Nyéléni, každopádně The 15^th Garden není organizace koncentrovaná na jedno místo. Říkáme, že je to první síť potravinové suverenity pro Sýrii a všechny její obyvatele. Není uzavřená a neomezuje se na vlastní území Sýrie, protože práva syrských uprchlíků na potravinovou suverenitu nekončí na syrských hranicích. I tady v Německu jsou uprchlické tábory a lidem v nich není dovoleno vybírat si, co budou jíst – dostanou potravinové lístky a zůstanou hladoví, pokud se nedostaví v době výdeje jídla. Tvrdíme, že semínka by neměla být v soukromém vlastnictví, ani předmětem obchodu na trhu.

A kdo je součástí německé sítě The 15^th Garden?

Působí u nás farmáři či zahradníci, soukromé osoby, organizace, hnutí, farmy, městské zahrady, profesionální výrobci osiva, zemědělské fakulty, studenti nebo učňové, obyčejní dělníci, dokonce i malé zahrady, které mohou poslat jen malý balíček, ale i to se počítá.

Hnutí se vyvinulo v Německu asi před rokem. Už jsem viděla mnohá jiná politická hnutí, která stagnují po celá léta, ale tohle se šířilo opravdu rychle.

Mnoho lidí situace v Sýrii znepokojuje, ale zároveň jsou pasivní, protože konflikt je příliš násilný a komplikovaný, takže mají pocit, že s tím nic nezmůžou. Nestavíme se k této největší válce novodobé historie čelem. Nicméně tento příklad ukazuje, že jakmile lidé dostanou něco, čeho se mohou chytit, pochopí, že je opravdu potřeba něco dělat. Musíme alespoň projevovat solidaritu těm uprchlíkům, kteří prošli peklem, aby se k nám dostali. To je minimum.

Lidé v obležených městech se snaží pěstovat rostliny, kdekoli to jde – na střechách, malých dvorcích či v ruinách budov. Dá se říct, že i v tomto případě jde o urban gardening importovaný ze Západu?

Ano i ne. Podívejte se na jeho historii na Západě. Bez ohledu na to, jak je teď „trendy“, nevyšel z mainstreamu, ale byl často vybojován hnutími zdola. Během druhé světové války totiž toto domácí pěstování fungovalo celkem výrazně, v Německu a dalších evropských zemích, stejně jako v USA. Podle některých výzkumů bylo až sedmdesát procent potravin vyprodukováno ve městech, protože žádné jiné zdroje nebyly. Až s kapitalismem zlatých padesátých let všude vyrostly fast foody, industrializace zemědělství a průmyslová výroba potravin se staly normou. V tu chvíli bylo pěstování vlastního jídla považováno za zpátečnické a vytratilo se.

První městské zahrady, které se v Berlíně objevily zhruba před dvaceti lety, založila uprchlice z Bosny v rámci živé squatterské komunity. Jeden z důvodů zakládání zahrad byl psychologický – uprchlíci si prošli strašnými traumaty a potřebovali se cítit nějakým způsobem doma. Také byli velmi chudí a jednoduše neměli přístup k čerstvým potravinám.

Urban gardening tehdy pochopitelně nebyl žádným trendem. Dnes má i stinné stránky. Nesmíte zapomínat na to, že je kapitalizován a gentrifikován. Ale jelikož jde o globální hnutí, můžeme se poučit například z favelas z Latinské Ameriky, z městských zahrad na Kubě a podobně. A pokud se zaměříme na politický kontext, vždy jde o hnutí zdola.

Pořádali jste několik workshopů v syrských uprchlických táborech na hranici s Tureckem nebo Libanonem. Kdo se jich účastnil?

Smyslem těchto workshopů nebylo jen dávat lidem v Sýrii rady, jak pěstovat, šlo také o setkávání s ostatními a sdílení zkušeností. Účastnili se jich i lidé z jiných arabských zemí, ale také ze Západu. Svými aktivitami jsme ovlivnili určitě mnoho tisíc lidí. Účastníci workshopů totiž šíří naučené dovednosti a metody ve svém regionu dál.

Zásadní roli hraje také vyhrocená situace globálního rozložení privilegií, třeba už jen to, že Evropané mohou tak snadno cestovat po celém světě, ale lidé z jiných částí světa takovou možnost nemají. Část komunikace se odehrává přes Skype, takže se můžeme spojit s někým z Palestiny, Egypta či odjinud. A pěstitelé v syrských městech mohou získat znalosti i tímto způsobem.

Globální hnutí bývají kritizována za importování hodnot. Je důležité nezapomínat, že jedna varianta nemusí platit i pro ostatní – nemůžete například kdekoli importovat evropskou verzi feminismu. Když získáváte finanční prostředky na své aktivity, pocházejí hlavně od západních organizací a musíte udělat mnoho rozhodnutí, pokud jejich peníze vezmete. Byli jsme postaveni před skutečné dilema, když se Libanon rozhodl nadále nepřijímat žádné Palestince. Museli jsme zvážit, že z workshopů bude nějaká část společnosti vyloučená, přestože je součástí naší sítě. A stejné je to s uprchlíky – někteří jsou také členy sítě. I když jsou v Evropě, nemají právo cestovat. Nemají právo cestovat dokonce ani v rámci Německa.

