Už druhým měsícem se intenzivně věnuji maloměstskému čtenáři, už dva měsíce naslouchám čtenáři venkovskému. Chodí ke mně opatrně, mnohdy na poslední chvíli odskočí od prosklených dveří, jeli na ně upřen pohled. Venkovský čtenář muž je podivuhodně plachý, spíše zakřiklý než ryčný a trvá, než se osmělí s otázkou, než se porozhlédne, než vezme první svazek do ruky, než se naučí hledat tužkou vepsané ceny knih – a než nabídne antikváři k odběru skvosty své domácí knihovny. Nechtěl byste? Je tam nějaký Jirásek a pak takové ty přírodní, no víte přeci, jak se jmenujou, tenhle Baar. Tedy Jirásek a Baar a někdo taky tohodle Klostermanna, mám už jich pod stolem několik beden, Ottovo vydání z dvacátých let, Nejedlého edici rovnou trhám hned poté, co se za venkovským čtenářem zavřou dveře, jen co odezní známé, víte, je mi líto to vyhodit, tyhle knihy, ještě po babičce tyhle knihy a kdoví jestli ne po prababičce, sedm korun za knížku jako doopravdy?
Sedím tedy ve své oficíně, někdy vydělám stovku, jindy tisíc, tuhle jsem vrazil do ruky Bondyho nějaké paní, která potřebovala něco k pečení cukroví, sedím v oficíně, kamarádi z maloměsta radí, abych vzal rozum do hrsti, tyvolevysersenatotyvoleknížky, sedím a naslouchám radiopřijímači, naslouchám literárním bilancím roku 2014 a pozoruju obočí pozdvižená nad promluvou o poezii, opět se vnucuje otázka: četl by některý z mých občasných návštěvníků třebas „čtenářsky mimořádně náročný celek situovaný na hranu srozumitelnosti“? A snad možná i četl, odpoví člen akademických kruhů, jiný podotkne, že je třeba, aby mu někdo takový text podal, aby z něj něco přečetl, já sám v téhle věci váhám, nechce se mi připustit banální skutečnost těch, kteří mi už léta tvrdí, že společné body paralelních světů prostě nejsou, že čtenářská obec se specializuje, drobí, hůře, čtenářská obec se rovnou štěpí a vy, vy jedni zlí, vy jí ještě k tomu pomáháte, takže i tento týden jsem se pokusil alespoň jednou vnutit knihu cizorodou, nesrozumitelnou, pomatenou, jakkoli výsledky nejsou a vlastně ani nemohou býti valné… Takový Ing. Hvízdal, sběratel mayovek a zkušený překupník knih vyzdobených kvaši Zdeňka Buriana, oné zářící hvězdy českých antikvářů, Ing. Hvízdal prostě nemůže ocenit tři bedny plné poezie, ať už je angažovaná nebo civilistní, stejně jako třicetileté paní učitelce, sbírající knihy Heleny Šmahelové a Jana Drdy, poslouží Matouškův Spas leda tak k úžasnému procitnutí – a ono opravdu takhle tlusté knihy ještě dneska někdo píše? Píše, paní magistro, a vy byste si ji ráda přečetla, že jo, no řekněte, když vás tak vidím, musím ji dát se slevou, dětem z toho nepřednášejte, ale doma, doma to zkuste, však co taky jiného, když venku sníh a mráz. A paní magistra knihu zaplatí, aby ji pak za měsíc vrátila, sympaticky bez nároku refundace, tohle prodejte někomu jinému, já asi nebudu ta pravá, kdybyste ale měl něco z toho nového, vezmu to od vás, dám na vás, když se v tom orientujete atd.
Mimo jiné také sbírám pro lidi od řemesla Jaroslava Foglara, jenže ani to není jednoduché, kdyby radši chtěli Vlastu Javořickou, tak jako normální lidi, a ne Chatu v Jezerní kotlině, kdyby chtěli Jana Vrbu nebo Karla Fabiána, to by byla jiná práce, propagandistické románky namísto skautských rošťáren, toho si přece doba žádá, a nikoli plytký rozum sběratele, sbírajícího svazečky do své knihovny. Kam se vrtne sběratel, tam se věci ohýbají proti smyslu. Například nedávno, chtěl jsem si koupit jeden svazek spisů Holanových a tu vidím, že i poezie zajímá tyhle podivné knihomoly.
Takto se mi honí hlavou myšlenky za stolem, málem bych přehlédl drobnou paní, která ze své venkovské knihovny přinesla knihy o Velké francouzské buržoazní revoluci, nemůžu se jí nezeptat, pročpak takhle hezké knihy nese a zdali ví, že nemohu dáti mnoho, už na dálku tuším zhovadilost potomků, již by neváhali naházet knihy do kontejneru i s papundeklem desek, a skutečně, bojí se ta paní svých dětí, manžel celý život o ty svazky pečoval, knihař, nesměla jsem je otevírat víc než takhle, ano, přesně jako je zrovna otevíráte vy, aby snad nepraskly. Čtyřicet let staré svazky, kdybys je omylem položil vedle knih nových, nevšimne si nikdo, leda tak cenovky udané v Kčs. Nic za ně nechci, ne, opravdu za ně nic nechci, vy je dáte někomu, někdo, někdo je přečte. A pak zase zvoní telefon a jestli staré knihy, Jirásek, Němcová, ale spíš Jirásek, venkovské knihovny téhle země jsou napakovány Jiráskem, Jirásek kdyby se rozemlel v papírnách, národ si jím může vytírat prdel deset let, skládat do něj vejce, Jirásek na papíře lesklém i dřevitém, Jirásek s ilustracemi i bez, Skály a Skaláci, Jirásek Temno, svazek první, svazek druhý, tak jo, přivezte mi ho, znám jednoho pána, který vám Jiráska neodmítne, sbírá už dlouhá léta a bere vše.
K večeru přichází K., dvě bedny Beatles, dlouhá léta sbírá, rozpovídá se o místních estébácích a komunismus a fašismus a maloměstská mafie, K. pokusil se kdysi kontaktovat Magora Jirousa, ale málem od něj dostal pár facek, pane Jirousi, prosím vás! no řek byste mu rovnou Magore? neřek! já mu to neřek a von jako dost zvostra! povídá K. dvě hodiny po zavírací době, oficína zamořená spáleným tabákem, tyvolevysersenaknížky, do hrsti!, situace se komplikuje až k nesnesení, odpoledne otevřít, večer pak zas zavřít, po třech týdnech se mi stalo, že jsem zapomněl zamknout, jenže kdopak by mi tam asi tak vlezl, obchod s knihami na maloměstě zachovává jakousi auru, aniž bys o ni stál a něčím se o ni přičinil, venkovský čtenář přejde na druhý chodník, z dálky nahlédne do výlohy, jen tak letmo, snad aby nevzbudil pozornost svou nepochopitelnou zálibou.
Autor je literární kritik a antikvář.