Skryté projevy cynismu - literární zápisník

Filip Šimeček ve své novele nazvané Dovolená v Dubaji vypráví příběh o prekarizovaném mladíkovi, který se pod tlakem vnějších okolností rozhodne k první velké životní volbě. Poté, co musí vystoupit z doktorského studia, během něhož byl školen v oboru moderní literatury, navzdory vůli otce odejde z města a koupí si rozpadlý dům kdesi na severovýchodě republiky – na venkově, u lesa, nedaleko autobusové zastávky. Antonín – tak se onen nešťastník jmenuje – má v úmyslu tam uprostřed zarostlé zahrady vybudovat volnočasové centrum, kultivovat kritické myšlení venkovanů a pokračovat ve své subverzní činnosti v rámci anarchokomunistické buňky bojující za práva zaměstnanců. Jako na zavolanou se v Antonínově sousedství zjeví Gregor, manažer nižšího svěcení, zaměstnaný ve firmě, jež je největším zaměstnavatelem a vykořisťovatelem lidí z okolí. Hned na začátku vyprávění je tedy vše nastaveno tak, abychom mohli být svědky jednoho velkého zápasu a nahlédnout sílu aktivistického ideálu. Jistě neudělá chybu ten, kdo by se domníval, že právě tento ideál má být prověřen životními peripetiemi Antonínovy nové známosti, vlastně jakéhosi náhodného kamaráda.

Šimečkův příběh nezaujme. Je tu však cosi, co na knize dráždí – a to otázka, jakou žánrovou kategorií vlastně toto vyprávění chce být. Anotace láká pomalu na existenciální drama, samotný text ale nepřesahuje meze grotesky, v některých místech spíše komunální satiry. Antonín je nazván „expertem na literaturu 20. století, což se celkem dobře [snoubí] s jeho bujnou představivostí. Trpaslík čouhající z vysoké trávy mu [připomíná] klasické dílo Jiřího Trnky, džungle divokých růží zase Pána much.“ Vedoucí katedry, ze které musel odejít, je xenofob, který zakáže přístup Romům na autorské čtení, nazvané Po stopách Vladislava Vančury. Antonín se jich zastane, dostane šéfa do prekérní situace, ten se z ní vyplatí úplatkem pro primátora a hrdinovi Šimečkovy novely nezbývá než z katedry na hodinu odejít. Anebo: když se Antonín s Gregorem vydají do venkovské restaurace, narazí tam na zarostlého zemědělce, který popíjí zteplalou dvanáctku a o zeď má opřeny „bahnem zanesené vidle“. Tomu už se snad ani není možné smát. Primátor korumpovaný vedoucím katedry, kterou by Zeman nebo Hampl klidně zrušil, zablácené vidle v podniku, do kterého jezdí lidé na večeři. Antonínův boj za lepší svět je líčen takto: „pomalu dočítal knihu Povstání přichází a romantizované kladení bomb jej postupně odreagovalo od prací nabitého dne. Pak odložil knížku a šel nanést poslední nátěr na zahradní lavičku, kterou se rozhodl barevně oživit.“

Pokud by někomu při čtení nestačilo uštěpačné zesměšňování všech ­protagonistů a vypravěčova potřeba ukazovat je jako nesnesitelně přitroublé, najde v knize několik scén, které chtějí být tak směšné, že nejsou nakonec ničím jiným než alternativou k té nejtrapnější srandě, v pravidelných dávkách diktované upocenými baviči českému televiznímu národu. Jistě, celé by to mohla být zábava na druhou, autorovi nakonec mohlo jít i o to potrápit svého čtenáře těmi nej­blbějšími banalitami.

Ale zpět k hlavnímu problému Šimečkova textu – a k druhému způsobu, jak jej číst. Čím jiným by tento text mohl být, když ne nepovedenou groteskou, odehranou v proudu klišé a pitomin? Jistá vodítka nabízí Prolog sepsaný Jiřím Karenem. Aniž bych ještě přečetl jedinou řádku první kapitoly, mám před sebou hotovou interpretaci celého textu, interpretaci tak mazanou, že když se k ní od konce knihy vrátím, musím ji celou popřít; a přitom věřit, že stejně postupovali všichni, kdo se na přípravě tohoto titulu podíleli. Karen píše, že hlavní postava vstupuje „do víru bizarních situací“ – ne, vylíčené situace jsou vším možným, jen ne bizarní. „Postavy se potácejí v neřešitelných dilematech“ – škoda, že se autor citátu nezmiňuje spíš o čítankových stereotypech intelektuálů na venkově, neúspěšných manažerů nebo o jiných literárních fikcích. Ne, ne, ne, postupuji zcela opačně, než si Jiří Karen žádá.

Dovolenou v Dubaji radši čtu jako dokument o svrchovaném pohrdání a nemístném smíchu. Antonín, jeho otec, Gregor, podnikatel Holeček a další jsou jen figurami, jejichž pomocí vypravěč (nebo snad autor?) vyztužuje svůj vlastní postoj nade vše povzneseného cynika. Vše, co tyto postavy provádějí, je už dopředu ničemné; jakkoli jejich svět chce být teritoriem, v němž vládne zákon všeobecného zkrachování, v posledku je vždy pouze souborem trivialit. A je to tak správně, dokonce jedině správně! Tak jako čteme texty, které jsou vpojeny do aktuální společenské situace, aniž by využívaly nejběžnějšího, každodenního jazyka, stejně tak musíme počítat s existencí literatury, která jej naopak užívá, a přesto se v ní nic „[ne]odehrává na scéně světa, ve kterém jediné měřítko hodnoty člověka spočívá ve schopnosti produkovat zisk anonymním důchodcům na Floridě“ (obracím zde naruby výrok z Karenova Prologu).

K dokonalosti je tento tvůrčí princip pohrdavého odmítnutí doveden díky rozsahu textu. Dovolená v Dubaji čítá čtyřiašedesát stran. Má­li se na tak úzkém prostoru řešit hned několik velkých témat, pak opravdu nezbývá než si od každého z nich držet cynický odstup. Postavy mají jen tolik místa, aby se vyslovily tak, jak bychom to od nich v jejich ničemném světě očekávali – viz projev Antonínova otce, který byl kdysi nomenklaturním kádrem a kterému vypravěč mohl věnovat přibližně dvě a půl strany textu a ještě stihl vylíčit jeho celoživotní utrpení, včetně vize o Antonínově budoucnosti. „Tak to prostě je. Celej život budeš otročit nějakýmu debilovi a jediný, co tě pak potěší, bude páteční hospoda. A zase nanovo. Vždycky to tak bude.“

K čemu tedy taková kniha? Především k tomu nenechat se zmást jejím devastujícím cynismem. Celou silou nám jej text vnucuje, celou silou se proti němu musíme opevnit.

Autor je literární kritik a antikvář.