Víte o tom, že by vaše aktivity skutečně ovlivňovaly místní ekonomiku? Mám teď na mysli hlavně existenci černého trhu.

Ano, máme ohlasy z městských oblastí, kde mnoho lidí hladovělo a ceny potravin na černém trhu byly nesmírně vysoké. Úspěšně ale rozvinuli své systémy produkce potravin a v důsledku toho ceny na černém trhu výrazně opadly. To samozřejmě trvá jen tak dlouho, dokud produkce pokračuje.

Jaké druhy semínek z Německa do Sýrie přivážíte?

Zejména nejrůznější druhy zeleniny a bylin. Nevozíme obilí, protože to vyžaduje mnohem větší množství semen, což nemůže aktivistická síť, jako je ta naše, zařídit. Vyžaduje to dopravu, a ta je drahá. Navíc obilí je do jisté míry v Sýrii dostupné. Nikdy bychom nepřivezli nic dostupného.

Existují hnutí typu The 15^th Garden také na dalších místech postižených západními intervencemi, jako je Libye či Irák?

Ano, především na Středním východě. Na workshopy, které pořádáme, přicházejí lidé i ze zemí sousedících se Sýrií a ti se pak snaží budovat regionální sítě. Nic z toho, co se děje v Sýrii, nemůže být odděleno od palestinského či kurdského osvobozeneckého boje, od toho, co se děje v Iráku. V Iráku jsou úžasná hnutí, o nichž na Západě není slyšet. Jako například svazy dělníků v ropném průmyslu. A je velmi znepokojivé, že v takzvané demokracii, která je zaváděna v Iráku, byly první demokratické demonstrace ropných dělníků bojujících za svá práva potlačeny a tento útlak dále pokračuje.

Hnutí The 15^th Garden je napojeno na globální hnutí La Via Campesina, které má své regionální pobočky, ale na Středním východě zatím žádná není. Zatím nejnovější místní organizace vznikla v Maghrebu v severní Africe. La Via Campesina se skládá pouze ze sítí nezávislých zemědělců. Pokud je v určité zemi diktatura, můžete sice mít jakýsi svaz farmářů, ale ten bude ve skutečnosti zcela organizován, kontrolován a vybudován diktaturou samotnou. La Via Campesina nemůže být propojena s žádnou organizací, která je kontrolována nějakým státem. Když nemáte svobodu se politicky organizovat, těžko můžete fungovat pro La Via Campesina. Proto většina arabských zemí na Středním východě vyjma Palestiny členské organizace nemá. Operují tu jen jednotlivci a skupiny, které jsou s La Via Campesina spojeni. Cílem je pochopitelně vytvořit i zde regionální sítě.

Právě jste se vrátila z Maďarska, kde jste byla svědkem střetů mezi maďarskou policií a uprchlíky. Jaká je tam situace?

To, čeho jsem byla v posledních dnech svědkem, je největší ostuda novodobé evropské historie. Nejenže jsme my Evropané ne­únavně přinášeli lidem a zemím globálního Jihu zkázu, ať jde o dávné doby kolonizace nebo současné brutální války, ale teď na ně navíc posíláme policii a armádu a používáme nepřiměřené násilí proti těm, kteří prchají do bezpečí, v němž žijeme my sami. Uzavření evropských hranic, nyní dokonce už i vojenskou silou, a výsledná humanitární krize evokují nejtemnější časy Evropy, které, zdá se, mohou znovu reálně nastat.

Nikdy nemělo dojít k tomu, aby lidé kolabovali uprostřed dálnice těsně před hlavními evropskými hranicemi, před desítkami foto­aparátů, protože jim nikdo nepodal jídlo nebo vodu. Lidé prchající po tisících jsou lákáni do pastí a pak násilně napadáni. Byla jsem svědkem toho, že policie bila děti obušky po hlavách, tlačila je na ostnatý drát nebo jim přímo do obličejů stříkala pepřový nebo slzný plyn. Evropa se k této humanitární krizi postavila zavíráním hranic a vyháněním lidí. Situace pochopitelně dále eskaluje.

Lidé jdou pěšky, aby zachránili své holé životy. Ošetřili jsme stovky zraněných chodidel. Děti pláčou, vy jim sundáte boty, chodidla vydezinfikujete, namažete, ovážete a ony si boty znovu nazují a musí dál. A pak přijde policista a slíbí jim, že vlak, k němuž musí dojít dalších mnoho kilometrů, je zaveze do Německa. Posléze zjistí, že je zavezl do detenčního tábora. Jestli je tohle budoucnost Evropy, potom je hodně temná. Ale určitě je to naše přítomnost a já můžu jenom sklonit zahanbeně hlavu, anebo volat po tom, abychom se všichni v boji proti těmto hrůzám spojili. Radši volím to druhé.

Z angličtiny přeložila Marta Martinová.